Myslíte si, ze zijete jako svobodný člověk?
   Svoboda není stav, ale proces neustálého osvobozování se z nějakého jha. Tím jhem může být ideologie, ekonomická situace, zaměstnání, rodina, životní partner, ale i člověk sám sobě. Svoboda není dar, ale nepřetržitý zápas. Kdykoli v něm polevíme, nabytou svobodu opět ztrácíme. S trochou nadsázky lze říci, že člověk má tolik svobody, kolik jí nárokuje. Plodovou vodou lidské existence není svoboda, ale nesvoboda, a ta v epoše masmédií nabývá stále rafinovanějších forem. Vedle informační blokády tu působí i vymývání mozku reklamou, otupující, pandemická hudba, kterou nelze vypnout, a teror zábavy. Manipulovaný jedinec si v této atmosféře může připadat dokonce svobodný. Do kodexu lidských práv přibylo dnes jedno zbrusu nové: právo "ubavit se k smrti" (Neil Postman). Svoboda však není únik z dané životní situace, ani dravé libertinství bývalých otroků, nýbrž prozření, záblesk autenticity a autonomie, nové poznání. Spinoza, velký myslitel 17. století, formuloval myšlenku, že jedinec dospívá ke svobodě jedině tím, že poznává. Pouze tehdy, když poznáním přemáháme svou pasivitu, do níž upadáme nebo jsme do ní společností vháněni, žijeme jako svobodní lidé.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Svoboda pro mne znamená velkolepou šanci, kterou nám v moři podmíněností nabízí život - možnost vzepřít se společnosti i sobě samému. Vincent van Gogh kdysi řekl: "Vedle jedu je tu i protijed." Kladu si otázku: Je poustevník žijící v hlubokém lese svobodnější než my, kteří se prodíráme džunglí měst? Domnívám se že ne. Pouze si zjednodušil svůj úkol, ale zapomněl na to, že roli omezující společnosti převzala v jeho případě příroda. Skutečná svoboda je přesah sebe sama uskutečněný v okamžiku osvobozujícího poznání. Je to záblesk, který trvá jen chvíli. Pak se Sísyfův kámen, který valíme, skutálí s kopce dolů a my začínáme znovu.

   Kdy jste si ve svém životě nejvíc uvědomoval, ze nejste svobodný?
   Myslím, že to bylo na jaře 1955, kdy si mě zavolal kádrový referent přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zeptal se mě, jestli jsem se vyrovnal s náboženskou otázkou. Odpověděl jsem že ano, protože jsem se v té době z vnitřní potřeby rozcházel s evangelickou církví, v níž jsem byl vychován. Ten malý inkvizitor s chápavým pohledem kněze jiného náboženství si stejně myslel, že lžu, ale byl spokojen. Věděl, že doba si žádá tento striptýz svědomí, a on svůj úkol splnil. Přírodovědec podle dobových představ přece nemohl být věřící. Ale víc než to, že mi lezl do svědomí, mě ponížilo, že jsme stejnými slovy mluvili každý o něčem jiném.Já měl za sebou dlouhý zápas se sebou, s řadou přátel i s částí své širší rodiny, která mi to možná dodnes zazlívá. On na mou cestu poznání nikdy nevstoupil, a přece byl dávno u cíle, a bez mučivých otázek. Je trapné, když vás předběhne šnek, že? I po tolika letech se za ten rozhovor stydím.

   Svoboda člověka se skládá z mnoha dílčích svobod. Které z nich jsou pro vás nejdůležitější?
   Pro mě osobně jsou nejdůležitější svoboda pohybu, svoboda svědomí a svoboda slova.

   V jakém vztahu jsou u nás v současné době pojmy svoboda a demokracie a svoboda a zákony?
   Obecně jistě platí, že víc demokracie znamená více svobody. Problém je ovšem v tom, že starořecký termín democratía je značně vyprázdněný. Všichni o demokracii mluví, ale málokdo ji doopravdy chce. Historie lidstva dokazuje, že lid (démos) - s výjimkou jistých vypjatých okamžiků, jako jsou převraty a revoluce - si nikdy a nikde nevládl. Vždy delegoval svou svobodu na určitou mocenskou elitu a ta mu velmi rychle utáhla otěže. Jakmile je lid vyřazen ze hry, demokracie se stává pouhou floskulí, kterou si vládnoucí garnitura vylepšuje svůj imidž. Každá demokracie s přívlastkem - ať už to byla demokracie otrokářská, buržoasní nebo socialistická - byla vždycky nějakým způsobem omezená. Také demokracie polistopadové společnosti je omezená tím, že se dala do služeb budování kapitalismu, kterému ovšem cudně říká tržní hospodářství. Obrovské zklamání z polistopadového vývoje pramení z toho, že mezi lidmi je znovu hloubena třídní propast. Když to však někdo pojmenuje, je osočován ze šíření třídní nenávisti. Po roce 1990 došlo u nás k nesmírné berlusconisaci společnosti, takže i o naší plutokratické smetánce platí italské přísloví: "Chi ruba poco, va in galera, chi ruba tanto, fa carriera" (Kdo krade málo, jde do vězení, kdo krade hodně, dělá kariéru). Z omezené demokracie logicky vyplývá omezená svoboda. Je zřejmé, že liberalistická teze o rovnosti šancí je falešná a že ve společnosti, v níž právo není plně vymahatelné, si lidé nejsou fakticky rovni.

   Je lidská svoboda podmiňována sociálními jistotami? Které z nich povazujete za důležité k tomu, aby člověk zil svobodně a důstojně?
   Samozřejmě že je. Chudý nebo nezaměstnaný člověk je méně svobodný než jedinec hmotně zajištěný, a to i v té myslitelně nejdemokratičtější společnosti. Podobně je tomu i s právem. Nemajetný delikvent jde do vězení, kdežto velký dlužník nebo tunelář buď není trestán vůbec, nebo se vyplatí několikamiliónovou kaucí a je vyšetřován na svobodě. Aby člověk žil svobodně a důstojně, k tomu potřebuje minimálně čtyři věci: práci, domov, kvalitní a zároveň dostupnou léčebnou péči a zajištění ve stáří.

   Jak se spolu snáší kategorie svobody, demokracie a sociální spravedlnosti?
   Domnívám se, že odpověď na tuto otázku je obsažena v předchozích dvou odpovědích.

   Myslíte si, ze jako národ umíme zacházet se svou svobodou a starat se o ni?
   Připadá mi, že naposledy jsme to uměli za husitství. Virus Bílé hory koluje v naší krvi zřejmě dodnes. Horší než skutečnost, že si v naší krásné zemi občas nějaká velmoc zřídí protektorát, je trvale lokajský rozměr naší politiky. Jednou nosíme v Praze deštník, když v Moskvě prší, podruhé se ochotně zřekneme nějaké sociální nebo kulturní vymoženosti, protože to v Evropské unii není zvykem. Být sám sebou - to je přece jeden z podstatných znaků svobody.

   Máme u nás svobodu slova?
   V hospodě a na ulici jistě ano. Zkuste však na toto téma promluvit v takzvaně veřejnoprávní televizi nebo v rozhlase. Uvidíte, že se dostanete nejdál do vrátnice. Svoboda slova je ošidný pojem. Ve své deklarované podobě je ozdobou každé demokratické ústavy a žádnému vládci nevadí. Jako uplatňovaný požadavek je však nežádoucí a nebezpečná pro každého, kdo chápe svět jako vůli k moci, ať už tuto moc realizuje politickými nebo ekonomickými nástroji. Svoboda slova není ničím bez práva užívat ji. Obávám se, že přístup ke svobodě slova mají u nás dnes jen někteří lidé. Důsledný bojkot levicových spisovatelů a intelektuálů ve sdělovacích prostředcích a oficiálních tiskovinách je toho výmluvným dokladem.

   Jak chápete pojem tvůrčí svobody? Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný? Existují pro tvůrčí svobodu limity? Pociťujete z mocenských struktur nějaká omezení?
   Tvůrčí svobodou rozumím právo na nepředpojaté poznávání a formování světa i sebe samého, jemuž by neměly bránit žádné společenské příkazy nebo zákazy, ale ani autocenzura, která je možná nebezpečnější než vnější tlak. Tvůrčí svoboda jako každá jiná je proces, nikoli stav, proto ji doopravdy zakoušíme a testujeme teprve během tvorby. V polistopadové společnosti se z literatury stalo zboží a ze spisovatele živnostník. Jeho vnější i vnitřní svoboda sice přímo nepodléhá nějaké viditelné ideologii, ale je omezována zákony trhu. Autor, který chce na něm uspět, si musí předem dobře rozvážit, o čem a jak bude psát a o čem raději pomlčí. Takový kompromis s neviditelnou rukou trhu ovšem pro skutečného tvůrce nepřipadá v úvahu, a proto se těžko může cítit svobodný. Pro tvůrčí svobodu však existují i vnitřní limity, a o těch se zpravidla nemluví. Literatura má až děsivou schopnost předvídat. Kdykoli odblokujeme svá tabu, můžeme prostřednictvím básně, povídky nebo románu nahlédnout do svého budoucího osudu a dozvědět se i to, co se bojíme vědět. Pokud jde o omezení ze strany mocenských struktur, je třeba připomenout, že tržní princip je účinně kombinován s ideologickou selekcí autorů. Kulturní politiku 90. let charakterizuje snaha odsunout někdejší "oficiální, s režimem spjatou literární obec" do bezvýznamnosti. Poprvé to zcela otevřeně zaznělo z úst Milana Jungmanna na liblickém setkání světových bohemistů v září 1994.

   Jaká rizika obsahuje tvůrčí svoboda? Dá se zneuzívat a zneuzívá se jí?
   Za zneužití tvůrčí svobody považuji, když autor nahradí dobrovolnou službu něčemu nadosobnímu (myšlence, životu, národu, sociálnímu celku apod.) službou zlatému teleti.

   Kdy se cítíte nejsvobodnější?
   Kdyz spím a nezdají se mi zádné sny.

   Chcete teď na tomto místě vyuzít svobody slova?
   Právě jsem to udělal v předchozích dvanácti odpovědích.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]