V dobách mého dětství lidé ještě nevěděli, co je to televize. Vždyť i to rádio bylo velkou vzácností! Vlastnili je jen ti zámožnější, ti ostatní byli nesmírně nadšeni, když na podomácku vyrobenou krystalku zachytili nějaké zvuky, když zaslechli alespoň tichou hudbu, která se vylekaně ztrácela v tajemných prostorách Vesmíru a byla nahrazována ještě tajemnější hudbou sfér. V těch dobách se lidé více setkávali, poseděli spolu a povídali si. Snad k sobě měli blíž než uspěchaní lidé dnešního času, možná si také více rozuměli a více si vzájemně pomáhali. Bylo mezi nimi více přátelství, více družnosti a patrně i více radosti, veselí a smíchu. Protože tam, kde se lidé setkávají při společných aktivitách, tam brzy zavládne dobrá nálada a zazvoní smích.
Nad naším bytem ve venkovské sokolovně byla klubovna, kde se scházeli především mladí lidé. V létě klubovnu nikdo nepotřeboval. Všem bylo líp venku. Pod lipami. Ale na podzim a v zimě tam bývalo vždy plno. Otec nebo matka už navečer roztopili malá kamínka, mladí lidé se sesedli do kruhu kolem nich a my jsme pak dlouho do noci naslouchali jejich hlasům. Nejzajímavější byly večery kolem Vánoc. Z měst přijeli vysokoškoláci a ti měli stále o čem vyprávět. Předváděli svým žasnoucím vrstevníkům odvážné kroky a figury moderních tanců - to se pak nad našimi hlavami rozezněl gramofon, noc rozechvěl tenorek R. A. Dvorského, zazněly saxofony a pozouny a stěny se otřásaly moderními rytmy. Jindy přinesli i mandolíny a kytary a sami zazpívali některý z tehdy letících šlágrů.
Na ty večery plné hovoru, zpěvu a veselého halasu vzpomínám s pohnutím a vděčností. Vzrušovaly mé srdce, probouzely představy a sny. Neznámé melodie mě dojímaly a probouzely v duši touhu po něčem krásném a ušlechtilém.
Už si nevzpomenu, koho napadlo, že by se na konci hřiště před sokolovnou mohla postavit kuželna. Od slov k činům byl jen kousek. Stavěl ji můj otec, byl zedník, pomáhali všichni. Kuželna byla brzy k dispozici. Na jednom konci jakási prostorná místnost, kde byly stolky a židle jako v restauraci - na malý výčep se pochopitelně zapomenout nemohlo - dlouhá kuželkářská dráha a u stěny nad ní korýtko na vracení koulí hráčům. My kluci jsme měli výsadu stavět kuželky. Hráči nás vždy odměnili několika mincemi. Ale sloužili bychom tam i zadarmo, kuželkáře jsme obdivovali. Měli jsme tam rezervovaný malý výklenek, kam jsme se skrývali před letícími koulemi. Ty způsobily hromobití mezi kuželkami, narazily na stěnu za nimi a obrovským obloukem se vracely na kuželkářskou dráhu. Naučili jsme se před nimi uskakovat, ti šikovnější je za chvíli chytali v letu. Jaké tam bývaly turnaje! Hlavní cenu představoval věnec vuřtů nebo štangle salámu nebo jiná podobná pochoutka. Nikdo tu výhru nenesl domů. Vše se spotřebovalo na místě, společně a s humorem. Můj otec obvykle obsluhoval výčep. Vždy musel být v samém středu dění, vždy patřil mezi ty, co měli hlavní slovo. Ke sporům téměř nedocházelo. Když se ozval nějaký nespokojenec nebo rýpal, vždy jej ostatní odkázali do patřičných mezí nebo jej vyprovodili domů.
V dnešní neklidné době, kdy celou společností otřásají spory, zloba a zákeřné poťouchlosti jsou na denním pořádku, je vzpomínka na ty dávné časy milým pohlazením a potěšením pro duši. Lidé skutečně mohou žít jinak. Družněji, přátelštěji, veseleji a ušlechtileji. Stačí jen chtít a respektovat toho druhého.
Vždyť všichni jsme na světě jen jednou.
A ta trocha druznosti nám chybí všem.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |