Kniha Marie Hořínkové PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH ZAHRAD čekala na zveřejnění poměrně dlouho. Jak píše sama autorka, již v r. 1996 byla oceněna Nadací Františka Langera 1. cenou. Nyní vyšla v nakladatelství Academia (214 stran a ilustrace Hedviky Vilgusové).
   K rozmanitým pragensiím tak přibyl další zajímavý titul. Autorka dokáže přesvědčit čtenáře, že Praha je také město zahrad, i když mnohé z nich vypadají dnes jinak než v době svého plného rozkvětu, mnohé jsou i Pražanům neznámé. Snad právě proto by kniha potřebovala v příloze plánek pro orientaci. Ani černobílé ilustrace zmíněné Hedviky Vilgusové orientaci příliš neusnadňují.
   Kniha je rozdělena na »Zahrady zmizelé«, »Zahrady slavné, zchudlé a vlastenecké«, »Zahrady urozené a duchovní«, což je klasifikace po všech stránkách zvláštní. Některé zahrady zůstaly v paměti, mnohé i v paměti literatury, například Kanálka za Zahrad již zmizelých. Pro mnohé čtenáře jistě bude překvapením, jak vzniklo třeba jméno Klamovka a dostane se jim vysvětlení, že podle zakladatele šlechtické zahrady v barokním stylu Kristiána Clam-Gallase, ale že vešla do širšího povědomí až za Kristiána Kryštofa-Gallase, který byl sám umělcem a podporovatelem umění (s. 48). Clam-Gallasové od r. 1918 již trvale žili ve Vídni, ale tato zahrada byla stále onou Klamovkou. Je zcela v duchu dobových zvyklostí a pravidel, že pražské zahrady byly zakládány a opečovávány zámožnými šlechtici či o něco později i měšťany, že souběžně s jejich vývojem se řešilo také jejich zpřístupňování širší veřejnosti. Devastace mnohých zahrad šla však ruku v ruce s uplatňováním majetkových práv jejich vlastníků a často tyto zahrady nenávratně poškozovala. Příkladem slouží samo rozdělení Kanálky na stavební parcely, vyjma části tzv. Riegrových sadů. Také »příběhy« pražských zahrad se dají vázat spíše na příslušníky těch, co mohli těchto zahrad užívat třeba k rekreačním pobytům, a to byli příslušníci středních a vyšších společenských vrstev, nikoli proletariát. Právě odtud volí autorka některé příklady, jako třeba u Vernierovské zahrady, kam přiřazuje známého pražského německého básníka, Rainera Mariu Rilka. Rilke se ovšem k této zahradě vrací spíše ve svých vzpomínkách, vždyť opustil Prahu již ve svých 11 letech.
   Ve většině pražských zahrad se dodnes najdou zhmotnělé vzpomínky v podobě soch, sousoší, památníčků a jiných připomínek slavných osobností zejména kulturního světa. Těmto místům se autorka se zvláštní zálibou věnuje, tam, kde cítí, že musí uplatnit své současné politické názory, je uplatní s jízlivostí sobě vlastní: příkladem by mohly být úpravy na Letné a zvlášť pak místo, na kterém stál do zboření Stalinův pomník.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]