Loňský osmdesátník doc. Miloš Hynšt, divadelní režisér (v Třebíči, Brně, Uherském Hradišti, Zlíně), pedagog na JAMU, vydal již několik knih, ale nejzávažnější se zdá být letošní Sedmero zamyšlení nad divadlem XX. století, jak zní podtitul brožury KAPITOLY PROTI DOGMATU (nakl. Š. Ryšavý, Brno 2002, 99 str.).
   Vychází ze známého výroku francouzského dramatika J. P. Sartra: "Velké umění se nezrodí na Západě, ale na Východě". Vysoko ocenil Hynšt ruskou divadelní avantgardu i čínské divadlo (poznal je za pobytu v Číně na počátku šedesátých let), ale dochází k pochybám o Sartrově tvrzení: "Šance divadla je obsažena v sebeničivém paradoxu umění, jehož posláním je zušlechťovat svět a jehož životním zájmem je, aby svět zůstal nezušlechtěn. Ušlechtilý svět není vhodnou látkou pro umění. Byl by konec s uměním, kdyby Sisyfos dovalil svůj kámen až na vrchol hory" (s. 17).
   Zajímavé jsou poznatky o čínském divadelnictví (nepoužívání kulis, důležitost masky, školení budoucích herců od raného mládí). Kriticky vidí Hynšt dnešní stav českého divadla, které si "zacpává uši před Brechtem, sovětská divadelní avantgarda je pro ně historicky překonanou epizodou, česká divadelní avantgarda prý byla přeceněna, zpochybňován je i odkaz meziválečné levé fronty nejlepších básníků a spisovatelů..." (s. 55). Divadlo se nesmí zbavovat myšlenek, právem varuje Hynšt.
   Ocenil realistickou epochu divadla, především na přelomu 19. a 20. století, kdy zlikvidovala "školometský klasicismus i dutý patos, v nějž zdegeneroval romantismus" a nahradila jej střízlivostí pohledu na svět i střízlivostí vyjádření (s. 63); dnešní návrat k realismu vidí však autor jako nebezpečí diletantismu ("Šlendrián mluvy, pohybů, postojů, gest, všeho, to je přece realismus, tak je to v životě. A hrát divadlo přece může každý, každý přece umí mluvit a chodit", s. 64). Umění musí vymýšlet, ne jenom popisovat. Se souhlasem přijímá Hynšt postřeh německého levicového politika Karla Liebknechta, zavražděného kontrarevolucionáři r. 1919: "Cílem umění je ovlivnit jistým způsobem duchovně psychický stav vnímatele. Realita tohoto úspěchu je jeho jediným realismem" (s. 75).
   Aktuálními problémy dnešního divadla se zabývá sedmá, závěrečná kapitola knihy, nesoucí název Problém osobnosti v podmínkách exploze informací. V dnešní době, kdy se ze všech stran - z tisku, rozhlasu, televize, videa, internetu, filmu i divadla valí kaskády protichůdných názorů, nápadů, představ, je nesnadným úkolem odkrýt jádro své osobnosti - a také svého divadla a svého národa, zvláště když se prosazuje monopolizace vkusu a názoru. Hynšt vidí dnešní situaci kriticky: "Místo tvorby nastupuje kariéra, místo vyhraňování profilu jednotlivců či divadel dochází k jejich zuniformování módou. Mimo diktát politický existuje i diktát módy a dnes i diktát trhu. Umění je stále nesvobodné" (s. 90). Hynšta znepokojuje, že dnes vidíme problémy divadla a světa hledisky ideologickými, estetickými, organizačními, ekonomickými, historickými, ale uniká nám oblast mravnosti, diktatury svědomí. ("Nebezpečí bezpáteřné přizpůsobivosti je u nás větší. Konformismus přerůstá v konjunkturalismus a tento v kariérismus, ve vývoj vědomě cílený k osobnímu prospěchu. Kariéra je více než pravda" (s. 93).
   Hynštova útlá kniha nabízí řadu postřehů, podnětů, zamyšlení. Čtenář nemusí přijmout každý závěr, každé hodnocení, ale měl by být vděčen za řadu inspirací.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]