Krásná věc je vzpomínka; skoro touha, jíž želíme.
   Gustave Flaubert

   Chlum je malý městys s velikým rybníkem Hejtmanem. Dnes je to již legenda, ale jednou, v pětačtyřicátém, jsem jako chlapec utíkal na hráz toho Hejtmanu. Chtěl jsem být první, uvidět... A viděl jsem. Od rakouských hranic, od Staňkova, šlapal na kole neznámý vojáček v zelené uniformě. Jel neobyčejně rychle a byl zcela sám. Na zelené vybledlé čapce měl červenou pěticípou hvězdičku se srpem a kladivem. Stisk jeho ruky cítím dodnes.
   Až zadlouho poté přijely desítky aut se zaprášenými hrdiny. A ještě mnohem později utíkal lipovkou od kostela starý krejčí Němeček a volal na jednoho rudoarmějce: »Pane Rus, pane Rus, vraťte mi moje hodinky!« Bylo to tristní i komické zároveň. Pídit se po starých hodinkách na klíček s římskými číslicemi v době, kdy se právě v těchto chvílích čas zastavil. Čas kruté války. A několik dní předtím, jiný krejčí, pan Karel Pavel, šil prapory republiky z červených a modrých trenýrek a z prostěradel. A šil i rudé prapory, když jely sovětské tanky Prahou. Byl to prostý libeňský krejčík.
   Když jsem jednou, po mnoha letech, stoupal s básníkem Františkem Hrubínem, uprostřed léta, chlumskou lipovkou na vysoký kopec s malým kostelíčkem, ti dva staří krejčíci se mně tam, jako fata morgána, zjevili. Jako symptomy vzdálené doby. Doby, kdy se páraly staré a šily nové dějiny. A v šatech těch nových dějin jsme pak procházeli podivuhodnou dobou. Dobou, v níž se na nás ušilo mnoho dobrého i něco špatného. A v oděvu té doby byla harmonie i disharmonie, splněné i nesplněné touhy. Přicházely i odcházely ideály, jimž jsme bezmezně věřili. Dogmatické víry i pochybnosti. Byli jsme pochybovači, kteří často pochybovali právě o svých pochybnostech.
   Když jdu dnes libeňskou Palmovkou, stále tam tuším, ba vidím Karla Pavla, jak se smál z okna svého bytu, když mával Rudé armádě, jedoucí Prahou. A také často vídám chlumského krejčího Němečka, který ve víru revolučních událostí přišel o jedny jediné, stařičké hodinky.
   Bylo mně tehdy patnáct let, byl jsem mladý a chtěl změnit svět, aby byl krásný a pro všechny spravedlivý. Snad proto se teď tak často vracím do minulosti. Tehdy vše nebylo tak složité jako dnes – jen jednoznačně krásné, jednoduše prosté, samozřejmé. Kam se poděly hodinky chlumského krejčího a kde jsou dnes prapory, ušité na Palmovce? A kde je plachý, mlčenlivý František Hrubín a jeho neopakovatelné verše?
   Stáří nás naučí oddělovat zrna od plev a prožitá zkušenost života, nevěřit radám a pochybným soudům soudobých chytrých horákyň. Dějiny přece neskončily. Dál budou pokračovat povstáními a revolucemi. Jen cesta s Františkem Hrubínem, k jeho domku na náměstí za chlumským kostelíkem, navždy skončila. Proč vše neuchopitelně krásné se náhle nečekaně přetrhne, zbortí se a pohřbí v nekonečném nenávratnu? Jít znovu cestou, která se nám uzavřela, stoupat opět s českým básníkem uprostřed léta do ticha poledne a znovu uslyšet cinkat unaveně hlas malého zvonu...
   Zatímco píši, Katka teď právě vedle v pokoji šlape na pedál šicího stroje. Rád poslouchám jeho vrčivý zvuk, příjemné vrnění veliké, mechanické kočky. A hbitá jehla tam prokusuje jakousi tkaninu. Vnímám ten sympatický zvuk jako příslib čehosi krásného, budoucího. Tolik věcí se uzavřelo a tolik věcí se otevírá. A čas, ten podivuhodný krejčí, má poslední slovo. Zase na nás a pro nás šije a ušije něco nového...
   Tempus omnia mutat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]