Bývalo to pět až šest miniaturních návsí v jedné vesničce, do které se muselo šlapat od železniční zastávky Žabonosy po mnoho let ještě nevyasfaltovanou cestou. Zase ale existovala možnost pozdravit se s cestářem, podívat se na jeho káru s nářadím, spatřit vyčištěné škarpy a roury pod mostky sloužícími jako vjezd na pole. Cílová vesnička s hradní kamennou věží snad již ze 13. století s takovým počtem návsí se jmenovala Hradenín. Z vesnické chaloupky z vepřovic, jejíž odhadní cena byla 17 tisíc, pocházel totiž můj otec. Proč připomínám místa nazývaná náves? Přicházíval na ni totiž bubeník v tmavém saku a v obdivované čepici s kšiltem. Zastavil se a spustil úžasný virbl, který avizovalo již jeho předchozí bubnování na jiné návsi. Po vybubnování vesničanům, co naslouchali u otevřeného okna, hlasitou řečí oznámil nejnovější zprávy. Kdy se do vesnice dostaví „motorový bejk”, v jakém čase přistavit konve s mlékem ke kapličce, a také že do krámku otevřeného dvakrát týdně přivezli cukr. Někdy byla slova bubeníka naprosto zbytečná, neboť děda v podzimním čase po zaorání pole chodil zvládat řepnou kampaň do cukrovaru v Plaňanech.
   Buben jako sdělovací médium nikdy nezklamal. Od těch časů uběhla řádka let a v únoru 2011 v poslaneckém útulku už podruhé vyplivlo hlasovací zařízení. Tři roky předtím bylo nově nainstalováno a jeho „kvalita“ přišla na šest milionů korun. Proto se hlasy naší reprezentace sčítaly „odezíráním”… Už vím, proč se musí opět zdražovat.
   Kupodivu v únorovém mrazivém ránu téhož roku i já dorazil na poštovní úřad, abych si u okénka vyzvedl rentu, neboť pohled na den starou složenku mě poněkud vyděsil. „Mohu vám prodat jen známky, vyplivly nám počítače,”, sdělovala mi přes okénko žena za přepážkou. „Abych si mohl koupit ty známky, potřebuji právě ten důchod,” odpovídám a brzy odcházím mrazivým ránem zpět k domovu. Bez známek a bez renty.
   Čipy prostě selhaly. Bývaly na poštách kdysi kalamáře s inkoustem a rozskřípaná pera. Poštovní úředník měl zase razítko. Poštovní úřad používal koňské povozy a stávalo se, že pošťák zazvonil u našich dveří ve čtvrtém patře činžáku a u nohou mu stály dva balíky… Na vesnici býval výše zmíněný bubeník. Někdy vesnici nemusel ani obejít, neboť chlapi si vše potřebné vyříkali v čase nedělního dopoledne v hospodě U Charouzků. V ten čas na sobě mívali vesty a kapsičce staromódní hodinky – cibule. Chlapi si pořadí fůr s obilím k mlátičce domluvili v hospodě. Čipy k obsluze suchých záchodů nebyly třeba…
   Vyslechl jsem si v rozhlase rozhovor se šéfem firmy ProMoPro, co před časem zajišťoval pomocí elektroniky velké zasedání, které proběhlo v Praze. Nějak se najednou nedostává na českých účtech moc milionů korun, ale jsou zase na účtech šéfových spoluhráčů z golfového klubu. Rozhovor šéfa firmy, jeho mluva a vědomosti mi připomínaly dohadování s hochem, co se mu ani na několik pokusů nezdařilo absolvovat pomocnou školu. Pochopil jsem, co je to za lidi, kvůli kterým se přiškrtí důchody, co peněz se vydá navíc za léky, neboť valorizace tohle nepokryje. Že si naše omladina začne šetřit na důchod? Ta žije přítomností.
   Lékaři si pomohou k platu až osmi tisícovkami korun. Statisíce důchodců tuto částku nepobírá vůbec. Někdy na poštu musí jít znovu. To až naskočí čipy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]