Malíř Josef César se po násilném ukončení pražského jara 1968 a vyhazovu ze školy přestěhoval z Prahy na vesnici a rodinu živil chovem ovcí. Maloval ovšem pořád. Po podpisu Charty 77 pod dohledem StB. V listopadu 1989 – v časech, kdy ostatní disidenti nastupovali do politiky, zakládal a vedl Josef Evropský kulturní klub, až do trpkých konců bez peněz a podpory. Po roce 1989 měl několik samostatných výstav. Například cyklus „Charta 77“ či „Židovské hřbitovy“.
   Příběhy pro Natálku: O lidech nepoddajných. Filmové eseje Fedora Gála a Martina Hanzlíčka.




   Historička a spoluautorka objemné práce o Chartě 77 Blanka Césarová prožila poválečné mládí jako mnoho dětí své doby. Se svým manželem se seznámila na budovatelské brigádě a oba tehdy sdíleli ideály socialismu. Jejich nadšení dostalo trhliny již v padesátých letech a už tehdy se manželé Césarovi stali poněkud nepohodlnými. O to více se angažovali v reformním hnutí 60. let a o to tvrdší represe na celou rodinu dopadly s nástupem normalizace. Rodina nakonec zvolila něco jako venkovský exil. Na jejich chalupě se scházel výkvět rodícího se disentu – Václav Havel, Jiří Lederer, Kamila Moučková, Věnek Šilhán, Ludvík Vaculík. Diskutovali, psali, opisovali, patří k těm, mezi nimiž se zrodila Charta 77. Blanka Césarová se ovšem těmto činnostem věnovala mezi výchovou dětí, prací uklízečky na zapřenou, péčí o venkovské hospodářství.
   Příběhy pro Natálku: Tentokrát s historičkou a spoluautorkou práce o Chartě 77. Režie Z. Tyc.

   Tohle přece není možné, říká očitý svědek jejich mladosti. Vždyť my jsme se k nim báli chodit, aby nás nedostali do maléru. Když umřel Stalin, tři týdny řádili jako zběsilí, plakali, hysterčili… Samozřejmě za to něco měli – zakázky se jen hrnuly. Pepa študoval v Praze, Leningradě a Moskvě (1945-1956).
   Z toho ta „Natálka“ musí dočista zblbnout!
   Došlo před uzávěrkou: Césarovi se začali učit čínsky!




   Zemanovo hradní menu: tlačenka a bramborák? Příliš vysoká kulinařina se za Miloše Zemana na Hradě zřejmě očekávat nedá. Foie gras, polévka minestrone nebo hovězí carpaccio? Tak na tyto rafinované pokrmy si za éry Miloše Zemana budou muset hradní hosté nejspíš nechat zajít chuť. Je totiž známo, že budoucí prezident má nadevše rád českou kuchyni. A čím tučnější, tím lépe. Proto když zve své nejbližší na raut, řízečky, gulášek nebo tlačenka nesmí chybět. A jak se před pár lety novinářům svěřil, když je zabijačka, je prý vybíravý a rád si pochutná na rypáčku.
   Drzý rypák strčil do hradní kuchyně TOMÁŠ BELICA, Metro, 5. března 2013

   Ze zjemnělého gurmeta (to čumíte, hnědá a rudá prasata, co žere nóbl společnost!) na hony čiší či spíše smrdí nesplněná touha, aby na Hradě zasedl kníže Karel. Ten by jistě zavedl eintopf!





   Po roce 1948 byla dobrodružná literatura odehrávající se v exotických krajích, zejména v Americe, včetně mayovek v komunistickém Československu ze všech nakladatelství vytlačena. Až v roce 1968 se Státní nakladatelství dětské knihy odvážilo vydat Syna lovce medvědů zřejmě nechtěně symbolicky. Obrovský, ale jen částečně uspokojovaný zájem čtenářů vyvolaly filmové mayovky, které se v našich kinech promítaly od poloviny 60. let 20. století. Do roku 1989 vyšlo v nakladatelstvích SNDK, Albatros a Olympia celkem 37 titulů.
   Z výstavy Po stopě Karla Maye z výstavního cyklu Monarchie v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur

   Na výstavě je prezentováno i tričko s nápisem: „Komanče neměl rád už Vinnetou!“, zřejmě z tkalcovny Josepha Goebbelse.
   A přitom Áda Hitler Maye přímo zbožňoval! May dostal od komančů zelenou až (už?) v roce 1958 (Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada 1959).
   L. M. Pařízek do dušiček českých dětí zákeřně propašoval Afriku, R. L. Stevenson podvrhl málo bdělým makarenkům nevhodný příběh exotických třídních nepřátel – pirátů (Poklad na ostrově, 1954), Jack London je málem nakazil infekční US zlatou horečkou (Bílý tesák, 1954)… Naopak Bret Harte (Ztraceni v pustině, 1958) a T. Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958) zprostředkovali užitečnou znalost třídních přátel – amerických kovbojů. Komančské síto bylo zřejmě děravé! Nemluvě o notoricky vydávaném Vernovi; ten ovšem psal jen o Polabí a o SSSR (viz třeba román Leninův kurýr)!




   Velké státní podniky si s formálním souhlasem Správy Krkonošského národního parku prosadily bez ohledu na lokalitu a ekonomiku provozu objemná „školicí střediska“ většinou sporné architektonické kvality. Správa KRNAP spoluorganizovala ideologicky zaměřené masové akce jako výstup pionýrů na Sněžku. Naproti tomu majitelům domů a obyvatelům bránila v příjezdu k jejich nemovitostem. Poslední komunistický ředitel Správy KRNAP Vladimír Černohlávek prosazoval stavbu velkokapacitní lanovky a hotelu na vrcholu Sněžky. To vše podlamovalo sebevědomí ochránců přírody a jednotlivé kauzy přispívaly k vzájemné nevraživosti s lesníky, boudaři, chalupáři i členy Horské služby. Naproti tomu se během normalizace podařilo represemi zlikvidovat skládky odpadů u jednotlivých bud, zavést čištění odpadních vod, zřídit informační střediska, na svou dobu úspěšnou ekologickou expozici Krkonošského muzea ve Vrchlabí a pokusit se o záchranu tetřeva hlušce.
   Krkonošský národní park ve třetí etapě, Veselý výlet (zima 2013)

   Lstivý bolševik, aby Krkonoše zdevastoval, zavedl dumpingové jízdné na vlecích (Kč 1,-) a lanovkách (Janské Lázně – Černá Hora Kč 4,-). V boudách se rozvalovali dělňasové a jiní andělé na horách! Ještě že normalizaci a represe přežil tetřev hlušec!




   V naší zemi jsme si komunistickou stranu nezakázali. Udělala byste to vy na Kubě?
   Ptá se ONDŘEJ NEKOLA kubánské „disidentky“ YOANI SÁNCHEZOVÉ, Metro, 8. března 2013

   Kdo je to „my“, snad ne Nekola?
   A Sánchezová odpovídá:

   O politickém dění u vás nemám kvůli naší izolaci dostatek objektivních informací. Ale pokud jde o Kubu, myslím si, že není důvod zakazovat ani komunistickou stranu ani stranu fidelistů, ať si klidně působí dál. Jen se domnívám, že určitě nebudou mít většinu a lidé je už v demokratických volbách volit nebudou.

   Žena, která za cizí peníze jezdí po celém světě a špiní vlast, se ovšem může domnívat, co chce. Ale to je tak všechno, co může udělat.




   S kým byste ráda povečeřela?
   S Kim Čong-ilem. Všechno bych mu snědla, aby věděl, jaké to je, mít hlad.

   Koho byste pozvala na hostinu století?
   Pakliže by můj rozpočet byl neomezený, tak celou Korejskou lidově demokratickou republiku (kromě současného vůdce, syna Kim Čong-ila).

   Anonymnímu tazateli odpovídá NELA BOUDOVÁ, Albert, magazín pro zákazníky, březen 2013

   Že by změknutí mozku? Nikoli, nemělo co změknout.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]