Proč dala Taťána Králová své básnické sbírce dost záhadný název TOUHA PO TEČNĚ (nakladatelství Periskop, Příbram 2006, edice Báseň na sobotu svazek 2; něžnými a motivicky bohatými kresbami ze zahrad a lesa adekvátně ilustroval František Doubek) a o jakou touhu a jakou tečnu jí jde, čtenář ovšemže tuší z veršů, ve kterých básnířka nemíní vystavět pyramidu, jen obkreslit louč měsíce anebo s kapkou na okraji sklenice zakouší krásu nerozhodných muk / zda sklouznout dolů do útulné pasti, / či vnější stranou k šíři bez záruk, naplno se to však doví až v sedmé básni od konce sbírky; ta se jmenuje Růst a je to čtyřverší - jako víc než polovina (77 ze 138) básní:
   Nezvyklost touhy po tečně / ve dřevě praská jako v kostech, / jenom tak lehce, bezděčně / prolnem se ve svých letorostech.
   V tom je - jako touha, cíl, meta - i téma (prolnutí, jaké jiné než přece milostné?) i poetika (neotřelost, vzdušnost, přirozenost a organičnost stavby do kruhu) i vědomí nezbytné tvůrčí urputnosti (při níž až praská v kostech).
   A také se v tom Růstu dobře zračí na jedné straně autorčino úsilí (anebo je to prostě sklon?) o maximálně úsporný výraz abstraktní až geometrický na jedné straně, a na druhé o nepominutelnou eufonii, zde realizovanou zvučnými rýmy, v jiných básních (Nárok, Záloha, Nepojízda) i aliterací apod.
   Jedna z básní se jmenuje Recyklace, a to by byl dobrý název třeba i pro celou sbírku: ze slov a motivů milionkrát v básních už promrskaných se Králové tu a tam daří utkat (textilní tkáň je její doména) hedvábně lehounké básně plné letmých doteků toho, co v životě bolí i hladí, zákmity a záblesky naplňování neagresivní trpělivé touhy, i když slova (jimiž je sbírka vystlána jako sad na podzim) se tříští a vytřepují, když se tříbí.
   Zářit a plynout na věky, jak se touží v pointě básně Navrácení, je dávná konstantní touha básníků, ale Králové někdy slova ještě tak neplynou a nezáří: obraty jako míří od úpatí sil nebo zrnko kávy, které nebude v šálku k napití působí jako sice apartní, ale násilné a nepřesvědčivé pointy, jindy básnířka neumí vyhodit všecka ta zbytná slova, o nichž píše, že je vypouští: ve verších Spoje jsou spálené / autogenem ruší spád básně spona jsou; jak pregnantněji by znělo: Spoje spáleny / autogenem; v závěru Ptačí chřipky (vysaje piják vypadlý z bloku nebe) je naprosto zbytečné slovo vypadlý, v Průchodu je víc než zbytné ale; a ještě jindy mlýnek čtyřverší přemílá plytká moudra (Nanovo, Slepota).
   Králová už ví o tom, jak dál a výš; naznačuje to její Zviditelnění: Není to prosté, / říkáme po sté / a složitě, tak složitě, / kážeme chlebu o žitě.
   O toho, kdo umí takto pohlédnout na svou básnickou práci, netřeba mít už strach.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]