KAREL SÝS

Není na vašem přijímači

Závada dnes není na vašem přijímači
to jen na Kubě čekají lidé v opravně rozmarných dvoulampovek
jež odmítly zpívat a jenom tiše mručí
tam kde jen vzácně srší srst tranzistorových koťat
kde autobusy dosud marně jezdí za polovodiči
a ještě tu a tam po světě kde lidé poslouchají a čtou
kde se nenechají opít patnáct let starým rohlíkem
kde si nekazí žaludek denní dávkou emocí
kde čechrají krátké vlny a češou dlouhé
kde milují slova vybočující z řady
kde vojín láska vystoupí před trojřad sešikovaného sexu
kde zlatá rybka přeskočí zlaté prase krmené na žír
kde ještě dují očistné větry kolem obšancovaných vývěv
ne tam kde boháči zvrací svědomí do popelnic
kde se lži a nenávisti hází silikonová pravda až na pupku
kde duní hlavy vydlabané kyretou
kde obíhají falešné hostie
kde se menstruuje syntetická malinovka
kde místo vepřenek štěká horký pes
kde se paroplavba po Labi zahltila hamburgrem
kde Brusel předepsal i rozkyv houpaček
kde je Závadova poezie závadná
a Nezvalova nakažlivá
Závada není na vašem přijímači
a přece za nás diskutuje s Hospodinem
Pane!
Nezatratíš je pro deset spravedlivých slov?




VILÉM ZÁVADA

+++

Jen jeden život mám a ten je krátký.
Změří jej kroky jediného chodce.
Nemohu přeskočit ani den v roce,
nemohu jeden chybný tah vzít zpátky.

Jak mořeplavci po rozhoupané přídi
jdu zemí krokem těžce pracujících lidí.
Jsem člověk, který pracuje a zpívá.
Jsem člověk, který k smrti jde a zpívá.

Můj hlas je ze všech hlasů nejtišší.
Tisíce lidí v životě jej neslyší.
Tisíce lidí mu snad ani nerozumí.
Odněkud z dálky přichází a šumí.

A mnoho lidí jej snad jenom tuší,
jako by to byl hlas jejich vlastních duší,
a v té melodii, jež z nich samých vyvěrá,
stoupá jak příliv tichá důvěra.

(z básně Jeden život)



+++

Mládí své jsem prosnil chodě kol továren
pod praporem kouře jenž zavál z koksáren
Před zraky jsem míval kostry těžních klecí
slýchával jsem rachot od vysokých pecí
hluboko v podzemí strašlivé dunění

Ozón z Beskyd dmýchal do uhelných plynů
haldy neustále žhnuly jako peklo v dýmu
ale sny mé zářily jak svatojanské noci
Okouzlen však bez nejmenší moci
snil jsem v černé trávě o budoucí slávě

a trnul úžasem když zvedala se noční tma
jak rouška pod kterou je socha ukryta
Při odhalení jež slavilo se každý den
vynořil se z páry svět nádherně ozářen

(úryvek z básně Monolog ze sbírky Siréna)



Jaro

Zazněte, stříbrné plíšky,
spusťte hru zvonkovou.
Holubi, zatlucte křídly,
když potají pláči nad chýší svou ubohou -

a dychtivě čekám, ať jen už brzy
ve stromech, bylinách sladce
zavzlyknou mízy,
jako by děcko v plenkách se rozplakalo.

Kéž za doprovodu modravých harf deště
na nebi ztají poslední sněhy
a pod prosvítající závějí se objeví petrklíče hvězd
v přeskvoucím lánu chrp.




EVA FRANTINOVÁ

V každém okně

Mé jméno není na plakátech
ani nehraji na pódiu
chodívám v obyčejných šatech
jak obyčejní lidé žiju

Dnes, kdy značkové oblečení letí jakoby na křídlech - jejich vosk - zdá se - nic neroztopí, a křídla narážejí o skleněné tabulky obdivu v dětských očích, a značka se nábožně vyslovuje, s větší úctou nežli je pokora před verši, dnes kdy nejdeme jarní travou posetou pampeliškami, ale zlatými mincemi, naše obuv už nezná podrážku mechovku a jemný nášlap do mechu, anebo na dláždění ulice, kde vidíme haldy, haldy hořeti, haldy odpadků, ctižádosti, štěstí cukrovaného sacharínem spěchu a úspěchů, a obracíme oči k vyhaslým komínům, třeba k tomu na Palmovce - kolem něho se jak liány budou ovíjet nové byty, komín už nebafne, práce si neškrtne, do háje odejde modrý smalt starých bandasek i nerez jídlonosiče, do háje odejdou jména, která se volala, Honzo, Petře, Zdeňko, Viléme, Jarmilo, protože kolem komínu bude ostraha a elektrických zvonků rej, k zemi se položí třeba i dřevěná zeď plná plakátů, plakáty shrbené jak babičky o holi slávy, hůl slávy zlomená a pobitá znaky cizích měst, měst sousedících s pouští, na nichž nevyroste pomněnka mezi mourem a koksem, básníku, mládí jste přece prosnil chodě kolem továren a pod praporem kouře, jenž zavál z koksáren, před zraky jste míval kostry těžních klecí, ale dnes znova marně v tlukotu svém se snažíte srdce utišit, marně v domnění bláhovém, jen co by do uzlíčku se toužíte skrýt, a trávou v trávě neznámý si najít byt, takovou garsonku bych také chtěla třeba pod kůrou stromu, nebo v květu kaštanu, ve voňavé věži básně těžit, v očích míti světlo záhadného třpytu, plesati jak v dobách básnivého mýtu, a nad zemí se chvěti jako plamen hravý, chtěla bych takhle bydlet a mít pořád sílu žít prostě, bez televize a mobilu, televizí nám bude chrpa a také obloha s jedním programem, tím seriálem s herci mraků po dešti, kolik to bude stát a kdo nám půjčí, slyším kolem sebe, značkové oblečení křičí kapucemi, nášivkami, zářícími kapsami a kšiltovkami, ale vy jste napsal, že barva v deštích oprýská a ztratí lesk, tak mnohý vznět se rozplyne a zbývá stesk, tak v autech odsviští celebrity střídat pódia, potlesky, hlediště, davy fanynek, které šílí víc než příroda a lásky čas, celebrity odsviští, já ale vidím vaši chůzi, tiché přibližování na besedu na Dobříši, pokračujte a pište dále, dopis se rozpadá, ale pořád ještě dýchá, jako by u něj stála hlídka rychlé pomoci (přijela na zatroubení lesního rohu), zatímco vy kolem ní stále jdete, a procházíte davem star, hvězd, co jsou skutečně super, bez elektřiny září, procházíte vším nerozpoznaný, v šedivém baloňáku s ostrými klopami, člověk s věčnou vstupenkou, člověk v každém okně...




CHÝ

Vzkaz básníkovi

Sbohem a šáteček
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou
Schovávaná na schodech
Manon Lescaut
Básně noci
Zpáteční lístek
Křídla
Chrpy a města
Zpěv míru

Až slunce Atlantidy zajde,
před Manon se neschováš,
na schodech si tě najde,
šátečkem pohladí tvou tvář.

Ty noci pražských mostů
a tvých zapadáků,
dnes plny cizích hostů
s květy bídy a žebráků.

Zpáteční lístek roztrhej,
s křídly nevracej se k nám!
Chrpy a města tu na prodej
a zpěv míru vysmíván!




MIROSLAV CHYTRÝ

Kořím se jménu básníka

Na břehu českých řek
nekvete už rozrazil -
je tam jenom suchá tráva.
Kdybys tady s námi byl
a Manon vedle tebe stála,
znali byste lháře,
co krade a zrcadlo nevidí,
co přísahal u oltáře,
že nebude dýchat bez lidí.

Na náš stan spadl shnilý list,
stan otevřený děsu.
Dnes si tvé verše musím číst,
z nich jiskry slunce křešu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]