Jiří Žáček je z básníků, kteří do svých nových knih rádi přimíchají k veršům dosud knižně netištěným i pár starších, už i knižně publikovaných, protože se jim tam hodí motivicky, žánrově apod. anebo prostě proto, že je mají obzvlášť v oblibě; a u básníka satirických sklonů a vloh, který si rád hraje, může v tom být i zvědavost, zda čtenář (a hlavně otravná kritika) na to přijde, a kus trochu poťouchlé sebedůvěry, že jeho i dříve napsaný text může působit jako svěží a čerstvý, právě napsaný. To vše asi bylo ve hře, když Žáček skládal do knižní podoby "prostopravdy", jarmareční písničky, halekačky, parodie, "nejapné sonety", bajky, dumky, aforismy, epigramy, což v souhrnu a s adekvátně vtipnými kresbami Jiřího Slívy sečteno a podtrženo dostalo neodstávající název IDIOTI MAJÍ PŘEDNOST (Šulc a spol, Praha 2001, 96 stran, 98 Kč). Mají, ne snad měli. To aby bylo jasno, že oprávněná radost ze svobody neopojila satirika Žáčka do trvalé slepoty a němoty k tomu, jakpak je dnes u nás doma, jak to dodnes denně vyvádí zejména hlídacím psiskům jediné koncesované demokracie v médiích.
Udělal jsem takový pokus: přečetl jsem ve vlaku neznámé spolucestující, zvědavé, čemuže se to usmívám (sama četla toho posledního objemného Umberta Eca), Žáčkův Důvod k optimismu (Lidé jsou různí. / Jsou i tací, / kteří se dosud živí prací) a zeptal se jí, kdy to Žáček (moc dobře věděla, kdo to je) asi tak napsal. "No kdy, teď, ne?"
A ono ne, Důvod k optimismu právě tak jako Odkaz předků (o hubnutí charakterů v čase rostoucího blahobytu) nebo Zlaté pravidlo literární kritiky (kritik musí vědět, koho musí chválit) čte se už v knížce vydané za tzv. zlé totality v tzv. oficiálním nakladatelství. Jenom ten posledně zmíněný epigrámek se tehdy jmenoval jinak (Lesk a bída literární kritiky) - a jen údiv, že jistí pošetilci se dosud živí prací, sedí na dnešní poměry líp než dřív.
Žáčkův generační druh a kdysi přítel z nejbližších opakovaně píše o dnešním bordelu v Čechách, které nejednou nazývá jazykem našich drahých odsunutých krajanů (a se vzpomínkou na časy, kdy jsme byli pod ochranou Velkoněmecké říše a zakoušeli radost soužití s nimi) Böhmen und Mähren. Žáček s natrpklou rozverností definuje Český bazar:
Nemáme ropu ani zlato? / Zbyly nám jenom skanzeny? / Střelíme Česko nastojato / za marky nebo za jeny! // Však on je někdo koupí. Hola, / Böhmen und Mähren za búra! / A kdo je proti, je kus vola / anebo stará struktúra. // Střelíme města, pole, lesy, / budeme si žít nebesky. / Každý má nárok na profesi / vrátného, pingla, hostesky.
V Bajce o dialogu paroduje Žáček právě ty největší idioty, kteří mají dnes u nás přednost a volají po dialogu s milými krajany: Pro českého voříška, / pro německou dogu / bude třeba zajistit / prostor k dialogu, neboť je to dobrá metoda / pro řešení krizí: kde se vede dialog, / všechny spory mizí. Ani v MF Dnes a v Lidovkách by to asi nenapsali k vrcholné spokojenosti zahraničních majitelů těch českých listů líp. Ale Žáčkova Bajka o dialogu v žádném tom listě ani v čase nějaké jejich občasné koketérie s literaturou samozřejmě nevyjde, nemůže vyjít, protože má ještě jednu sloku: Skeptik v tomhle řešení / vidí problém jeden: / až se doga nažere, / vořech bude sněden.
No ovšem, idioti mají přednost, takže Žáčkova brilantní básnická satira se nějaké té ceny z peněz daňových poplatníků a tím méně z měšce těch, co bohatnou na důvěřivosti pitomců a idiotů, samozřejmě hned tak nedočká. To si spíše vykoleduje pokárání za neúctu k zbohatlíkům schopným (schopným všeho) a k mohovitým sousedům, s nimiž přece musíme vyjít v dobrém stůj co stůj.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)