Vlastislav Toman hovoří s Ivo Fenclem
Vlastislav Toman: Ivo, odkdy píšeš?
Ivo Fencl: Odkdy? Víš, já zprvu diktoval. Mámě. Krátký básničky. To jsem ještě vůbec psát neuměl, ale bylo mi čteno. Halas, Hrubín - i další. Maminka mi smutně oznámila, když Hrubín umřel, pamatuji tu chvíli...
A když ses psát naučil?
Jakmile jsem se to naučil, začal jsem zaznamenávat všechny příběhy, které mne ale napadaly už dávno předtím, takže jsem je třeba původně vyprávěl mladší sestře před usnutím, jak je to zachyceno i v mé dosud nevydané knížce Domek pana Stilburyho.
Jak to povídání probíhalo?
Rodiče nám zhasli a nebyli s námi v ložnici a já řekl po chvíli do tmy: "E?" Což znamenalo: Evo? A ona odpověděla: "I?" Což znamenalo: Ivo? Až se z toho stal postupně rituál, který pokračoval takhle. Já: "Spíš?" Eva: "Nespím." Já: "Chceš povídat?" Ona: "Chci." A tak jsem jí vždycky povídal, až jsem se nakonec znovu zeptal: "Spíš?"
Bývalo ticho a další den jsem se tedy po zhasnutí Evy ohleduplně optal: "U čeho jsi usnula?" "Jak postavili střechu." Tam jsem tedy navázal a každý příběh nám vydržel hodně večerů a jistě si to idealizuji, ale připadá mi, že jsem si později už nikdy nevysnil nic poutavějšího. Nic, než tyhle příběhy vysílané do tmy.
A komupak jsi vyprávěl a psal po sestře?
I jenom sobě... A říkal jsem vždycky rodičům, že si před usnutím "hraji divadlo". Znamenalo to, že jsem si musel každý den přehrát nejméně jeden příběh, a když jsem se s tím jednou svěřil tátovi, řekl: "A jsi tam v hlavní roli, ne? Tak je to přece nejlepší."
A byl jsi?
To je právě zvláštní: nikdy jsem se nezapojoval a vždycky to bylo sněno ve třetí osobě. O někom. O hrdinech, které jsem třeba i hrozně miloval a kteří jako by se mnou přišli už z nějakého jiného života. Velmi živě si pamatuji i detaily.
Snil jsi třeba taky o princeznách?
Moc ne. Ale jeden čas jsem se za dne ukrýval pod peřinou a představoval si takového lva, který miluje právě princeznu. Odkud se to ve mně vzalo, už přesně nevím, ale je jasné, že Letopisy Narnie ještě přeloženy nebyly. Pozor však! Jedna z těch princezen byla určitě podle Nepraktova obrázku! Mohlo mi být pět, nebo i míň. Zdála se mi velmi krásná!
A komu jsi vyprávěl a psal ještě?
Spolužákům. Ve třetí třídě mi to najednou začalo výrazně jít. Povídání. Slyšel jsem, že i spisovatel Kratochvíl byl takový. Já... O přestávce kluci už automaticky přicházeli dozadu za stolky (rok 1972) a sedali si okolo na židličky. Aniž jsem si co plánoval, skoro překotně jsem jim vyprávěl nejneuvěřitelnější příhody nejskvělejších hrdinů a měl obrovský úspěch. Zrovna tak jsem povídal cestou ze školy a někdy již cestou do školy - i v kůlně jsme sedávali. A jednou mě učitelka i napomenula, když jsem zaníceně vykládal na puťáku v Krkonoších, kdesi nad Obřím dolem. Jenže co? Právě prostředí stimuluje. Nebo Pravčická brána. Na ni díky snům nikdy nezapomenu a jsou to tak nádherné vzpomínky, že bych dal nevím co, abych se do tak svěžího stavu mysli dokázal vrátit.
Neumíš to?
Už to není ono. Mně se po dětství vyloženě stýská, z velké části kvůli tomuhle. V práci vyprávět nejde, vyhodili by mě. Ale doma bývám skoro sám, často úplně sám, tak si aspoň píšu.
A čím se teď vlastně živíš?
Od roku 2007 pracuji v realitní a geodetické firmě Georeal, ale jestli tam vydržím, nevím. Asi bych měl, kvůli příjmu. Taky mě mohou vyhodit. Už mi to docela jde, mapujeme potok Zbirožák a bývá jako zjara, i když je únor. Zbirožák se vlévá do Berounky a postupujeme od jeho ústí k pramenům, kam bychom se měli dostat nejpozději v květnu. Víš, kdysi jsem ten obor studoval na ČVUT, ale utekl a vystřídal spoustu zaměstnání, což je na romány.
Jenom psaním by ses neuživil - jako třeba Michal Viewegh?
Ne. Vlastně jsem tu šanci dostal a rok a půl nebyl v zaměstnaneckém poměru a ve velmi relativním klidu dal dohromady několik knížek i bezpočet kratších věcí pro tisk a časopisy, taky internetové. Takže jsem si to vyzkoušel, ale dál to prostě nešlo. Nejsem holt žádný Pavel Toufar, dejme tomu...
A co jsi třeba napsal?
S Ondřejem Neffem jsme zapracovali na knize Královská zábava, kéž vyjde už letos, nic jistého není a vydal jsem i knížky Norman Bates kontra Fantomas (2006), Smíš zůstat mrtev (2006) a Zabiju Putina v Karlových Varech (2007). Něco jsem připravil i pro rozhlas, ale na tom mají zásluhu spíš režisér Mirek Buriánek a redaktor David Mačas. Zpracovali třeba mou prózu Za mámou.
Nezastavil by ses u ní?
Jednou jsem byl zamilovaný do sličné novinářky (nesmím ji tady jmenovat) a ona se mi zmínila o písničkovém festivalu v Hrádku u Rokycan, kterého se prý zúčastní s přítelem, před čímž se mnou ale trochu koketovala po internetu. Nic jsem jí ani neřekl, vzal kolo, jel těch snadných patnáct kilometrů ze Starého Plzence, cestou příjemně zmokl a oni tam nebyli. To je skoro celé. Tak jsem se koukal na zpívání sám a šlapal domů, kde jsem napsal tu povídku Za mámou, ale vyprávěnou z hlediska chlapce, který jede do Hrádku za maminkou. Ta je ale rozvedená a účastní se festivalu s novým partnerem. No, a doma se ten kluk loučí i vítá s původním tátou...
A ty ses doma loučil a vítal s kým?
S nikým - a nikomu jsem o tom taky neřekl. Kdybych to byl býval udělal, už bych povídku nenapsal. Původně jsem ji chtěl uveřejnit v jedné z těch antologií, které sestavuje Boris Dočekal, ale neprošlo mi to. V podstatě s jeho kritikou souhlasím, protože ve výsledku se ona próza zdá až banální. Možná. Pro mne to byl silný zážitek. Pro mne to věru banální nebylo, není a nikdy nebude. Je to celý malý svět - v tom dni...
O světě jsem se od tebe ale zatím mnoho nedověděl. Jak svět vidíš? A lze to aspoň naznačit?
Jak vidím svět dnes? Podívej, nedobře. Nemám iluzí. Už jen ze zúženého hlediska umělců ho vidím jako dost strašné místo k narození. Je jasné, že dětem příroda umožňuje se od toho izolovat, a že další šťastní jedinci si izolaci dětství svedou prodloužit, anebo jim je prodloužena. Skutečně jasně myslící a vnímající jedinec však nutně musí po čtyřicítce propadnout zoufalství, načež jde už jenom o to, jakým způsobem to překoná.
Zúžené hledisko umělců, řekl jsi. Není to protimluv?
Snad je. Egon Bondy měl za to, že jediným místem, kde kdy vzniklo ideální prostředí pro uměleckou tvorbu, bylo pár let po revoluci v Rusku. Obávám se, zda i to není jenom zpětně vnímanou iluzí.
Vraťme se konkrétně k tvému psaní. Z čeho ještě vychází?
Samozřejmě i ze čtení a mám teorii, že psát začne ten, kdo čte trochu pomaleji. Ne špatně, ale pomaleji. Třeba Stephen King, abych volil příklad ze své oblíbené triviální literatury (byť on ji přesahuje), byl a zřejmě zůstává pomalým čtenářem. Osobně si v této souvislosti vzpomínám na jeden okamžik. Bylo mi třináct, psal se rok 1977 a já zjistil, že čtu, ale nevnímám celé odstavce. Zhrozil jsem se a začal s tím bojovat. Úplně sám, nikomu jsem to neřekl, ale založil jsem si sešit a začal si tam zaznamenávat přečtené knihy. Mám sešit dodnes, několikátý jeho díl. A vtip byl v tom, že "přečteno" znamenalo od té chvíle "bez vynechávání". Úplně nejdřív jsem tak přelouskal Psa baskervillského. Už znovu, a vzpomínám, že i s tiráží. I to byla součást boje. Můj pokus o systém, který jsem dodnes nezradil. Podobně jsem si zapisoval i viděné filmy.
Zní to, jako bys to ještě dělal.
Dělám to.
Dočítáš z toho důvodu všechno zodpovědně do konce?
Ne. Prostě si knihu nezapíši, když třeba vynechám i jenom jedinou stránku.
A vynecháváš často?
Podívej, u lehčí literatury bych byl magor, kdybych to nedělal. Nebo si nepřiznal, že něco prostě přeletím. Jasné ale je, že až si znovu přečtu Utrpení mladého Werthera, tak zase nevynechám nic.
Tu knihu máš rád?
Například tu. A vidíš, vlastně jsem ji v mládí přečetl právě díky tomuhle. Byla v nějakém svazku spolu s dobrodružnou věcí a podle své zásady, tehdy ještě naplno uplatňované, jsem tedy MUSEL přečíst v tom svazku všechno. A Goethe mě ohromil. Nesdílím názor, že Werther je mírně mimo (slyšel jsem ho), nicméně závěrečná sebevražda mi nesedí. Bylo nesporně východisko, i když kniha je tak sugestivní, že to tak nevypadá. Tehdy, po dočtení, jsem ji zatoužil přepsat a udělat nový konec a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že bych většinu jen OPSAL. Werthera nejde vylepšit ani moc aktualizovat.
Kromě čtení jsi tedy od dětství i psal. Co na to ostatní?
Brali to. A jednou mě jeden starší kluk mlátil a kamarád Vašek mu povídá: "Biješ spisovatele." Zavedl ho potom pod naše okno ve Vrchlického a já mu musel půjčit tlustý sešit "Ivovy pohádky". Strašně jsem se přitom styděl a vůbec nechápal, kdy holomek úplně obrátil. Jeho to ohromilo! Já ale své tehdejší pohádky a povídky nevnímal jako něco na ukazování - a celkem právem. Léta jsem psal vyloženě pro sebe a pro sestru (o dva roky mladší) a pro rodiče...
A rodiče tě nechali?
Naprosto. Otec pouze řekl, že by chtěl, abych měl jiné zaměstnání - a teprve POTOM byl spisovatel. Ale řekl mi to jenom jednou. A já ho jinak stále vídal v pracovně, jak píše. Je literární historik. Mimo jiné.
Vztah s otcem bývá klíčový.
I s matkou.
A jak jsi na tom ty?
Po smrti přítelkyně žiji s matkou a syn je většinou u prarodičů. Mívám ho na prázdniny a nikoli na všechny víkendy. Je to tak roztomilý, hodný a chytrý chlapec, že je to někdy k uzoufání, prostě to tak ale dopadlo. Teď mu bude devět let - a zrovna jsem se mu týden věnoval. Po dobu, co ho mám, zásadně nic nepíši a hodně mu čtu. Na webu Čítárny jsem dokonce uveřejnil soupis toho, co jsme četli. Mám však trochu depresi z toho, že navzdory tak úporné snaze zatím sám knihy nečte. Je to všeobecný trend, který mě děsí a skličuje. Ještě stále mu čítám nahlas, ale už jen fakt, že přitom hrává počítačové hry, stojí za vážné zamyšlení. Děti dnes čtení unavuje a nemají ani moc vzorů. Ve mně a mé matce ano, ale jak je vidět, nestačí to.
Na co zemřela tvá přítelkyně?
Myasthenia gravis. Roku 2005.
Soudě podle tvých knih ale znáš plno dalších žen.
Ony mne ale moc neznají... Ani já je dost nepoznal a velmi si je idealizoval. Ivanu, Zuzanu... Ty dvě byly nejpodstatnější a kvůli nim jsem toho napsal nejvíc. Myslím, že mé problémy s ženskými se podobají problémům Josefa Škvoreckého a jsem rád, že jsme si aspoň párkrát napsali. Je to náhoda, ale otec mne původně chtěl pojmenovat po Dannym. A napsal o Škvoreckém jeden z prvních podstatných článků.
Jsi závislý na matce?
Možná.
A tvůj otec s ní nežije?
Rozvedli se, když jsem bydlel v Praze a navštěvoval vysokou, tedy už začátkem osmdesátých let. Otec se odstěhoval právě do Prahy, kde žil s novou partnerkou, a zklamal jsem ho, protože jsem školy nedokončil a utekl ke geodézii. Musel jsem ovšem na dva roky na vojnu (1986-1988), kde mě táta navštěvoval. Psal jsem mu i pak, ale to mu nevyhovovalo. Přestal jsem psát a nepopírám, že jsem pocítil cosi jako osvobození a celý můj následující život, má přátelství i lásky byly tou situací modulovány. Neříkám, že je to dobře. Neříkám, že spatně, osobně si ale vždycky budu myslet, že lépe je být takto svobodný. Já se tak aspoň cítil od svých čtyřiadvaceti - a psal a psal. I žil. Měl jsem v práci báječného přítele, byl neustále zamilován do nějaké dívky a naprosto mě nezajímalo, kolik vydělám. Abych řekl pravdu, v podstatě až do letoška jsem nikdy moc nevnímal ani tíži zaměstnání. A to je klíčové! Zcela! Tak třeba vlaková pošta, že... Sedm let. Tak to bylo pro spisovatele přímo ideální. A pak jsem sice pracoval i jako dělník, ale nebylo to vyloženě zničující, spíš naopak. Měl jsem hodně času - a čistou hlavu. Neříkám, že každý dělník je na tom tak dobře.
Velmi mi taky vyhovovala práce v turnusu (pošta) anebo na směny (tiskárna). Teprve od loňska poprvé pracuji "normálně" - a mám problém. Bude mi čtyřiačtyřicet - a dostávám se prvně do klece. Přitom bych ale měl být ještě rád, vždyť jakou klecí je práce geodeta, že jo, tedy když každý den vyjíždí. Já ale mám teď příliš málo času na psaní, které mi je drogou, a chybí mi občasná rána, ale to většině lidí, uznávám... Když tě jednou začne bavit psaní, všechno ostatní je jako nula vedle žárovky stovky. To ale bohužel prakticky nikdo okolo tebe nechápe. Nikdo ti nerozumí. A většinou tě nikdo ani nečte.
Vraťme se k otci. Vydal taky knihu, je publicista, pracoval ve školství... Chtěl ses mu ozvat?
Málo chybělo během převratu. Sám se neozval. Já taky ne. Až když jsem se doslechl, že se sám přestěhoval zpátky do Rokycan, do svého rodiště. Navázal jsem před pár lety kontakt a nějakou dobu to fungovalo. Otec je ale hodně autoritativní, tomu jsem odvykl. Celý čas jsem ho taky pamatoval jako ideál. To se malinko zkazilo. On to asi vidí jinak, ale já se nově snažil o normální setkávání. Jednou na mě začal křičet do telefonu, když jsem uveřejnil nepatrně erotickou povídku, že je to sviňárna, tak jsem to položil a od té doby spolu zase nemluvíme.
A co matka?
On je v mnohém obdivuhodný. Ona taky. Neuvěřitelně čtivá, i když mnohé zapomíná, jasně. Velice soběstačná, samostatná, silná osobnost. Navenek působí velice vyrovnaně, i když se také trápívá (hlavně kvůli mně). Celý život učila na ekonomické škole, respektive obchodní akademii, a ještě má pár hodin. Vděčím jí za moc, i když sama nepíše. Tedy vlastně jo. Městskou kroniku, a tu báječně. Je jasné, že takový vztah je vždycky trochu ambivalentní, ale mám ji hodně rád a každopádně se mi stýská, když je déle pryč, a to i když mám teplou stravu.
A co tvá sestra? I té máš proč být vděčný?
Evě? Bezpochyby. Vdala se do Budějovic a není mimo jiné pochyby, že kdyby nebylo jejího manžela, nikdy bych nepronikl do psaní na počítači a na internet. A ona sama mě má dost ráda, řekl bych. Je velmi milá. A mám rád i jejich syna Michaela, teď je na střední...
Nezbývá, než se tě znovu zeptat na ostatní ženy...
No, víš, mně nikdy nikdo nevyvrátí, že jsem až nekonečně moc miloval TY DVĚ. Není to s ničím srovnatelné. Jedné to bylo jen jedno, protože jsem se i málo snažil, a u té druhé jsem se snažil až moc a došlo ke konfliktům. To mluvím o Ivaně. Nemám o ní v podstatě už iluze, ale otázkou je, jestli nebylo lépe je mít.
A co ty ostatní?
Sám se divím, jak často vzpomínám na Lídu, která zemřela. Co bych teď dal za to, kdyby se mohla vrátit. Byla teatroložkou a divadelní kritičkou, ale i v mnohém jiném jsme k sobě vyloženě patřili. Její nemoc byla ustálená, ale nakonec si vybrala daň.
Co bude dál?
Člověk má stále v sobě to srovnání s láskou k Ivaně a k Zuzaně a těžko do něčeho jdete. Já jsem si už aspoň připustil, že ty ženské jsou a byly jiné, než jak jsem si je maloval. Třeba že se daleko méně zajímají o literaturu, o mou i obecně, vcelku nečtou atp. Zkrátka, že mne neberou vážně. Skoro už jsem se o ně přestal snažit a aktivita se z dopisů (například) vyloženě přesunulo do normálnějšího psaní (nebo nenormálnějšího?). Psaní teď vlastně přikládám v životě takovou důležitost, jakou jiní partnerce, ale žasnu, jak to vždycky zastře můj syn.
Ten má před psaním samozřejmě stomílovou přednost a já ho vlastně teď miluji nejvíc a vůbec se nedá vyjádřit, jak moc ho mám rád. Je to paradox, když si vezmeš můj vztah s otcem? Nevím. Je to ale určitě normální. A je to rouhání, ale kvůli tomu chlapci bych se snad vzdal i psaní - a však také vzdávám, i když vždycky dočasně.
A kvůli ženě už by ses psaní nevzdal?
Ne, to ani náhodou.
Děkuji ti za rozhovor. Tedy počkej, nechceš ještě prozradit, co nového chystáš?
Nerad bych to zakřikl, ale jedna knížka by měla vyjít v červnu pod titulem Američan zemře v Brdech.
Ivo Fencl (16. 4. 1964) se narodil v Plzni, nedostudoval dvě vysoké školy v Praze a vystřídal sedm zaměstnání (mj. učitel, pošťák, dělník a geodet). Napsal stovky článků a povídek, jenom několik dobrých básniček a okolo deseti knih, pět z nich se dočkalo i vydání (mj. Norman Bates kontra Fantomas, Smíš zůstat mrtev a Zabiju Putina v Karlových Varech). Je členem České společnosti Sherlocka Holmese, Sdružení přátel Jaroslava Foglara, jakož i Unie českých spisovatelů a jeho oblíbenými filozofy zůstávají V. Bělohradský a E. Bondy. Žije ve Starém Plzenci.
Autor: IVO FENCL, VLASTISLAV TOMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |