Autobus z okresního města do naší deset kilometrů vzdálené vesnice, co si pamatuji, nikdy nejezdil moc často, ale tenkrát, dejme tomu před devětatřiceti lety, jsme k problému hromadné dopravy přistupovali smířlivě, ne odevzdaně, ale smířlivě. Uvedu příklad: Než dvě hodiny čekat na zastávce, to raději půjdeme pěšky, tak nějak uvažoval můj děda a vesele mi řekl: "Půjdeme pěšky." Nic jsem nenamítal. Pro kluka to bylo jako utkání ve fotbalu. První poločas málo frekventovanou okresní silnicí a pak nejkratší cestou Datyňským lesem.
   Chodníček lesem byl pěkně prošlapaný, jak si jím celé generace krátily cestu ze sousedních dědin a okresního města k nám domů. Stezka vedla kolem potoka s "olšovými rybičkami" a kolem tajemných hraničních kamenů s iniciálami původních majitelů polností, voněla houbovou smaženicí a malinovou šťávou. Nad sečí poletoval hnědý okáč metlicový, který žil jenom v lese a nikde jinde, v ostřici seděly na vajíčkách bažantí slípky a až do korun vysokých jilmů se plazily temně zelené výhony břečťanu. Na naší cestě domů mi nepřipadlo nic nenormálního. Dokonce jsem měl ještě sil na rozdávání, když jsem pak po mezi běžel k tetě pro letní jablka.
   Nemyslím si o sobě, že bych byl nějaký zapřisáhlý ruralista, ale dodnes mám slabost pro chodníky, pěšiny, úvozy či polní cesty, vyzařuje z nich cosi mně blízkého, opravdového. Bohužel, chodníček mezi sousedními obcemi, aniž by se zlepšila situace v autobusové dopravě, zarostl býlím; kdo by si dneska krátil cestu lesem...? Ne náhodou mi ta "cesta zarubaná" připomíná kvalitu komunikace mezi lidmi, jako by tu dokonce platila jakási přímá úměra, kdy chůze pěšinami prošlapává chodníčky k našemu lidství.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)