TAŤÁNA KUXOVÁ

Po všem

Byla jsi jako létavice,
zablesklas', hned se ztratila,
zahlédl jsem tě při muzice,
kterou se slavnost odbyla.

Sundali jezdci koňům sedla,
odstrojili je z fáborů,
než jsem se vrátil, ty ses zvedla
a zmizela mi z obzoru.

U dna jen kapka červeného,
jinak je prázdná sklenice,
a dolít - dolít není z čeho,
a to mě mrzí nejvíce.


Spěch

Rozkoš už známe jenom na tři,
víno jen značky krabice,
čas je jen půjčka, co ti patří,
hlesnout by mohla jepice.

Proběhnem závod natotata,
jazyk slepený u patra,
kolik je písku na gram zlata,
po tom už nikdo nepátrá.


Vetřelec

Co dělá tady - na našem konci?
Záclonka kmitla, věrný pes
zaštěkal výzvu - pozor, honci!
Teď někdo cizí nám sem vlez!

Cizí a divný - ten jeho pohled,
ten nejsme zvyklí přehlédnout,
netřeba skládat slova do vět,
jen palec dolů, rychlý soud.

Přijít a koukat, dýchat vzduch s námi!
To by se u tak hodilo!
Ať už je zpátky za horami!
Ne, to tu ještě nebylo!

Dneska si přijde - co by chtěl příště?
Příště nám kousne z krajíce!
To je náš plácek, naše hřiště!
Tak žeňte ho jak zajíce!


Napsat báseň

Vynechat
přebytečná slova,
zbylá řadit
pěkně pod sebe,
nepopsat
všechny stránky,
žít.


Pozůstatky

Ze všech tvých básní
se mi zdá dobrá jenom jedna,
z toho je vidět,
že už jsme si vážně
neměli co říct.
Tak proč na tu jednu žárlím?


Schůzka

Až luna vyjde jako kdysi,
noc zestříbrní do krásy,
až vrby lehce přehodí si
smuteční vlňák přes vlasy,

nebude tma
a smutek loučení,
budem my dva
- a to se nemění.


Urputnost

Konvice spíná stále znova,
přestože voda vyvřela,
je to o
požár v domě.

Vzlétají pořád stejná slova,
tak jako jiskry z popela,
pročpak to?
Možná pro mě.


Útočiště

Na závětrnou stranu tvé tváře
se uchýlím
a omyji se
v nevysychajícím jezírku
z jediné slzy,
kterou jsem viděla skanout.


Prosba

Nepřekrývají se naše peřiny,
havrani už klovou,
běh na dvě míle
je pro mě dlouhá trať.

Čekám stále na dvě vteřiny,
na překryté slovo,
na záblesk chvíle
- tak se mi ještě vrať.


Chvilka

Kilometr tvých řas nás dělí,
jinak vůbec, vůbec nic,
vyklonil jsi se zrána celý
z výlohy svých zřítelnic.

Je to jen svět, co se tak točí,
když ostří drhne o kámen,
schovej mě taky do svých očí,
tu chvíli spolu přečkáme.


Podoba

Synáček, celý ty,
chodí jak bubeníček,
jsem tu, jsem tu, jsem tu.
Jako když práská kočí.

Krček má napjatý,
dívá se kolem sebe,
dopředu, dozadu.
Díváš se z jeho očí.


Napořád

Krystalky soli chutnají
po tvých očích.
Mám poslední špetku
ze dna slánky.
Napořád nevystačí nic.
Napořád tu nejsi.


Obzor

Je kopec nad schouleným místem,
amfiteátrem všech těch scén,
co skončí dobře - možná, jistě.
O pauzách chodím zadem ven.

Vyběhnu kousek, ticho hvízdá,
nebo se slunce opírá
do trsů máty, že se mi zdá
- na vůni, chuť mám copyright.

Překládám volně - je to moje.
Odtud se vmísím do davu.
A honem obléct do výzbroje,
a honem shánět potravu.

Jako dvě strany téže mince
- na líci poklid, dole šum.
Vracím se rychle, po chvilince,
pokaždé k stejným sousedům.

Tak je to vždycky. Tedy zatím.
Táhne mě vrchol, obzor, líc.
Jednou tam zajdu, všem se ztratím.
A za obzorem není nic.


+ + +

Sype se rybíz na klavír
rychle a přebujele,
sype se, klátí půltóny
a rozechvívá celé,

sype se z hrsti, zvysoka,
kolkolem, křížemkráž, přes,
sype se rybíz na klavír,
znáte ho, znáte ho - jazz.

Chceš-li předpovídat
Neptej se ohně,
co proměnil v prach.
Zeptej se vody,
co nese na vlnách.


Stopstav

Nechoďte za mnou, další slova,
je vás víc, nežli unesu,
opustila jsem místa snová
a změnila jsem adresu.

Nechoďte za mnou, nejsem tady,
hledejte jiný styčný bod,
řádíte v rytmu hitparády
a křičíte jak kamelot.

Nechoďte za mnou, obsazeno,
můj slovník už je úplný,
vracím klíč, boty, knížku, jméno
a ještě světlo do luny.



BEDŘICH PIŠTORA

U nás na Podřipsku

Přečetl jsem tě jedním dechem,
jak je možné hnát se za úspěchem
a zapomenout na zvonici
stojící na svém místě již tisíc let.
Stačí zatáhnout za provaz
a jen nepatrně zvýšit hlas
a říci ano, a poté krásně ztroskotat
na vlnách širých rodných lánů.

To malé hebké slunce
Zastavuji se,
obličej obracím k slunci,
je stále stejné
jako vloni, před léty,
možná uhořívá a my to nepostřehli,
možná že už není,
jestliže není v nás
to malé hebké slunce,
přilnavé, turbulentní, bez okras.


Barvy

Barvy jsou plné tónů
a zvukových přesmyček,
plavou v nich zelenkavé oči
bez řas a bez víček,
a ty uhaduješ jejich pořadí,
když je navlékáš na palec,
ukazovák, prostředník, prsteník a malíček.


+ + +

Jsi stále jiný,
vetkaný do designu nových vzorů modelek
na pódiích zvučných ozvěn,
jsi stále stejný,
dopovaný signály času
běžíš a tiskneš ruku na svou hruď,
jako by garanční lhůta srdce
měla za chvíli vypršet.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]