Jak bych
   jasně vyložil, co to znamená, když dnešní režimní publicista napíše:
   UŽ NĚJAKOU DOBOU NEVYDÁVANÝ
   anebo třeba: "propuštěn nedlouho předtím"?

   No jak! Vzpomněl bych si na jedno pěkné podvečerní kázání pana Jiřího Ješe, který se rád poslouchá a jehož jen zlí jazykové nazývají Ješita Ješ, kázání na Českém rozhlase 6, "rádia, které ví, co říká". Pan Ješ se tklivě rozvzpomínal na druhý sjezd Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956. Odvážný sjezd zasadil do patřičného rámce: někteří spisovatelé byli ještě ve vězení, a tomu vskutku tak bylo; Jiří Kolář a Edvard Valenta podle pana Ješe "byli propuštěni nedávno předtím". Dejme tomu, že to platí o Kolářovi, zatčeném roku 1952 a propuštěném po devíti měsících: zhruba před třemi roky se dá chápat jako "nedávno"; ale Edvard Valenta byl (údaj opět podle Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, vydaného 1995-98) zatčen koncem roku 1948 a vězněn půl roku. Nicméně rok sem rok tam, "nedávno" působí dramatičtěji. A ještě působivěji zní věta pana Ješe o velkém umlčeném básníkovi: "Seifert, sám už nějakou dobu nevydávaný, volal po propuštění vězněných spisovatelů." Je pravda, že po tvrdé kritice Písně o Viktorce (vydané roku 1950) nevyšlo v roce 1951 Seifertovi nic, ale už roku 1952 se uskutečnilo druhé vydání knihy Šel malíř chudě do světa, 1953 třetí vydání téže sbírky, ale vyšel i výbor Seifertových veršů Milostná píseň a začalo vycházet svazkem I básníkovo Dílo; roku 1954 kromě druhého vydání Milostné písně vyšel další výbor Píseň domova, dále sv. II Díla, a básnická novinka: sbírka Maminka; konečně roku 1955 už pět knížek: druhá vydání Maminky, knížky pro děti Koulelo se koulelo červené jablíčko a také už Písně o Viktorce, Dílo pokračovalo svazkem III a objevil se i nový výbor Ty, lásko, pozdravena buď! Seifertovi, podle pana Ješe "už nějakou dobu nevydávanému", vyšlo tedy během čtyř let před II. sjezdem čs. spisovatelů třináct knih!
   Buď tedy pan Ješ pustě lže, anebo (což je pravděpodobnější), spolehl se na svou ošidně klamavou paměť ve službách dnešní propagandě, podle níž tu zvláště před II. sjezdem Svazu čs. spisovatelé byla jen poušť a spoušť, a neobtěžoval se nahlédnout do žádné příručky; takže je buďto lhář, anebo publicista, který odbývá řemeslo a jemuž neradno věřit, když suverénně trousí takové nehoráznosti. Je ovšem dojemný, když i odvážného, tehdy "už nějakou dobu nevydávaného" básníka "omlouvá" za "jisté sympatie k zemi sovětů", jež prý "aspoň zpočátku" zůstaly v básnících (na rozdíl od Nezvala) jinak správných, takže "nějakou tu oslavnou báseň tím směrem občas vyslali".
   Tu už pan Ješ překonal sám sebe: jeden by si myslel, že to "aspoň zpočátku" se týká u Seiferta veršů, které napsal ve dvacátých letech po návratu z cesty do SSSR, případně veršů, jimiž pozdravil roku 1945 osvobození. Jenže Jaroslav Seifert ještě devět let po II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů si v Koncertu na ostrově dovolil vzpomínat, jak "první sovětský voják nasypal nám do dlaní / pár hrstí černého tabáku" a básní K nám chodil den co den Míša (v téže sbírce z roku 1965!) napsal svůj pandán k Holanovým Rudoarmejcům!
   Pochybné blábolení pana Ješe by nestálo za zmínku, kdyby je nešířilo "rádio, které ví, co říká", a takovýmto způsobem servíruje důvěřivým posluchačům (s vemlouvavou intonací ozdravovatele morálky po hrozných časech "mravní devastace") jakožto pravdu pravdoucí polopravdy a tendenční smyšlenky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]