Projev na vzpomínkovém aktu u příležitosti 40. výročí vyhlášení socialistického charakteru kubánské revoluce 16. dubna 2001
   (Těsnopisný záznam)


   Spoluobčané,
   přesně před 40 lety, ve stejnou hodinu a na stejném místě byl vyhlášen socialistický charakter revoluce. Právě jsme pohřbili oběti proradného útoku za svítání 15. dubna 1961.
   Bombardéry B-26 patřící vládě Spojených států, které nás napadly, měly barvu a znaky našich skromných leteckých sil. Za onoho zrádného a krvavého úsvitu byly napadeny tři hlavní základny, ležící v Ciudad Libertad, San Antonio de los Baňos a Santiago de Cuba. Útočící letouny nesly 10 000 kilogramů pum, 64 pětipalcových raket a 23 040 nábojů ráže 50. Mladí dělostřelci, dosud prodělávající výcvik, během vteřin odpověděli na překvapivý úder svými protileteckými zbraněmi. Nepříteli se podařilo zničit na zemi pouze tři bojové letouny.
   Sedm spoluobčanů zemřelo a zraněno bylo 53 lidí, včetně pěti dětí, žijících v okolí letiště v Ciudad Libertad. Útočící letadla odstartovala ze základny v Nikaragui. Jedno bylo sestřeleno, dvě byla přinucena přistát na různých místech a všechna, která se vrátila na základnu, nesla četné zásahy protiletadlovými zbraněmi.
   V závěru bojů na Girónu ztratil zákeřný nepřítel 14 pilotů, z toho 4 Američany, a 62 % letounů dodaných Spojenými státy.
   Po odražení útoku 15. dubna měla revoluce stále ještě více bojových letadel než pilotů. O 48 hodin později, za svítání 17. (dubna) zasadila invazním silám drtivý úder. Tento letecký útok nás upozornil na hrozící invazi 36 hodin před vyloděním. Všechny síly byly zmobilizovány a uvedeny do stavu plné pohotovosti.
   Tak zahájila supervelmoc svou brutální a zbabělou vojenskou agresi proti naší malé zemí, kterou se dopustila hrubého porušení mezinárodního práva.
   Jak se dalo čekat, do akce se okamžitě zapojil mocný aparát imperialistické propagandy a klamu. Jaké vysvětlení událostí nabídly světu Spojené státy?
   Pro poučení nových generací, narozených později, vezmu útržky stejných kabelogramů, které jsem použil onoho 16. dubna, abych ukázal cynické chování vládců té země:
   "Miami, 15. dubna, UPI. Kubánští piloti, kteří uprchli z leteckých sil Fidela Castra, přistáli dnes na Floridě s bombardéry z druhé světové války poté, co vyhodili do povětří kubánská vojenská zařízení (...) Jeden z bombardérů B-26 pocházející z leteckých sil Kuby přistál na mezinárodním letišti v Miami provrtaný palbou protileteckého dělostřelectva a kulometů a pouze s jediným funkčním motorem. Druhý se snesl na přistávací dráhu námořnictva na Key West, třetí bombardér přistál v jiné cizí zemi, než měl po útoku původně v úmyslu. Kolují nepotvrzené zvěsti, že další letoun spadl do moře blízko ostrova Isla Tortuga. Námořnictvo Spojených států případ prověřuje. Piloti, kteří požádali, aby jejich totožnost nebyla zveřejňována, vystoupili ze svých letounů v polních uniformách a okamžitě požádali ve Spojených státech o azyl".
   Několik minut nato další kabelogram:
   "Miami, UPI. Pilot bombardéru, který přistál na Miami vysvětlil, že je jedním z 12 pilotů B-26, kteří zůstali v leteckých silách Kuby (...) Moji druhové odstartovali dříve, aby zaútočili na letiště, která jsme chtěli poškodit. Potom, protože mi docházelo palivo, jsem musel nabrat kurs na Miami, nebyl jsem již schopen doletět na dohodnuté místo určení".
   "Miami, 15., AP. Tři kubánští piloti bombardérů, obávající se vyzrazení svých plánů na útěk před vládou Fidela Castra, dnes uprchli do Spojených států poté, co ostřelovali a bombardovali letiště v Santiagu a v Havaně.
   Jeden z obou dvoumotorových bombardérů přistál na mezinárodním letišti v Miami a pilot vyprávěl o tom, jak on a další 3 ze 12 pilotů letounů B-26, které kubánským leteckým silám zůstaly, plánovali po celé měsíce útěk z Kuby. (...) Imigrační úřady dali Kubánce střežit a letouny zabavily".
   Zabavily své vlastní letouny.
   "Mexiko, F. D., 15., AP. Bombardování kubánských základen dezertujícími kubánskými letadly zde bylo přijato příznivě většinou deníků, které stejně jako skupiny kubánských exulantů uvádějí, že bombardování je začátkem osvobozeneckého hnutí proti komunismu. (...) Mezi exilovými Kubánci lze pozorovat velkou aktivitu. Jeden kubánský zdroj uvedl, že nová kubánská exilová vláda se přesune na Kubu krátce po první invazní vlně proti kubánskému režimu Fidela Castra, aby ustavila dočasnou vládu, jež by podle očekávání měla být rychle uznána mnoha proticastrovskými latinskoamerickými zeměmi. Amado Hernández Valdés z Kubánské demokratické revoluční fronty zde řekl, že okamžik osvobození se blíží. Prohlásil, že tři dezertující kubánské letouny zaútočily na čtyři kubánské základny".
   Obě agentury zveřejnily následující zprávu:
   "Prohlášení předané doktorem Miró Cardonou: Dnešního rána zasadil určitý počet důstojníků kubánských leteckých sil hrdinný úder na podporu kubánské svobody. Před odletem svých letounů ke svobodě se tito skuteční revolucionáři pokusili zničit co největší počet Castrových vojenských letadel. Revoluční rada s hrdostí sděluje, že jejich plány byly úspěšné a že Rada s nimi byla ve styku a podporovala tyto statečné piloty. Jejich akce je dalším příkladem zoufalství, k němuž mohou být dohnáni vlastenci ze všech společenských vrstev nesmiřitelnou Castrovou tyranií. Zatímco se Castro a jeho stoupenci pokoušejí přesvědčit svět, že Kuba je ohrožována zahraniční invazí, tento úder ve jménu svobody byl stejně jako ty předcházející zasazen Kubánci žijícími na Kubě, kteří se rozhodli bojovat proti tyranii a útlaku, nebo při tomto pokusu zemřít. Z bezpečnostních důvodů nebudou poskytnuty detailnější informace".
   Miró Cardona byl právě předsedou dočasné vlády, který se uchýlil do Spojených států, kde spolu s dalšími politickými předáky čekali v baráku na základně s připravenými kufry a letadlem, aby přistáli na dráze na Pláži Girón, jakmile bude předmostí zabezpečeno.
   Hromada lží tím nekončí. Téhož dne odpoledne informovaly kabelogramy agentur:
   "Americký velvyslanec ve Spojených národech Adlai Stevenson odmítl Roova tvrzení (...) a ukázal Komisi fotografie United Press International, které zachycují dva letouny, jež dnes přistály na Floridě poté, co se zúčastnily náletu na tři kubánská města. "Mají znaky Castrových leteckých sil na ocase, mají hvězdu a kubánské iniciály. Jsou zřetelně viditelné. Rád tyto fotky ukážu". Stevenson dodal, že oba zmíněné letouny byly pilotovány důstojníky kubánských leteckých sil a jejich posádku tvořili mužové, prchající z Castrova režimu. "Na dnešním incidentu se nepodílel žádný personál Spojených států a nebyly to letouny Spojených států, šlo o letadla samotného Castra, která odstartovala z jeho vlastního území".
   Je možné, že samotné agentury byly oklamány podlými a falešnými verzemi vlády Spojených států.
   Zřetelně lze vidět, že tato legenda byla vypracována předem a dodána pilotům - každý z nich šířil stejnou lež s týmiž detaily.
   Od frustrovaného předsedy dočasné vlády se nedalo čekat nic jiného, než že bude opakovat stejnou verzi.
   Smutný byl případ velvyslance Spojených států ve Spojených národech. Byl prezidentským kandidátem a těšil se určité vážnosti ve veřejnosti a mezi politiky té země. Mnozí soudí, že byl zcela bezohledně oklamán.
   Uplynulo 40 let. Avšak metody lží a klamů impéria a jeho námezdních spojenců se nezměnily. Když před necelými čtyřmi lety začaly explodovat pumy v hotelích hlavního města, za peníze Kubánsko-americké nadace a poslané na Kubu krvavými teroristy ze Střední Ameriky, verze, kterou šířili, byla, že jde o akce členů kubánské státní bezpečnosti nespokojených s revolucí.
   Ke konci svého projevu před 40 lety jsem řekl: "Co nám imperialisté nemohou odpustit je, že jsme zde. Co nám nemohou odpustit je důstojnost, poctivost, odvaha, ideologická pevnost, obětavost a revolučnost lidu Kuby a to, že jsme uskutečnili socialistickou revoluci. Tu socialistickou revoluci bráníme těmito zbraněmi! (Potlesk a výkřiky: Ať žije Fidel!). Tu socialistickou revoluci bráníme s odvahou, s níž včera naši protiletečtí dělostřelci střelami provrtali letadla agresorů! Nebráníme ji s žoldáky, bráníme ji s muži a ženami z lidu!
   Jsou to snad milionáři, kdo má zbraně? (Výkřiky: Ne!)
   Jsou to snad synáčkové boháčů, kdo má zbraně? (Výkřiky: Ne!)."
   Stejně jsem to říkal tehdy, a vy mi nyní stejně odpovídáte.
   "Jsou to snad šafáři, kdo má zbraně? (Výkřiky: Ne!)
   Kdo má zbraně? (Výkřiky: Lid Kuby!)
   Čí ruce pozvedají tyto zbraně? (Výkřiky: Lidu!)
   Jsou to ruce panstva? (Výkřiky: Ne!)
   Jsou to ruce boháčů? (Výkřiky: Ne!)
   Jsou to ruce vykořisťovatelů? (Výkřiky: Ne!)
   Čí ruce pozvedají tyto zbraně? (Výkřiky: Lidu!)
   Nejsou to dělnické ruce, nejsou to rolnické ruce, nejsou to ruce ztvrdlé prací, nejsou to tvořivé ruce, nejsou to prosté ruce lidu? (Výkřiky: Ano!)
   A kdo tvoří většinu lidu, milionáři, nebo dělníci? (Výkřiky: Dělníci!), vykořisťovatelé, nebo vykořisťovaní? (Výkřiky: Vykořisťovaní), privilegovaní, nebo prostí? (Výkřiky: Prostí!).
   Mají zbraně privilegovaní? (Výkřiky: Ne!)
   Mají je prostí lidé? (Výkřiky: Ano!)
   Je privilegovaných menšina? (Výkřiky: Ano!)
   Je prostých lidí většina? (Výkřiky: Ano!)
   Je demokratická revoluce, v níž prostí lidé mají zbraně? (Výkřiky: Ano!)
   Soudruzi dělníci a rolníci: Toto je socialistická a demokratická revoluce prostých lidí, s prostými lidmi a pro prosté lidi! (Potlesk a výkřiky: Ať žije vrchní velitel, Comandante en Jefe). A za tuto revoluci prostých lidí, pro prosté lidi a s prostými lidmi jsme ochotni položit život!
   Záměrem včerejšího útoku, který stál 7 hrdinných životů, bylo zničit naše letadla na zemi. Avšak utrpěli fiasko, zničili jen tři letouny a většina nepřátelských letadel byla poškozena nebo sestřelena."
   Včerejší, dnešní a zítřejší spoluobčané,
   na Girónu náš vlastenecký a hrdinný lid, který mimořádně vyzrál za necelé dva roky střetu s mocným impériem, bojoval bez sebemenšího zaváhání nebo strachu za socialismus.
   Navždy byla rozdrcena zcestná myšlenka, že přetrpěné strádání, krev a slzy prolité za téměř sto let boje za nezávislost a spravedlnost proti španělskému kolonialismu a jeho otrokářskému modelu vykořisťování a později proti imperialistické nadvládě a zkorumpovaným a krvavým vládám dosazeným na Kubu Spojenými státy, mají sloužit k rekonstrukci neokolonialistické, kapitalistické a buržoazní společnosti. Pro politický a sociální rozvoj Kuby bylo nezbytné hledat daleko vyšší cíle.
   Bylo to nutné a bylo to možné. Učinili jsme tak v historicky přesném a exaktním okamžiku, ani o minutu dříve, ani o minutu později, a měli jsme dostatek odvahy, abychom se o to pokusili.
   Kdyz vidíme na jih od Río Grande celou skupinu balkanizovaných zemí, sice hovořících stejnou řečí, se stejnou kulturou, historickými a etnickými kořeny, ale ohrožených, že budou pohlceny mocnou, expanzionistickou a nenasytnou velmocí z nepokojného a brutálního severu, která námi pohrdá, chce se nám, Kubáncům, zvolat: Tisíckrát budiž blahoslaven den, kdy byl vyhlášen socialistický charakter kubánské revoluce! (Potlesk a výkřiky: Fidel, Fidel, Fidel!). Dnes by možná bylo příliš pozdě.
   Vítězství 1. ledna 1959 k tomu poskytlo výjimečnou příležitost.
   Bez socialismu bychom nemohli snízit negramotnost na nulu.
   Bez socialismu bychom neměli školy a učitele pro všechny děti bez jakékoli výjimky, i v nejodlehlejších koutech země, ani speciální školy pro všechny, kdo je potřebují, ani 100 % občanů, kteří dokončili první stupeň, ani 98,8 %, kteří dokončili druhý stupeň základních škol, ani školy zaměřené na exaktní vědy, ani všeobecně vzdělávací střední školy, ani vojenské školy typu Camilitos, ani střední a vysokou sportovní školu EIDES, ani instruktory a pedagogy pro výuku tělovýchovy a sportů, ani učňovské školy, ani technologické a technické instituty odborného vzdělávání, ani dělnicko-rolnické fakulty, ani jazykové školy, umělecké školy ve všech provinciích země.
   Bez socialismu by Kuba dnes neměla 700 000 vysokoškolských absolventů, 15 pedagogických institutů, 22 fakult medicíny, celkem 51 vysokoškolských vzdělávacích center, plus 12 poboček a samostatných fakult, se 137 000 univerzitními studenty.
   Bez socialismu bychom neměli 67 500 lékařů, přes 250 000 učitelů a pedagogů, 34 000 instruktorů tělovýchovy a sportu, nejvyšší počet na hlavu v těchto třech kategoriích ze všech zemí světa.
   Bez socialismu by sport nebyl právem lidu a Kuba by na olympijských hrách nezískala více zlatých medailí na hlavu než kterákoli jiná země.
   Bez socialismu bychom nedosáhli vysoké úrovně politické kultury, které se dnes těšíme.
   Bez socialismu bychom neměli 30 133 rodinných lékařů, 436 poliklinik, 275 chirurgických, pediatrických, porodnických a jiných odborně zaměřených nemocnic a 13 specializovaných institutů medicíny.
   Bez socialismu by v naší vlasti nebylo 133 vědecko-výzkumných ústavů a desítky tisíc vědeckých pracovníků, magistrů a doktorů věd.
   Bez socialismu by se 1 012 000 penzistů, 325 500 poživatelů důchodů a 120 tisíc občanů, jimž je vyplácena sociální pomoc, bez výjimky netěšilo výhodám sociálního zabezpečení, jež pokrývá veškeré obyvatelstvo, které se na něj může spolehnout, když ho potřebuje.
   Bez socialismu by 163 000 rolníků nebylo vlastníky své půdy, kterou užívají jako vlastní individuální pozemky nebo formou zemědělské družstevní výroby, ani 252 000 pracovníků v zemědělství by nebylo vlastníky zařízení, strojů a sklizní v základních jednotkách družstevní výroby.
   Bez socialismu by 85 % rodin nebylo již vlastníky svého obydlí, nebylo by elektrifikováno 95 % země a pitná voda by nebyla dodávána 95,3 % obyvatelstva, nebylo by postaveno 48 540 kilometrů silnic, ani by neexistovalo 1005 vodních nádrží a přehrad, které zadržují téměř všechny vody, jež lze zadržovat a využívat pro zemědělství, průmysl a domácnosti.
   Bez socialismu by dětská úmrtnost neklesla pod 8 promile z tisíce živě narozených, naše děti by nebyly chráněny očkováním proti 13 nemocem, a průměrná délka života našich občanů by nebyla 76 let. Neměli bychom ukazatel AIDS 0,03 %, na rozdíl od 0,6 % ve Spojených státech a v dalších rozvinutých a bohatých zemích, ani 575 000 dobrovolných odběrů krve v roce 2000.
   Bez socialismu bychom nemohli tak jako dnes slíbit sto procentům mladých poctivou práci s jedinou podmínkou, že budou připraveni, ani by se nerozvíjely programy umožňující jim toho dosáhnout.
   Bez socialismu by manuální a intelektuální pracovníci, výrobci materiálních a duchovních statků nezbytných pro život lidského rodu, nikdy nehráli roli předvoje, která jím právem v lidské společnosti náleží.
   Bez socialismu by kubánské ženy, včera diskriminované a odsouzené k ponižujícím pracím, netvořily dnes 65 % technických sil země, nepožívaly by zásady stejné mzdy za stejnou práci, která se nedodržuje téměř v žádné rozvinuté kapitalistické zemi.
   Bez socialismu by neexistovaly masové organizace dělníků a pracujících, rolníků, žen, sousedů organizovaných ve Výborech na obranu revoluce, pionýrů, studentů středních, vysokých škol, univerzit, bojovníků kubánské revoluce, které sdružují velkou masu našeho lidu a hrají rozhodující roli v revolučním procesu a ve skutečně demokratické účasti všech občanů na řízení a na osudech země.
   Bez socialismu by nebyla možná společnost bez žebráků ponechaných na ulici, bez bosých žebrajících dětí, které nechodí do školy, pracují, aby přežily, nebo jsou objektem sexuálního vykořisťování, jsou zneužívány pro páchání deliktů, nebo zapojeny do band, jak se děje v jiných částech světa, včetně Spojených států.
   Bez socialismu by Kuba dnes nezaujímala významné místo v sílícím, vytrvalém a neustávajícím boji za zachování životního prostředí.
   Bez socialismu by zůstalo kulturní dědictví bezbranné, ohrožované rabováním a zkázou, historické části nejstarších měst Kuby by byly nahrazeny budovami naprosto neodpovídajícími architektonickému prostředí. Nejstarší část našeho hlavního města, kterou dnes návštěvníci stále více obdivují pro pečlivost, s níž se restauruje, konzervuje, by neexistovala. Hrubá stavba vybudovaná za Palácem generálních kapitánů, kde byla zbourána stoletá univerzitní budova, aby uvolnila místo pro přistávací plochu helikoptér, je nejlepším důkazem mých tvrzení.
   Bez socialismu bychom nedokázali odolat drtivému cizímu tlaku, který se progresivně prosazuje u mnoha národů světa, ani bychom nebyli svědky kypícího kulturního a uměleckého dění, jež se dnes rozvíjí v naší vlasti. Restauruje a rozšiřuje se Vysoká škola umělecká, vážená instituce vytvořená revolucí. Na 43 uměleckých a odborných školách po celé zemi, které se budou v blízké budoucnosti rozšiřovat, jsou předávány cenné znalosti. Čtyři tisíce mladých se právě zapsaly do prvního ročníku 15 škol pro přípravu instruktorů umělecké tvorby (výkřiky) s kapacitou pro více než 15 000 žáků, jež byly vytvořeny v loňském roce a odkud budou absolventi vycházet jako bakaláři humanitních věd. Stejný počet 4000 mladých lidí bude zapsán v každém novém ročníku. Funguje již 306 kulturních domů, 292 muzeí, 368 veřejných knihoven pro obyvatelstvo a 181 uměleckých galerií.
   Bez socialismu by dnes neexistovala Univerzita pro všechny, jejíž první programy začínají mít obrovský dopad a jsou velkým příslibem pro dosažení komplexní všeobecné kultury, díky níž se Kubánci stanou nejvzdělanějším národem světa. Funguje již tři sta Počítačových klubů mladých a na druhý stupeň a do vyšších středních škol se distribuuje 20 000 počítačů. Znalosti práce na počítačích se stanou masovou záležitostí a budou vyučovány od školky až po poslední ročník univerzit. Seznam srovnání a kontrastů by byl dlouhý a nekonečný, ale existují některé, jež nemohu nezmínit pro jejich vlasteneckou, internacionální a humánní cenu.
   Bez socialismu by Kuba nemohla po 42 let odolávat nepřátelství, blokádě a ekonomické válce imperialismu, tím méně pak 10 letům speciálního období, které ještě neskončilo; nebyla by mohla zhodnotit svou měnu ze 150 pesos za dolar v roce 1994 na pouhých 20 v roce 1999, úspěch, jehož nedosáhla žádná země; rovněž by nebylo možné uprostřed neuvěřitelných obtíží zahájit skromný, ale trvalý a solidní ekonomický růst.
   Bez socialismu by dnes Kuba nebyla jedinou zemí světa, jež nepotřebuje obchod se Spojenými státy nejen ke svému přežití, ale dokonce ani k pokroku, ať v oblasti ekonomické či sociální. V této poslední oblasti nemohou v současné době s Kubou soutěžit ani nejbohatší a průmyslově nejrozvinutější země.
   Jsme jednou z mála zemí světa, která nepatří a ani nechce patřit do Mezinárodního měnového fondu, změněného v horlivého ochránce zájmů impéria. Nic z toho, co jsem uvedl, by nebylo bývalo možné, kdybychom byli připoutáni rukama a nohama k této obávané instituci z Bretton Woods, jež politicky ruinuje ty, kteří se k ní musí uchýlit, destabilizuje a ničí vlády, a od níž nemohou utéci ti, kdo jsou svázáni dvojím jhem, Mezinárodním měnovým fondem a neoliberalismem, jež oba reprezentují nespravedlivý a iracionální ekonomický řád vnucený světu.
   Bez socialismu by neměli všichni občané stejné právo obdržet bezplatně jakoukoli službu z oblasti vzdělání a zdraví, ať stojí cokoliv a aniž by se jich kdokoliv kdykoliv ptal, jaké je jejich náboženské nebo politické smýšlení.
   Bez socialismu bychom neměli zemi bez drog, prostituce, hráčských kasin, organizovaného zločinu, zmizelých osob, eskader smrti, lynčování a poprav bez soudu.
   Bez socialismu by kubánské rodiny nemohly vidět růst své děti zdravé, vzdělané a připravené pro život, bez obav, že je někdo přivede k drogám nebo k neřestem, nebo že by mohly zemřít ve svých školách rukou vlastních spolužáků.
   Bez socialismu by Kuba nebyla to, co je dnes - nejsolidnější hráz proti pašování drog na (západní) polokouli, prospěšná dokonce i americké společnosti.
   Bez socialismu by Kuba nebyla zemí, v níž během 42 let nebyl znám útlak ani policejní brutalita, tak běžná v Evropě a jiných částech světa, kde obrněná vozidla, muži v podivných skafandrech jakoby z jiné planety, se štíty, holemi a gumovými projektily, slzným plynem, pepřovým plynem a jiným prostředky útočí proti obyvatelstvu .
   Obyvatelé západních zemí nemohou pochopit, proč se na Kubě neděje něco podobného. Nemají ani nejmenší představu o tom, co je schopna přinést lidské společnosti jednota, politické uvědomění, solidarita, nezištnost a velkorysost, vlastenectví, morální hodnoty a závazky, jež vyvěrají ze vzdělání, kultury a veškeré spravedlnosti, které přináší opravdová Revoluce.
   Bez socialismu by statisíce Kubánců neplnily internacionální mise, naše vlast by nemohla přispět ani zrnkem písku boji proti kolonialismu v Africe, ani její synové by neprolili kapku krve v boji proti napohled neporazitelným silám potupného systému apartheidu, rasismu a fašismu.
   Ani jeden z těch, kteří tenkrát obchodovali a investovali a dnes vlastní velké bohatství v Jižní Africe a jiných zemích onoho kontinentu - kde Kuba nehledala, ani nevlastní, ani si nepřeje mít jedinou píď půdy - by nepřinesli sebemenší oběť. Ani ohromná vzdálenost, která nás dělí od Afriky, nebyla nepřekonatelnou překážkou pro ducha solidarity malého, blokádou trpícího a trýzněného ostrova.
   Bez socialismu by více než 40 000 zdravotníků neposkytovalo svou šlechetnou internacionální spolupráci ve více než 90 zemích, ani by se neuskutečňovaly komplexní zdravotní plány v 16 zemích Latinské Ameriky, Karibské oblasti a Afriky, umožněné díky ohromnému lidskému kapitálu vytvořenému Revolucí.
   Bez socialismu by kubánské univerzity neabsolvovalo 15 600 studentů ze zemí třetího světa, ani by v současnosti na vysokých školách na Kubě nestudovalo 11 000 studentů z těchto zemí.
   Bez socialismu by neexistovala dnes prestižní Latinskoamerická škola lékařských věd, na které v současné době studují mladí lidé z 24 zemí a 63 domorodých etnik, ani by do ní každým rokem nenastupovalo více než dva tisíce nových studentů.
   Bez socialismu by nebyla otevřena a neexistovala by Mezinárodní škola sportu a tělesné výchovy, s kapacitou 1500 studentů, v níž v současnosti studuje prvním rokem 588 mladých lidí z 50 zemí.
   Bez socialismu by nebylo na Kubě léčeno 19 000 dětí a dospělých ze tří republik postižených jadernou havárií Černobylu v roce 1986, většina z nich v době plného speciálního období, a rovněž 53 osob ozářených při havárii v brazilském státě Goiás.
   To, oč jsme se podělili s jinými národy, nepřipravilo jediného z našich spoluobčanů o příležitost přiřadit se k miliónům techniků a univerzitních odborníků, jež má Kuba v současnosti k dispozici. To prokazuje, že s málem lze učinit mnoho a že za mnohem menší prostředky, než jsou ty, které svět utrácí za obchodní reklamu, zbraně, drogy a zbytečně luxusní výdaje, by se dalo uskutečnit vše.
   Bez socialismu by se Kuba, aniz o to usilovala, nemohla stát vzorem pro mnoho lidí ve světě a oddaným a trvalým mluvčím v nejspravedlivějších případech. Malá země, která se jako téměř jediná těší záviděníhodnému privilegiu, že na jakémkoliv mezinárodním fóru či tribuně může naprosto svobodně obvinit, bez jakékoliv obavy, represálie a agrese, nespravedlivý ekonomický řád a nenasytnou, hrabivou a pokryteckou politiku vlády hegemonistické supervelmoci.
   Bez socialismu by Kuba nemohla odolat nepřátelství devíti prezidentů Spojených států kteří, s výjimkou Cartera - musím to říci naprosto čestně - byli vůči naší vlasti nepřátelští, nebo velice agresivní a nepřátelští. Bylo by na místě přiřadit toho, jenž právě dosedl na prezidentský trůn a který, soudě podle prvních kroků učiněných v mezinárodní oblasti a jazyka jeho poradců a příznivců z teroristické mafie z Miami, naznačuje, že bychom mohli mít před sebou útočnou administrativu, absolutně postrádající etiku.
   V den, jako je tento, by bylo dobré vzpomenout onu nesmrtelnou větu našeho velikána Macea: Ten, kdo by se chtěl zmocnit Kuby, sebere pouze prach ze země nasáklý krví, pokud v boji nezahyne! (Výkřiky a potlesk)
   Dnešní kubánský lid, dědic jeho myšlenek, spolu s myšlenkami José Martího a celé legie hrdinů, kteří lemují dlouhou cestu , jíž jsme prošli až do současnosti, je schopen potvrdit, že ti, kteří by se snažili zmocnit se Kuby, nesebrali by ani ten prach z naší země nasáklý krví. protože by neměli jinou možnost než zahynout v boji. (Potlesk a výkřiky: Fidel, Fidel Fidel!)
   Jak jsem již řekl, latinskoamerické národy jsou v tomto historickém okamžiku ohroženy pohlcením Spojenými státy, které se staly hegemonní supervelmocí . V příštích dnech od 20. do 22. dubna se uskuteční summit polokoule v Quebecu. Tam se hegemonistická supervelmoc bude snažit diktovat podmínky kapitulace vládám Latinské Ameriky. Urychleně byly vypracovány dokumenty pro Dohodu o volném obchodu mezi zeměmi (západní) polokoule. Spojené státy si přejí urychlit hostinu. Privilegia, o něž usilují, zamezí vstupu obchodní konkurence a investic z Evropy a z průmyslových zemí Asie. Strategií je zabránit za každou cenu konsolidaci MERCOSUR a rozvoji integrace jihoamerických zemí, aby tak mohly co nejvíce obchodovat se Spojenými státy.
   Vláda oné země dává přednost separátním jednáním s každou zemí, využívá ekonomickou slabost, stávající nerovnoměrný rozvoj, neshody mezi nimi a beznadějnou situaci, způsobenou ohromným zahraničním dluhem, jenž je dusí.
   Vzhledem k absolutní závislosti na Spojených státech a mezinárodních finančních institucích nejsou některé státy s to klást odpor. Jiné si neuvědomují nebezpečí pohlcení, jež jim hrozí, anebo nechtějí klást jakýkoliv odpor. Nicméně, ne všechny státy jsou ochotny být jednoduše pohlceny a budou se bránit.
   Národy těchto zemí, z větší části žijící v nevědomosti, extrémní bídě a zoufalství, nemají žádnou účast na rozhodování a hledí z dálky na nějaká jednání, jejichž obsah a důsledky nejsou schopny rozeznat a ještě méně je pochopit. Vytvářet uvědomění, odsoudit imperialistickou nenasytnost a riziko, jemuž jsou vystaveny národy Latinské Ameriky a Karibiku, by měl být naléhavý úkol politických a sociálních lídrů, ekonomů a pokrokových intelektuálů, všech levicových sil.
   My, kdo si uvědomujeme sociální realitu, vážnost a neřešitelnost současných problémů, které nikdy nebude možno řešit stávající cestou a jež budou čím dál dramatičtější, víme, že Latinská Amerika a Karibik mohou být pohlceny, ale nikoliv ztráveny. Dříve či později by, stejně jako ona biblická postava, tak či onak unikly z břicha velryby. A venku by je očekával kubánský lid, který se už před časem naučil plavat v kalných vodách a ví, že pokud se jejich životní podmínky radikálně nezlepší, národy třetího světa se stanou stále neovladatelnějšími a vynutí si nezbytná řešení.
   V den, jako je ten dnešní, při rekapitulaci díla revoluce, je překvapivé zjistit, že jsme vzdáleni dosažení nezbytné a možné spravedlnosti.
   Uplynulé roky velice obohatily naši zkušenost a znalosti. Čtyři desetiletí boje s obrovskými problémy upevnily naše přesvědčení, naši víru v člověka a jeho nekonečné možnosti.
   Socialismus, tak jak ho chápeme dnes, je mnohem lepší než naše sny z oné doby. Speciální období nás přinutilo vrátit se kus zpět ze započaté cesty. Vznikly bolestivé nerovnosti. Ti, co nejvíce trpěli, ti nade vše nejvíce oddaní věci revoluce, naši nejvěrnější manuální pracovníci a inteligence, prostý a nejvěrnější lid, nejuvědomělejší revolucionáři, pochopili tuto nevyhnutelnou situaci a jak tomu bylo a vždy bude v obtížných dobách, vzali na svá bedra hlavní tíhu úkolu zachránit vlast a socialismus za jakoukoliv cenu. (Souhlasné výkřiky).
   My však nejen dosáhneme cílů mnohem vyšších než ty, jichž jsme docílili, ale ještě je překonáme. Již dnes kráčíme k cílům, o nichž bychom před 40 lety nemohli ani snít, tím méně pak v těžkém období, jež začalo před 10 lety a z něhož jsme vyšli vítězně. Nové svítání začíná osvětlovat naši budoucnost: budoucnost, která bude skvělejší, socialismus, který bude více propracovaný, revoluční dílo slibnější a hlubší.
   Dnes jsme nepřišli vzpomenout 40. výročí prohlášení socialistického charakteru Revoluce, přišli jsme ho potvrdit, přišli jsme znovu přísahat.
   Používám stejná slova jako v onen nezapomenutelný den před 40 lety a ptám se vás: "Dělníci, rolníci, prostí muži a ženy naší vlasti, přísaháte, že až do poslední kapky krve budete bránit tuto Revoluci prostých lidí, s prostými lidmi a pro prosté lidi? " (Výkřiky: Přísaháme)
   "Zde, před hrobem padlých soudruhů, zde, spolu s ostatky hrdinných mladých lidí, synů dělníků a synů prostých rodin" - a k tomu dnes dodávám dvě věty: na památku všech padlých za vlast a spravedlnost už před 133 lety, ve jménu těch, kteří položili své životy za lidstvo v hrdinných internacionálních misích - "potvrďme znovu naše rozhodnutí, že stejně jako oni nastavili svou hruď kulkám, stejně jako oni položili své životy, že kdykoliv by přišli žoldáci, my všichni, hrdi na naši Revoluci, hrdi, že můžeme bránit tuto Revoluci prostých lidí, s prostými lidmi a pro prosté lidi, nezaváháme před kýmkoliv a budeme ji hájit až do poslední kapky naší krve.
   Až do konečného vítězství!
   Vlast, nebo smrt!
   Zvítězíme!" (Ovace).

   Přeložila EVA MÁNKOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]