(K 70. výročí heydrichiády)
Slávka Vykouka znám už někdy od roku 1948. Nejdřív jen od vidění na hřišti a podle startovního čísla – to když jsem mu poprvé fandil na oválu českolipské atletické dráhy, když exceloval ve sprintech v dresu místních dorostenců v památném plichtovém utkání se stejně starými soupeři z legendární pražské Sparty pod vedením jiné běžecké legendy Poldy Lázničky (Kantorek, Kindl, tmavý Hanka, Hubka, Čepek a Cikán).
To jsem sám teprve nesměle začal – jako bažant – koketovat s královnou sportů (když pomalu končila doba našich skautských „her a malin nezralých“) a začal jsem se porozhlížet po nějaké mimoškolní – a později nakonec i životní – smysluplné aktivitě.
Avšak hlavně se mi tehdy dostala poprvé do ruky Drejsova (zkrácený pseudonym Jaroslava Andrejse) kniha Za Heydrichem stín, která vyšla o rok dříve (1947). Na konci se jmény desítek a stovek popravených českých vlastenců, pomáhajících našim parašutistům, kteří vykonali 27. května 1942 spravedlivý ortel nad jedním z nejmocnějších a nejbrutálnějších mužů Třetí říše. Téměř na konci tristního seznamu obětí podle abecedního pořádku byla černé na bílém otištěna i jména Pavly a Pravoslava Vykoukových, Slávkových rodičů (je též vlastně po otci Pravoslav).
Ten smutný mučednický seznam byl asi před dvěma roky zvěčněn zlatým písmem na dvou žulových pylonech v rohu jakéhosi malého betonového dvorku, obrácených k vstupním chrámovým dveřím pravoslavného svatostánku Cyrila a Metoděje, kam se vstupuje sice z Resslovy ulice po schodech, jež se však lomí v pravém úhlu vlastně již do sousední ulice Na Zderaze.
Vykoukovi pocházeli z Teplic-Šanova. Čtyři roky před Slávkem (1930) se jim narodila dcera Naděžda (1926). V tomto podhůří Krušných hor museli ještě více a častěji než jinde čelit ústrkům a provokacím (skutečně „krušným“) henleinovců – o to víc, že to byli Sokolové a čeští vlastenci.
Po Mnichovu je samozřejmě čekal únik do vnitrozemí ohrožené a zmrzačené země. Počáteční anabázi po příbuzných nejhůř snášel právě Slávek, který právě začal chodit do školy. Po ročním otcově hledání a přechodu do nové práce a existence v protektorátu se rodina přestěhovala do Radotína (dnes součásti Velké Prahy, tehdy ještě samostatného městečka – podobně jako třeba sousední Chuchle).
Samotný spouštěcí mechanismus budoucích tragických událostí pro Vykoukovu rodinu (a samozřejmě nejen pro ni) začal zřejmě koncem dubna 1942, kdy po nezdařeném (spíš zpackaném) pokusu za asistence parašutistů o bombardování plzeňské Škodovky bylo třeba urychleně najít úkryt a ubytování pro jednoho z nich, zdrceného a zdecimovaného Adolfa Opálku.
Přítelkyně Slávkovy matky Pavly Vykoukové zašla do kavárny Luxor, kde ji zastihla na schůzce krajanů z Teplic, a místo pro úkryt velitele parašutistů – bez dlouhých řečí a váhání – bylo nalezeno. V dokumentární literatuře je svědectví, že Opálka byl u Vykoukových v Radotíně ještě 2. května, kdy za ním měla přijet do Prahy z moravských Hrotovic jeho snoubenka a přivézt mu nějaké prádlo, šaty a boty.
Asi nejsilnějším Slávkovým zážitkem z Opálkova krátkého pobytu a narychlo vzniklého přátelství v jejich rodině byl a zůstane jejich výlet do Chuchle „na koníčky“ a Opálkovo vyznání krásné jarní přírodě a celé naší české a moravské zemi. (Dnes, pokud byste listovali v plánu Prahy, najdete v poli 68d, kousek od nádraží ČD – Praha Radotín, ulici Vykoukových.)
Pak už nabíraly události rychlý a nezadržitelný spád: atentát, frustrace z Gabčíkova nezdaru, nakonec díky Kubišově bombě přece jen tyranova smrt, Čurdova zrada, Lidice a vyvrcholení ve stylu antické tragédie na kůru a v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. A když už jsme přijali srovnání s antickou tragédií, tedy s epilogem stovek zavražděných hrdinů a mučedníků celého tohoto dramatu.
Další peripetie Slávkova života nebyly sice již tak tragické, ale rozhodně nepostrádaly dramatičnost, pestrost a zajímavost: po zatčení a popravě rodičů byl i on v „péči“ gestapa a dalších nacistických orgánů – s prvními výslechy a vězněním na pražské Jenerálce a později v lágru v Plané nad Lužnicí – mj. s nejmladším Kubišovým bratrem, čtrnáctiletým Františkem, který po statečném a bolestném zapření bratra Jendy při identifikaci mrtvých parašutistů (vlastně pouhých jejich nacisty perverzně oddělených hlav) jako jediný rodinný příslušník přežil apokalypsu heydrichiády.
Ještě v roce 1968 mu president Ludvík Svoboda udělí spolu s vyznamenáním in memoriam sedmi padlým parašutistům z 18. 6. 1942 nejvyšší české vyznamenání Řád Bílého lva.
Po válce role náhradních rodičů a vychovatelů patnáctiletého teenagera převzali vzorně strýc (matčin bratr) a teta Bechyňovi v České Lípě. Slávek absolvoval gymnázium a po maturitě, s několikaletou úspěšnou závodnickou atletickou a také basketbalovou kariérou v Lípě, Karlových Varech a na vojně, nemohlo být jeho rozhodnutí o další životní a profesní cestě jiné – pedagogická dráha a studium tělovýchovy a sportu na pražské tělovýchovné fakultě.
Jako druhý – volitelný – předmět si Slávek vybral ruštinu. Tady mě napadá taková malá asociace – víme, že jeho starší sestra se jmenovala (a stále jmenuje) Naďa, Naděžda – tedy česky naděje. Snad – možná – trocha inspirace k náklonnosti k velkému slovanskému jazyku Puškinovu, Gogolovu, Dostojevského či Jeseninovu – třeba i podvědomá – byla právě i tady…
Neplánované postskriptum
Po návštěvě redakce, když jsem konečně odevzdal rukopis a snímky dlouho chystaného a avizovaného medailónku o svém kamarádovi Slávkovi, zbyla mi ještě trocha času k již tradiční cestě do Resslovy ulice (tentokrát jsem si chtěl mimo jiné ověřit přesnější číslo dvou abecedních sloupců té více než čtvrttisícovky jmen na citovaných pylonech).
Bohužel řetěz a visací zámek na vstupní bráně mi tentokrát vystavily stopku. Dle rčení – i mé zkušenosti – že všechno zlé může být (někdy) k něčemu dobré, bylo ten den vrchovatě naplněno. Když jsem kráčel ze schodů na cestě zpátky, zahlédl jsem ve vývěsní skřínce kostelní správy vedle dalších sdělení parte – zlověstně černě orámovanou kvartu bílého svítícího papíru, oznamujícího kolemjdoucím smutnou, ale současně neuvěřitelnou a podivuhodnou zprávu:
22. dubna 2012 tiše zesnula ve věku požehnaných 104 let paní Jiřina PETŘEKOVÁ, manželka ThDr. Vladimíra Petřeka, kaplana a kněze, který se významně podílel na úkrytu a péči o parašutisty po atentátu na Heydricha v kryptě kostela Cyrila a Metoděje a 5. 9. 1942 byl popraven. Po smutečních obřadech byly 2. 5. 2012 ostatky Jiřiny Petřekové uloženy do rodinného hrobu na Olšanech.
O den dříve než Petřek byli v Kobylisích popraveni další církevní pravoslavní představitelé – Jan Sonnevend, Biskup Gorazd a Václav Čikl a o pár týdnů později v Mauthausenu také kostelník Václav Ornest s celou svojí rodinou.
Odchodem Jiřiny Petřekové – doslova na prahu letošního sedmdesátého výročí – se svědectví, paměť a kontinuita tehdejších dějů a událostí uzavírá. Nebo pokračuje?
Snímky archiv Pravoslava Vykouka
Autor: ZDENEK STEHLÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)