Po pravdě řečeno, bývalo jich jen na území Prahy hodně přes čtyřicet. Zmizely stejně jako meze, hájky a háječky, aleje stromů, remízky... Podivná devastace a novodobá tvářnost krabicově vyhlížející krajiny je najednou do velké míry spjata s mizející morálkou a cítěním lidí, kteří se v ní touží předvádět. Mosty, tunely a rychlovlaky způsobily i konce přívozů, i když od nepaměti se lidé usazovali na březích řek a snažili se naučit spolu žít. Dost často to nevychází.
   Pražskému převoznickému řemeslu však zcela neodzvonilo. Praha popoběhla až do Mokropes na Berounku pod skálu Kazín, kde od jara do září může poutník spatřit poslední pražský přívoz, ale i převoznici Věru Kadlecovou, jednu z dcer známého pražského převozníka Karla Vostrovského, který již jako kluk přišel k přezdívce Cirát. Samozřejmě, že byl křtěný Vltavou a jeho tvář - už jako mladého muže - měla drobné vrásky. Celý život nosil námořnickou čapku a v mládí byl strojníkem na mnoha lodích a mořích. Na Vltavu však nikdy nedal dopustit. Karel Vostrovský - Cirát - nedělal ciráty ani na tancovačce v hospodě na Zlíchově, kde se hned napoprvé zakoukal do sedmnáctiletého děvčete a při nočním doprovodu už na Železničním mostě v Podolí mu vyznal lásku. Dívka se jmenovala Marie a brzy Vostrovská...
   Stará písnička Karla Hašlera Na Císařské louce stojí řada topolů jako by na Císařském ostrově zaznívala neustále, i když povodně a moderní člověk se ho snaží přizpůsobit byznysu.
   Cirátova převoznická loď se pohybovala na řetězu otáčením kliky a převozník měl v zásobě vždy nějakou příhodu. Převoznické řemeslo Cirátovi vynášelo snad jen v čase benátské noci, když na Vyšehradské skále hráli Libuši a zpívala ji božská Ema Destinnová. Císařská louka byla vždy plná nadšených posluchačů. V čase protektorátu Cirát skončil ve vězení, ale podařilo se mu utéci a skrýval se v rozbité lodi v Modřanech. Žena Marie mu tam nosila jídlo, i když ji Němci pořád volali k výslechům do Pečkárny ale ona pořád nevěděla, kde je...
   Ubylo krásných topolů na Císařské louce, ale zůstala alespoň stará kamenná plavební stezka, po které kdysi klopýtaly kobylky táhnoucí šífy plně naložené pískem, tolik potřebným k výstavbě Prahy. Byla to odjakživa práce Podskaláků. Stařičkou stezku Cirát každoročně vyčistil a dokonce opatřil i písek k poházení okolí své dřevěné převoznické boudy s tvrdým kavalcem, vylepené nahatými dámami. To aby lidé nechodili za deště blátem... Na podzim roku 1982 si Cirát dal do pramičky kolečko s lopatou a vyjel zase do přístaviště pro písek. Vyjel si naposledy. Patnáct dní hledali potápěči jeho tělo. Cirát se však neutopil. Lékaři potvrdil, že mu při práci selhalo srdce. Bylo mu osmasedmdesát let.
   Z análů zašlé slávy pražských přívozů lze vyčíst první zprávu z roku 1499 o přívozu v osadě Rybáře, tehdy stojící v místech, kde dnes končí Mánesův most na Klárově. Přívozů bylo opravdu hodně. V roce 1812 se například platil jeden krejcar za převezení na Střelecký ostrov. Marně se snažili střelci užívající tento ostrov ke své zálibě o převoz zadarmo. Nakonec i Vyšehradskou skálu ještě před proražením tunelu objížděla převoznická loď. Jiná odtud směřovala na Císařskou louku. Již také vypadlo z paměti, že v čase II. světové války se nemohlo na Železniční most a k přepravě osob sloužily dva přívozy.
   Velice oblíbený přívoz býval v Troji, vzniklý když byla na počátku třicátých let 20. století otevřena zoologická zahrada. Čekání na loď příjemně ubíhalo v hospůdce U přívozu, dříve U Šoukalů, která měla kamennou terasu s výhledem na dravý proud Vltavy, střechy zámku v Troji, ale i na viničné stráně s viničním domečkem. Po průchodu Stromovkou pivo v hospůdce chutnalo a málokdo už dnes ví, že bylo ochlazováno proudící vodou Vltavy. K chuti tu přišly měkounké syrečky a "utopené" vuřtíky. Hospůdku svého času poškodil oheň a zkázu dokončil běh času. Zdejší přívoz v čase prudkých jarních vod spoléhal na pevné lano a správný chod kladky, na které se loď pohybovala. Pramici někdy nahrazoval pontonový most, který však prudký tok Vltavy často strhl.
   V druhé polovině sedmdesátých let minulého století dožil přívoz s motorovým veslem v Braníku. Památka na něj zůstala alespoň v názvu tramvajové zastávky U přívozu. Zdejší lodice sloužila hlavně ráno a večer k přepravě lidí zaměstnaných ve fabrikách na Smíchově. Vypadlo také z paměti, že v čase platnosti tzv. přestupných tarifů v městské hromadné dopravě zde mohl cestující použít jízdenku zakoupenou v tramvaji v Podolí či v autobuse v Modřanech. Na smíchovské straně na ni mohl pokračovat v cestě třeba k Andělu. V dobách, kdy Vltava zamrzala, převozník v Braníku zametl sníh a cestičku na vltavském ledě posypal škvárou...
   Poslední přívoz v Praze, vlastně jen takový malý přes rameno Vltavy u Císařské louky, ve kterém kdysi dávno kotvily vory, provozoval již zmíněný Cirát. Samozřejmě člen Vzájemně se podporujícího spolku plavců, rybářů a pobřežných "Vltavan" v Praze.
   Malé osobní odbočení k jiné řece. V létě roku 1986 mi přišel dopis z obce Kopeč nedaleko Kralup nad Vltavou, psaný roztomilou češtinou kdysi služebného děvčete. Tehdy již stará paní mi napsala pod vlivem mého letního převoznického povídání v dnes zaniklém týdeníku Ahoj. Již v patnácti letech sloužila v hospodě U Čiháků u Sázavy v Poddubí a navíc musela dělat i převoznici. V té době se člověk musel naučit leccos, když chtěl být živ. Psal se rok 1935 a dívka neuměla plavat. Neuměla to ani v šestašedesáti letech, když mi poslala zmíněný dopis a moc děkovala za připomínku mládí, které bylo pro chudou dívku těžké, ale přesto si na svá převoznická léta ráda zavzpomínala. Její hřejivý dopis mám schovaný dodnes. Jo, a u těch Čiháků kousek od břehu Sázavy jsem upil také mnoho piv a vracel se na nocleh až k ránu. Někdy jsem si pod zříceninou zlenické hlásky celý den zapřevážel...
   Ze špičky Císařské louky zmizela Cirátova převoznická bouda. Již nikdo nespatří na dřevěné stěně pod přitlučenou podkovou přibité kovové mince. Býval to takový starý převoznický zvyk - první výdělek na začátku sezóny se vždycky přitloukl.



   P. S.
   Jedná se o přívoz, který zmiňuje Vítězslav Nezval v knize Z mého života a zároveň svěřuje velké tajemství básnické tvorby:
   Bydlení v Tróji zavazovalo mě alespoň dvakrát denně plavit se k holešovickému přístavu nebo zpět po pramici... Někdy, když jsem se vracel do Tróje před večerem (bylo to velmi zřídka), zvolil jsem si blahodárnou okliku, která vždycky znovu obrozovala mé smysly. Vyhnuv se dolní části Holešovic, prošel jsem Stromovkou k Staré Tróji a nastoupil na přívoz tam. Kdežto má každodenní plavba se konala mezi dvěma holými břehy, zde, pod stromovím, otevřel se člověku pohled na malebné seskupení domků, které mě unášelo do říše umění, do barbizonské školy, ke Corotovi. Zvláštní architektonika domků a jejich vzájemné souhry, zdůrazněná jednoduchými stěnami, tu a tam barevně podtrženými, dělala mně z tohoto pohledu na Starou Tróju veliký zážitek. Je jisté, že pod ním se chvělo mé vzrušení, které jsem prožíval v dětství, když jsem prohlížel obrázky naší Zlaté Prahy. Ačkoliv se toto úpatí Staré Tróje ani v nejmenším nepodobalo domkům v Šamikovicích, bloudil můj duch někde blízko naší staré školy a obdaroval mne nejvyšší blažeností. Procházel jsem se potom nad břehem Staré Tróje a s pocitem rozkoše jsem vdechoval dým ze dřeva, kterým se tu topilo. Takto jsem se utvrdil ve své iluzi, že jsem na jiném místě a v jiném čase, a praktické starosti ode mne odlétaly, jak bych byl požil právě lok kouzelného nápoje. Kdybych měl nazvat nějak své tehdejší pocity, řekl bych, že jsem byl inspirován. Zkušenost mi však kázala, abych se v tomto stavu nesnažil psát. Takovým psaním se kouzlo obyčejně velmi rychle rozprchlo a člověka naplnila politováníhodná prázdnota. Během času jsem se přesvědčil, že psaní samo o sobě mělo schopnost člověka vytrhnout z lhostejnosti a unášet krajinami inspirace. A tak, ač stravující napětím, dávalo psaní básníkovi ihned svou odměnu: každý podařený verš stupňoval jeho exaltaci.
   ks

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]