Vydat v dnešní době prozaickou knihu, navíc prvotinu, je malý-velký zázrak, pokud nepatříte k vrstvě finančně nebo jinak "protéžé". I román Jana Tomáška (1976 v Praze) nazvaný KAFILÉRIE by mohl čekat osud mnoha ineditních děl - "ineditních" v doslovném, lexikálním smyslu, nikoliv tzv. samizdatových, která "nějak" editována jsou (a velmi dlouho ještě budou). S pomocí přátel rukopis nakonec vydal v pražském nakladatelství Hart (2002, 158 str, 149 Kč), a protože jde o text hodný pozornosti, nepřejdeme jej mlčením.
   Vypravěčem románu je naivní, mírně natvrdlý a epicky nepříliš nadaný mladíček, outsider beze jména a tváře. Jeho vyprávění je nesourodé, kompozičně klopýtavé, jakoby realistické, ale bez jasné perspektivy, bezprostřední, realizované obecnou češtinou, do níž občas pronikne nějaký knižní výraz, působící spíše paradoxně a frázovitě. Jakkoli je vyprávění subjektivní, není omezené úhlem pohledu. Je jím dáno (naznačeno) vše potřebné, co čtenář musí vědět, aby nešlo o pouhou vyspekulovanou absurdní grotesku, vyložitelnou jakkoli, protože žádný smysl nemá. Vyprávění se odehrává ve světě zbaveném humanity, dobra a lidských hodnot, ve světě prodejném, vypočítavém, odcizeném. A tak je vše naopak, převrácené, ovšem nepostrádající "železnou" logiku. Ve světě nové racionality z nebe padají andělé, ale nikoli proto, že se znelíbili Bohu, aby rozšířili zástupy služebníků pekla. Oni už dávno ztratili smysl existence: většina z nich se při pádu roztříští, zaneřádí okolí roztrhaným masem, kostmi a svatozáří, a ti, kteří náhodou přežijí, se chovají stejně arogantně jako ostatní lidé. Nikdo se tomu nediví, protože tomu tak prostě je.
   Cynismus, prodejnost, polycentrický totalitarismus, arogance a degradace hodnot jsou zde předváděny v groteskně znásobených podobách, jež budí dojem jakýchsi novodobých exempel, rozpuštěných v chaotickém proudu vyprávění. Jak úspěšný je ten, kdo dokáže vydělávat na krásném těle své sestry! Anděl udávající policii muže, jenž se mu v nestřežené chvilce vyzpovídal! Učme se ve školách umění umírat, neboť je důležitější než umění žít. I pohled na smrt může být úchvatný - jako na zvláštní vizuální efekty! A zbavit se anděla tím, že jej upálíme jako mrtvé zvíře v kafilérii, to mohla vymyslet nikoli šílená, ale zcela nová, "normální" logika. Ostatně smrt se románovým figurkám a postavičkám jeví jako jediná jistota, byť nikoli garant spravedlnosti. Spravedlnost neexistuje ani jako pojem, ani jako nadosobní instituce, ani jako historický fakt. (Masoví vrazi a váleční zločinci současnosti, kteří se den co den předvádějí na obrazovkách, si to jistě myslí stejně jako jejich propagandisté).
   Existuje-li ovšem nějaký "významový svorník" celého románu, nějaké to sémantické gesto, potom je jím cynismus, který se nepotřebuje obhajovat, zdůvodňovat ani definovat. Nemá totiž alternativu. "Normální" cynik si svůj postoj většinou uvědomuje jako "trochu" zvrácený, stane-li se však nihilismus životní normou, přestane být identifikovatelný. Bůh i Ďábel, vrah i oběť, pravda a lež, vše má stejnou cenu, vše je stejně bezcenné. To věděl i Caligula ve stejnojmenné hře A. Camuse, ale ten alespoň nebyl k tomuto poznání lhostejný, právě naopak, toho poznání trápí, mučí, vede k činům, byť tragickým a sebezáhubným. Pokud lidská existence a Já ztratily cenu, nemá žádné tápání či "tázání" smysl. Nebo jinak - motiv Ikarových spálených křídel byl leitmotivem mnoha sbírek publikovaných v 70. a 80. letech, což se dalo vykládat v antikomunistickém kódu, a mnozí se k tomu ochotně propůjčili. Ve srovnání s rozmlácenými těly andělů a lhostejně přihlížejícími zevlouny je jasné, že bychom se básnickým Ikarům, stavitelům křídel a aviatikům avantgard, měli omluvit.
   Chápejme bezútěšnost románu jako výzvu a podnět k reflexi toho, do jaké míry můžeme býti lidmi ve společnosti, která oceňuje něco zcela jiného. Zvráceností v našem světě je tolik, že neztratit smysl k tomu je vnímat, uvědomovat si je jako ostudné a obludné, se stává čím díl tím nesnadnější. Fanatismus, nenávist a mstivost, kterou byla česká společnost dopována v 90. letech, může být vystřídána jinou formou zla, totiž absolutní lhostejností a vnitřní emigrací. Před ní Tomášek varuje a patří mu za to dík.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]