Resistence, vzdor, to není tlupa ozbrojenců odhodlaných způsobit spoušť. Není to buňka teroristů, plánujících jak vyhazovat budovy do povětří.
   Skutečným vzdorem je kultura. Je to kolektivní odpověď na útlak.
   Pochopit skutečnou podstatu vzdoru není snadné. Žádná webová stránka nedokáže vysvětlit, proč lidé, tedy když jsou lidmi, vzdorují.
   Dokonce i kdyby to nebylo možné, zpravodajské výstupy by nedychtily to vysvětlovat, protože by se to nehodilo k jejich výkladu násilí a nenásilného vzdoru.
   Zpravodajství z Afghánistánu musí zůstat omezené na al-Kájdu a Tálibán. Libanon musí být představován v termínech hrozivého, Íránem podporovaného Hizballáhu. Palestinský Hamás musí být jednou provždy ukazován coby radikální skupina, přísahající, že zničí židovský stát. Jakákoli snaha nabídnout alternativní výklad je označena za rovnající se sympatizování s teroristy a ospravedlňování násilí.
   Úmyslné spojování a zneužívání terminologie činí téměř nemožným porozumět krvavým konfliktům - což je klíčem k jejich vyřešení.
   A ti, kteří sympatizují se vzdorujícími národy, často přispívají ke zmatení.
   Aktivisté ze západních zemí mají tendenci věnovat se akademickým analýzám toho, co se děje ve státech jako je Palestina, Irák, Libanon a Afghánistán a určité myšlenky jsou zvěčněny jako výsledek. Sebevražedné atentáty - špatné, nenásilný odpor - dobré. Rakety Hamásu - špatné, praky - dobré. Ozbrojený odpor - špatné, noční hlídky před úřadovnami Červeného kříže - dobré.
   Mnozí aktivisté citují Martina Luthera Kinga Jr., ale ne Malcolma X. Přihodí vybíravé pochopení Gándhího, ale nikdy ne Guevary.
   Tento údajně „strategický“ přístup oloupil většinu řádného chápání vzdoru jakožto konceptu i kultury.
   Mezi hlavním proudem chápání vzdoru coby násilnického a teroristického a „alternativním“ zkreslováním inspirující a vynucující kulturní zkušeností je vzdor coby kultura ztracený.
   Výsledek je, že ti, kteří se snaží přenášet představy vzdorující kultury, jsou téměř vždycky v defenzívě.
   Opakovaně slýcháme tatáž prohlášení. Ne, my nejsme teroristé. Nejsme násilníci - ve skutečnosti máme bohatou kulturu nenásilného vzdoru. Ne, Hamás není ve spojení s al-Kájdou. Ne, Hizballáh nejsou íránští agenti.
   Edward Said popisoval „kulturu (jako) způsob boje proti zániku a zapomnění“. Když vzdorují kultury, neplánují a nehrají politicky. Ani nejsou sadistické. Rozhodnutí, zda se zapojit do ozbrojeného boje nebo použít nenásilné metody, zda si vybrat jako terč civilisty či ne, zda se spolčit s cizáckými elementy či ne, jsou všechna čistě strategická.
   Je-li vzdor „akcí postavení se proti něčemu, co neuznáváme nebo s čím nesouhlasíme“, potom kultura vzdoru je to, k čemu dojde, když veškerá kultura dojde k tomuto kolektivnímu rozhodnutí postavit se tomuto protivnému prvku - často zahraniční okupaci.
   Není to vypočítavé rozhodnutí. Přichází v dlouhém procesu, ve kterém na sebe vzájemně působí sebevědomí, sebeuplatnění, tradice, kolektivní zkušenosti, symboly a mnoho dalších faktorů. Je to téměř jako chemická reakce, ale mnohem komplexnější, protože není vždy snadné oddělit jednotlivé prvky. Také není snadné jej plně pochopit a, v případě napadající armády, není snadné jej potlačit.
   Zahraniční okupanti bojují s lidovým odporem různými způsoby.
   Jeden obsahuje v různém rozsahu násilí ke zmatení, zničení a obnově národa k obrazu svému. Další spočívá v oslabení prvků, jaké dávají kultuře její jedinečnou identitu a vnitřní sílu. Cílem tu je snížit schopnost kultury vzdorovat. První z nich vyžaduje palebnou sílu, druhého lze dosáhnout mírnějšími, kontrolními prostředky.
   Mnoho národů Třetího světa, pyšnících se svojí suverenitou a nezávislostí, ve skutečnosti může být do značné míry okupováno, ale kvůli své roztříštěné a přemožené kultuře nedokáže vidět rozsah své tragédie a závislosti. Ostatní ovládají kulturu vzdoru, jež okupantům znemožňuje dosáhnout vytoužených cílů.
   V Gaze, v Palestině, zatímco sdělovací prostředky neustále hovoří o raketách a izraelské bezpečnosti a debatují o tom, kdo je skutečně zodpovědný za zadržování Palestinců v pásmu jako rukojmí, není věnována pozornost malým dětem žijícím ve stanech kolem trosek domovů, jež ztratily při posledním izraelském útoku.
   Tyto děti se podílejí na kultuře vzdoru v Gaze, trvající šest desetiletí. Do notýsků si kreslí bojovníky s puškami, děti s praky, ženy s vlajkami, stejně jako hrozivé izraelské tanky a bojové letouny, hroby, na niž se skví slovo „mučedník“, a zničené domovy. A znovu a znovu se opakuje slovo „vítězství“.
   Když jsem byl v Iráku, byl jsem svědkem místní verze těchto dětských kresbiček. A ačkoli památníčky afghánských dětí musím teprve spatřit, i jejich obsah si dokážu snadno představit.
   Ramzy Baroud (www.ramzybaroud.net) je redaktorem PalestineChronicle.com. Jeho poslední kniha Můj otec byl bojovníkem za svobodu: Nevyřčené dějiny Gazy (My Father Was A Freedom Fighter: Gaza's Untold Story) vydalo Pluto Press v r. 2010.

   Z britského The Morningstar přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]