K válečným epopejím přibyla další, tentokrát z pera Edgara Lawrence Doctorowa (1931). Autor nepokrytě čerpající z minulosti vytrvale odmítá pro svá díla nálepku historického románu, ať jde o experimentální Ragtime nebo Vodárnu. Nejinak je tomu i v případě POCHODU K MOŘI (Euromedia Group k. s. - Odeon, 2007, přeložila Veronika Volhejnová, str. 300), exodu, který k nepoznání rozvrátil území obývané bílými i barevnými.
   Pro dějinnou událost našel Doctorow přímou inspiraci v memoárech generála Williama Tecumseha Shermana, završitele vítězství Unie. Tato rozporuplná postava amerických dějin (proslul jako nekompromisní likvidátor indiánů) možná způsobila, že se autor nezabývá příčinami bratrovražedného konfliktu, ani nevidí důvod k aktualizaci války, v současnosti vedené Spojenými státy v Iráku.
   Dešifrovat text, údajně napsaný kvůli vyvolání pocitu z vyprávění, se pokusila Hana Ulmanová v brilantním doslovu, když shledává otřepanou rétoriku ospravedlňující válku ve jménu Boha (Sherman - Bush). Problematickým zůstává tvrzení, že Pochod k moři není románem idejí, nýbrž románem plným barvitých výjevů a scén, epickým románem zahrnujícím celé společenské a rasové spektrum.
   Ideovost, soudím, nespočívá v recitaci Platóna ani v demonstraci rozdílů mezi idealistickou a materialistickou filozofií, ale ve všednodenním žití podle jakýchsi norem a nebo taky bez nich. Vzpomene-li bílá negerka Pearl na bičování jednoho z barevných (byl hrdý), neopomene dodat, že dva její (bílí) nevlastní bratři mu vetřeli do ran sůl. Není proto divu, že když se v závěru obě armády bílých bratří, barevní se srocují opodál.
   Samotná Shermanova osobnost ztělesňuje protichůdnost idejí; na jedné straně v podobě slavomamu, na straně druhé jako očividná deprese z neschopnosti zvládnout útvar, který se nazývá armáda. Tahleta armáda už má dokonce zkušenosti s taktikou spálené země.
   A pro strach z vlastní smrti, ať už je jakákoli, si vydobudu nesmrtelnost v téhle vražedné válce, kterou vedu. Budu žít věčně v paměti generací... To co dělám, dělám dobře. A Bože mě netrestej, těší mě, když mě chválí lidé mně rovní a když mě zbožňuje celý národ. Jsou lidé a jsou národy, a je dobro a je zlo. Je tu Unie. A ta nesmí padnout...
   Kristepane, co tu vlastně děláme, vždyť v téhle válce ničíme sami sebe...
   Ničení, destrukce a smrt prostupují celým textem Pochodu k moři. Z té dvacítky exponovaných postav se jmény si smrt ukrajuje po svém, ti bezejmenní odcházejí na věčnost rukou svých bližních. Někteří muži už nedokázali snášet bolest ze svých zranění a prosili, aby je vojáci zastřelili; pokud Wrede došel k názoru, že jejich případ je beznadějný, odnesli je do tmy a vyhověli jim.
   Stojí za pozornost, že tyto skutky rozporuplného milosrdenství mají své ukotvení v realitě. Americký prozaik Ambrose Bierce (1842-1913?) se válečného konfliktu účastnil jako dvacetiletý na straně Unie. Jeho povídky z tohoto období jsou mistrovské, jedna dokonce nese přiléhavý název: Rána z milosti. A ještě zbývá připomenout ideu morálky, již zcela zastiňuje pud sebezáchovy. Arly a Will jsou toho nejlepším důkazem, Arly si až v závěru knihy připomene, kterou uniformu oblékl jako prvou, a pokusí se o atentát na Shermana...
   Doctorowo válečné theatrum není evokací krásna; pouhá hrstka jednotlivců má sklon neodporovat řádu a vojenské disciplíně. Zbytek armády je nebezpečný a nekontrolovatelný moloch. Snad kvůli tomu nabídl autor perspektivu vztahu v nabyté svobodě vojínu Stephenu Walshovi... a Pearl. Ale to už je na jiný příběh.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]