Philip Kindred Dick (1928-1982) patří mezi uznávané autory sci-fi literatury, což potvrzuje i zájem filmařů, odstartovaný v roce Dickovy smrti Ridley Scotem, který podle prózy Sní androidi o elektrických ovečkách? natočil slavného Blude Runnera. Také poslední Minority Report si svou sondou do mechanismů bezpečnostních služeb získal diváky na celém světě. Témata snových stavů, jiných dimenzí, paralelních vesmírů a drogou vyvolaných vizí působí přesvědčivě od horečně píšícího autora, který se dopoval amfetaminem a v posledku trpěl agresivní paranoiou, že je sledován CIA. Jako výjimka potvrzující pravidlo působí román KRÁL ÚLETŮ s podtitulem Jack Isidore (ze Seville v Kalifornii) Kronika vědecky ověřených poznatků 1945-1959 (Argo, 2004, v dokonalém překladu Roberta Hýska). Jím Dick zaujal čestné místo mezi naturalisty (Norris, Dreiser, Caldwell), kritickými realisty (Anderson, Steinbeck, Algren) a v mnoha ohledech předznamenává postmoderní postupy J. C. Oatesové. Zobrazenou výsečí dává za pravdu konstatování legendárního Robinsona Jefferse, že spisovatelé, kteří nedokážou zobrazit životní agónie, jsou buď hlupáci, nebo blázni. Jeho prosťáček Isidore z rodu Foresta Gumpa sice jedním dechem hovoří o rudém nebezpečí, ale od demokracie očekává především informovanost; jedno zda prostřednictvím bulvárních masmédií nebo šeptandy klevet. Autor pověřil Isidora, aby v osmi z dvaceti kapitol představil americkou středostavovskou společnost padesátých let na vzorku vlastní sestry (Fay), jejího manžela (Charley) a milence (Nat). Isidor se tohoto úkolu zhostí dokonale, je bystrý analytik, ale bez kombinačních schopností, který se nechá ovlivňovat, o čemž svědčí přináležitost k chiliastické sektě a nakonec možná životní perspektiva s pomocí psychiatra. Zbytek textu je rozdělen mezi jmenované postavy, jimž autor střídavě svěřuje part ich formy a způsob podání vševědoucího vypravěče.
   Dick modeluje svůj příběh z odstupu dvaceti let, román vyšel poprvé v roce 1975 a svou atmosférou zlověstnosti a chmur jako by navazoval na doktrinářskou image Stepfordských paniček Iry Levina (vyšlo 1972). Vrcholná scéna, kdy se Charley po propuštění z nemocnice rozhodne zlikvidovat vše živé kolem domu, své chlouby, a následně manželku s dětmi, je srovnatelná se vstupní sekvencí románu J. C. Oatesové Země divů. Zatímco v případě Oatesové je to hospodářská krize, která pomáhá procitnout z amerického snu o úspěchu a prosperitě, v Dickově případě jde spíš o individuální nedostatečnost dosáhnout na schopnosti partnera, byť jde v mnoha ohledech o pózu. Majetek jako smysl života se náhle ukazuje jako nicotnost; není v jeho moci přispět k vyšší kvalitě života. V závěru textu ztrpčuje život všem protagonistům.
   Jako lze spatřovat analogii mezi politickými procesy východního bloku a "honem na čarodějnice" v Americe (umělecky angažovaně zobrazené kupř. v románě A. Besieho Neameričané a v próze H. Fasta Silas Timberman), tak si zaslouží srovnání i u nás vděčně deklarovaná atmosféra čmuchalství a politického špiclování (Kolja).
   Ty burane blbej. V tomhle městě mám odteďka zkaženou pověst. Nikdy jsi nežil v maloměstě - to se ti to povídá, když žiješ v San Francisku. Můžeš šoustat s kým chceš a nikdo se ti do toho nesere. Ale tady ti musej odhlasovat na třídní schůzce, jestli si můžeš zapnout zip na kalhotách. Bože můj, starám se tady o skauty, o taneční kroužek - a teď mi přestanou posílat děcka, nebudou mi nosit poštu, odpojí mi elektřinu - v sámošce mi nic neprodají, a i pro blbej chleba budu muset jezdit do Petalumy - ani benzín mi tu neprodají.
   Dickův román pro své mimořádné kvality rozhodně stojí za přečtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]