Einstein prý jednou, znechucen existencí Manhattanského projektu, řekl: „Když jsme vynalezli splachovací záchod, měli jsme toho nechat.“ Mluvil tak zřejmě z duše všem vědcům, kteří se zděsili, k čemu jejich vynálezy byly použity. A protože Einstein byl jeden z nejlepších, dopad jeho myšlenek na vývoj atomové bomby byl vcelku zásadní.
   Nechtěl bych být v jeho kůži, cítil tehdy určitě, že ti mrtví v Hirošimě a Nagasaki byli částečně i na jeho „triko“. Pravda je, že bombu vynalezli jiní, ale nebýt jeho vzorců, nebylo by bomby. A i těm, kteří se na vývoji podíleli, americká vláda dlouho tvrdila, že bombu nepoužije proti nepříteli, ale že ji nechá vybuchnout na nějakém opuštěném ostrově, aby ukázala její sílu, a tím donutila Němce a Japonce kapitulovat. Jak víme, dopadlo to nakonec úplně jinak, a částečně je to i důkaz toho, o čem vlastně chci psát. Tedy to, že o použití zbraně rozhodují jiní lidé než ti, kteří ji vytvořili.
   A netýká se to jenom zbraní. Například naprostá většina lidí, nebýt vynálezu mikrovlnné trouby, sporáku a elektřiny, by ještě dnes připravovala jídlo na ohni. A někteří by možná zůstali u syrového masa a kořínků. V tomto případě tedy vynález jednoho člověka ulehčil život všem.
   Ale nejde jen o vynález samotný. Například sporák na uhlí by vynalezl dejme tomu každý desátý člověk, kdyby takový přístroj ještě neexistoval. Ale ne každý z té desetiny lidí má na to čas, protože má jinou práci, a ne každého by bavilo právě vynalézání sporáku.
   Snažím se prostě říct, že každý vynález by měli mít možnost používat pouze lidé, kteří by (eventuálně) byli sami schopni ho vymyslet. Že je to pěkná pitomost? Ne, je to pouze neuskutečnitelné. Ale pitomost to rozhodně není. Představte si, že takový terorista s IQ 10 by neměl samopal, granáty ani plastickou trhavinu, protože by nic z toho neuměl vyrobit. Mohl by se ohánět tak maximálně ostrým kamenem, možná nějakým lukem a šípy. Není to pěkná představa? Bohužel jen představa...
   A tak se tu vytváří jakýsi rozpor, nad kterým bychom se měli vážně zamyslet. Na jedné straně je pár lidí schopno dopravit jiné lidi na Měsíc, na straně druhé někteří vraždí pro pár drobných. Díky lékařským přístrojům je možné prodloužit lidský život, vždyť ještě před 100 lety byl průměrný věk maximálně poloviční. A pak tu máme zbraně, které jsou schopné lidské životy podstatně krátit. Tak se znovu ptám, jak se tohle všechno může vůbec odehrávat na jedné planetě? A co Bůh? Náš supervizor si vzal zřejmě volno, protože kdyby byl vševědoucí, tak už dávno musel seslat nějakou další potopu, a tentokrát by to měl vzít z gruntu, žádný Noe a podobné protekční vymoženosti. Protože někde v konstrukci člověka je chyba, a je, zdá se, neodstranitelná.
   Napadá mě ale ještě jeden důvod, proč potopa nepřichází. Bůh to vzdal. Prostě viděl, co jsme s touhle planetou provedli, a usoudil, že bude jednodušší uplácat si novou, pokud možno co nejdál od téhle. V tom případě je pouze na nás, abychom nějakou tu potopu zařídili. A jak to tak vidím, nebude to moc velký problém.
   Ale víte, co mě děsí nejvíc? Ať přemýšlím, jak chci, nevím, jak tomu zabránit. Je tu další rozpor, jako z Hlavy XXII - lidi, kteří jdou do politiky, a jsou tedy jako jediní schopni ovlivnit myšlení více lidí současně, tam nejdou proto, aby ostatním pomáhali, ale z touhy po tom ostatní ovládat. A to je špatný důvod. A lidi, kteří si tohle uvědomují, zase nejsou schopni „vést stádo“, je proti jejich přesvědčení někomu nařizovat, co má dělat. A i kdyby to někdo takový zkusil, v politice nebude mít úspěch právě proto, že nebude přikazovat. Lidi sice reptají, ale kolikrát jste už slyšeli slova: „Ať to VLÁDA NĚJAK zařídí“, „Ať nám VLÁDA pomůže“, a podobně?
   Aby se lidstvo vzpamatovalo, musel by být každý člověk osobnost, a ne ovce, jak je tomu teď. A tak končím tuhle úvahu tím, že - bohužel - opravdu nevím, co dělat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]