Po nečekaném ztroskotání úsilí vyřešit rostoucí krizi globalizace tím, že kapitalismus bude přitvrzovat, s důsledky hospodářského úpadku mateřské země (v poslední době například Německa), po kterém následovala i politická krize, se hledají nová řešení, jak vybřednout z této nebezpečné situace. Německo, ještě nedávno nejbohatší a vzorový stát Evropy, doplatilo na své léčebné postupy prospěšné především globalizátorům, majitelům mohutných, světoznámých firem a superkoncernů, kterým byly odpuštěny téměř ad infinitum nejen daně (snížené ze 40 procent na 30, potom na 19, dokonce až na 2 procenta), ale také jim byly, ač to zní neuvěřitelně, refundovány i všechny výdaje při likvidaci podniků doma, při přestěhování se a novém založení podniku v Africe, Asii až po "Ultima Thule". Za spoušť, kterou zanechávají doma - statisíce nových nezaměstnaných, jejichž počet celkově vzrostl na 5 milionů - byli v podstatě, celkem proti zdravému rozumu, odměňováni; vůči těm, kteří možná natrvalo přišli o všechno, sociálnědemokratická vláda reformně přitvrdila; snížila jim na polovinu sociální příspěvky, a to především díky kancléřovi, kterému soudruzi ve straně přezdívali Genosse der Bosse (soudruh pánů), narážejíce na jeho přespříliš srdečné a okaté přátelství se šéfy superkoncernů. Jak to dopadlo, se právě odehrává před naším evropským zrakem, ale podle genetického biomolekulárního newspeaku problém "nadbytečných" sotva vyřeší přednatální selekce (podle Sloterdijka z konce 90. let).
   Morálce a etickým postojům globalizace se během svého pontifikátu a zejména v posledních letech intenzivně věnoval papež Jan Pavel II. Upozorňoval, že "zákonitosti hospodářského života jsou struktury hříchu a urážejí lidskou důstojnost". Mohou nerušeně působit, protože "když se monopolizuje trh, nevyhnutelně vládne totalitarismus dezinformace." Svoje výhrady vložil do papežských encyklik, především sociální encykliky Centesimus annus a jiných ústních i tištěných projevů. Jeho názory jsou tou hledanou třetí cestou, a to změnou zorného úhlu: pomáhat ne těm, kteří vydělávají jako nikdo doposud, již mají miliardové zisky, které do ničeho nechtějí investovat, ale těm skutečně postiženým, které současný globální neokapitalismus bezohledně a cynicky odepsal.
   Když nedávno tento nejváženější a nejmilovanější z papežů umíral, zmocnil se světových médií, zejména těch "liberálnějších" (= neoliberálně), zmatený údiv, proč ho ty statisíce mladých ze všech koutů světa tak nesmírně uctívají, proč ho pokládají za svůj vzor, za svého dobrého a důvěryhodného otce, proč ho tak upřímně a otevřeně milují, vydrží celé hodiny na slunci a o hladu, v noci natlačeni na malém kousku tvrdé země, snášejí s ním v nepohodě jeho utrpení, furor mortis, a celkem bez ostychu pláčí. Některá z médií, které ho předtím marginalizovala a ironizovala, prožívala v dnech a hodinách jeho umírání značné rozpaky a volky nevolky přestala se starou taktikou: zpozorovala, že muž, se kterým si, dokud žil, dokázala tak hravě poradit, se "náhle" jako umírající stal tím nejváženějším, nedotknutelným člověkem.
   Pravda, většina médií zapomněla - anebo je to nezajímalo - na jistou důležitou skutečnost: vůbec si nepoložila otázku, jaký je tento dnešní svět trvající války v Iráku a Afganistanu, největší mnohamilionové nezaměstnanosti v Evropě, pandemií, hladu a okrajových válek v Africe a Asii, ten morální obraz současné společnosti, v níž vyrůstá tato mládež, tak odlišná od té, kterou nám prezentují masmédia a zejména současný televizní brak: tedy neagresívní, skromná, obětavá, schopná skutečného hlubokého oduševnění... Z jakých zemí, z jakých vrstev pochází? Je možné bez zveličování uvést, že je to mládež dospívající v beznadějném světě, že určitě nepatří k dětem boháčů a superboháčů a ani k dětem - kromě mladých polských lidí - z bývalých komunistických států. S umírajícím papežem se loučili především Hispánci, Mexičané, Jihoameričané, Afričané, mládež Indonésie a jiných tichomořských ostrovů. Přirozeně i mladí z Evropy, především z Francie, ba i z Německa.
   A tak je možné položit si otázku, jakou mají všichni tito mladí vizi budoucnosti, co jsme jim připravili téměř všude ve světě? Žijí v zemích, v nichž chudí chudnou a boháči stále nehorázněji a bezohledněji bohatnou, ve světě, který je po zuby vyzbrojený a stále ještě je mu to málo. Stačí si poslechnout zprávy nebo si přečíst - a je to téměř každodenní čtení - jak je třeba ještě stále a stále zbrojit, staré zbraně nahrazovat ustavičně novými a novými zbraněmi, k zastrašení přirozeně i biologickými a pro všechny případy i atomovými. Co čeká tyto mladé v dnešním světě po zuby vyzbrojeném, páchnoucím válkou, sociálně, zejména vůči mladým, nespravedlivém a bezcitném? Ve světě, za který by měli podle zákonů vlasti a života právě oni, mladí, prolévat krev. Političtí vládcové současného globálního a zglobalizovaného světa se svými závodními automobily a milionovými limuzínami, s golfovými hřišti a hollywoodskými swimmingpooly většině z nich skutečně nabízejí kromě možnosti zvýšit počet nezaměstnaných - ovšem pokud nejsi dost tupý a sebevědomý a neuchytíš se jako "popidol", "superstar", nebo "VyVolený" apod. - vynikající reálnou možnost stát se hrdinou: dáš se naverbovat na vojnu - přesně tak jako to odpradávna dělali ti Janíčkové, "kteří se na vojnu dali a svým milým tak pověděli...." - Současní hrdinové mají po návratu slíbenou možnost bezplatně dokončit studia - i na univerzitě. Ovšem za předpokladu, že se nevrátí v černých truhlách, které nikdo nesmí vidět, a že si zachovají dostatečně zdravý rozum, aby nemuseli trávit měsíce, dokonce i roky v utajovaných nervových sanatoriích.
   Je možné se sice utěšovat, že i ty nejvíce do očí bijící znaky války se nemusí stát skutečností, patří stejně jako všechny znaky - jako takové - do stínové říše irreálna, a že jen budoucnost ukáže, zda se stanou tím, co naznačují, nebo ne. Ale je tomu skutečně tak? Německá spisovatelka Christa Wolfová (o které Günter Grass při komentáři vlastní Nobelovy ceny řekl, že Wolfová si ji už dávno zasloužila) napsala ve vynikajícím románu Kassandra o podobných zlověstných znacích: "Kdy začíná válka, se dá dobře poznat, ale kdy začíná předválečné období? Kdyby na to existovala nějaká pravidla...." Toto předválečné období neboli "předválka" (Vorkrieg) a válka nepředstavují pro duševní pohodu těch, jichž se skutečně a osobně týkají, žádný kvalitativní rozdíl. Trpí v obou obdobích stejnou měrou.
   Je však zajímavé a zároveň dost zarážející, že podle statistik 70 procent Američanů má negativní vztah k válce v Iráku a nesouhlasí s apelem na mladé vlastence, aby šli bojovat do Iráku. Dokonce ani ti Američané, kteří válku v Iráku schvalují, si nepřejí, aby jejich synové šli za americké zájmy bojovat do Iráku. To jim však nebrání ve vlasteneckém horlení: Musíme naše šance na úspěch posílit a poslat tam víc jednotek!
   Pravda, zůstává otevřenou otázkou, kdo vlastně bude v Iráku bojovat, protože všichni ti, kteří okázale válku schvalují, jsou buď staří, nebo nemají děti, nebo je dobře před válkou zabezpečili. Jistá bohatá Američanka pověděla redaktorovi New York Times, že sice pokládá válku v Iráku za nevyhnutelnou, ale svoje děti tam nepustí: "Válka se nevyvíjí dobře. Už je skoro jako ve Vietnamu. Situace se pořád zhoršuje, ale nesmíme odtud odejít!" Tato vlastenecká povinnost zůstat v Iráku (pravda s jedinou základní podmínkou "bez mých dětí") je pro mnoho Američanů charakteristická: jasně, je nutné si hrát na tvrdé chlapy, pokud nemáte co ztratit. Bushovi jestřábi bezpodmínečně byli, jsou a budou pro iráckou válku, ale bojovat musí bezpodmínečně děti jiných. Oni svoje vlastní poslali na bezpečné univerzity po celém světě. Sotva se najde muž na vlivnějším státním úřadě, jehož synové nebo dcery by nosili uniformu v Iráku. Kdo však bude bojovat? Ale někdo se určitě najde. Možná i na Slovensku. Ovšem i tu "bez našich dětí".
   Druhá možnost, ta pravděpodobnější, ale stejně drastická, je nezaměstnanost. I ti nejpokojnější z nezaměstnaných často ztrácejí nervy a stávají se smrtelným nebezpečím pro sebe i pro společnost. Nezaměstnanost se týká stejně tak starších jako nejmladších, stejně tak absolventů univerzit jako učňovského dorostu. Ti, kterých se netýká, pocházejí - podobně jako v případě Iráku - z privilegovaných a dobře situovaných rodin, je však poměrně dost těch, které příroda stvořila bez genů soucitu a "obdarovala" je absolutní neschopností vidět kromě sebe i okolí. Pro ně je ohled na bližního svého svědectvím intelektuální ubohosti, zastíraného egalitářství, toho největšího nepřítele pokroku. Na rozdíl od politických vůdců, kteří jsou vždy volky nevolky zaměřeni na produkci mladých dravců z kasty manažerů a new economy, Jan Pavel II. hovořil o tomto krutém, sobeckém hedonismu dneška jako o "civilizaci smrti": "Když více než 800 milionů lidí po celém světě hladoví, znamená to, že dnešní světský systém vyhlásil bankrot.". Tato "party" končí. Hotovo, řekl tento papež.
   Jana Pavla II. se dovolává - i názvem, i obsahem - nově přepracovaná kniha Gustava Gutiérreza Na straně chudých - Teologie osvobození (ve spolupráci s G. L. Müllerem, 2004). Když před 30 lety vyšla Teologie osvobození, vyvolala na jedné straně obrovské sympatie a pocity solidarity a chudými a utlačovanými tohoto světa, na druhé straně i ostré výhrady ve Vatikánu, především kardinála Josefa Ratzingera, tehdejšího předsedy vatikánské kongregace pro doktrínu víry, dnešního papeže Benedikta XVI., jehož zpočátku polemický postoj se při vzájemných debatách stále více zmírňoval, což například vnímáme i z rozhovoru kardinála Ratzingera s filozofem - ateistou, šéfredaktorem římské revue MicroMega Paolem Floresem na téma, zda je víra kompatibilní s rozumem (2005). Vzájemné porozumění potvrzuje i Ratzingerova kniha (jedna z mnohých) Sůl země, ve které vzpomíná, že čím častěji a déle s Gutiérrezem diskutovali, tím se lépe a lépe chápali a shodovali.
   Gustavo Gutiérrez se narodil v hlavním městě Peru, v Limě. Studoval na mnohých jihoamerických a evropských univerzitách filozofii, lékařství, psychologii a teologii. Stal se profesorem teologie a sociálních věd v Limě, později (v roce 2001) vstoupil do řádu dominikánů a v současné době žije ve čtvrti slumů hlavního města Peru jako kněz těch nejchudších z chudých. A tak realizuje metaforu celkem doslovně: chodí, žije, spí, stojí na straně ubohých. Postavil se tváří v tvář vyloučení velkých skupin obyvatelstva a jejich totální ignoraci globalistickou mašinérií, pokud jde o každodenní chléb, vzdělání a práci, a založil tak celosvětové solidární hnutí, které má stále více příznivců a sympatizantů. Je to skutečnost mimořádně nadějná, protože po nedávných neobyčejně krutých zemětřeseních, tsunami a hurikánech přibyla ve světě nová masa bezdomovců a ubožáků, kteří neměli žádné záchranné autobusy, žádné helikoptéry, žádné dopravní prostředky kromě vlastních nohou, ať už šlo o osmdesátileté stařeny, nebo dvouleté děti, jako se to například stalo v New Orleansu, veselém městě džezu a v ještě veselejší "černé", "francouzské" čtvrti, kde přišla o život většina z přiznané tisícovky mrtvých.
   Také lidé postižení letošními pohromami - především v Asii - mohou patřit ke stále rostoucí, podle statistik dnes už téměř dvoumiliardové části lidstva vegetující v slumech, části, jak píše Gutiérrez, která byla globalizací vyloučena z hospodářského koloběhu a z takzvaného požehnání současné civilizace.
   V díle Na straně chudých Gutiérrez opravuje některá nedorozumění, která vyvolal výraz "teologie osvobození": "Osvobodit, znamená umožnit žít," vysvětloval už kdysi dávno, ale dnes je jeho význam aktuálnější, zejména když si uvědomíme, jaké osudné následky měla a má globalizace pro chudé latinskoamerických zemí. Neváhal pojmenovat ty, kteří za bídu a lidskou poníženost v těchto zemích ponesou zodpovědnost: korporace typu MMF a WTO. Jeho kritika není o nic méně erudovaná než současná kritika Jeffryho Sachse a Josepha Stiglitze, kteří si zasluhují stejný obdiv. Na nedostatcích a neduzích globalizace nese vinu - podle jeho názoru - i filozofie postmoderny, které vyčítá relativizaci jakýchkoli hodnot, nepřesnost, nezodpovědnost a lajdáckou libovůli v chápání a používání pojmů. Sem patří podle autora i odlidštění ekonomiky: "Ekonomický neoliberalismus podporuje bezbřehý trh... a podrobuje tvrdé kritice jakoukoliv lidskou a společenskou solidaritu," neboť je prý nejen "neúčinná vůči chudobě, ale dokonce se sama stává jednou z příčin této chudoby." Stejně tvrdě a bez zábran ponechává chudé země v obrovských zahraničních dluzích, které se nekonečně zvyšují (i když původní reálná suma byla už dávno zaplacena), poněvadž výšku úroků si určují sami věřitelé. A to navzdory roky opakovaným řečem a příslibům z nejvyšších míst (např. prezidenta USA Billa Clintona), že jim budou dluhy odpuštěny. Právě dnes, domnívá se Gutiérrez, je třeba připomínat, že Bůh dal celému lidskému rodu to, co potřebuje. "Bohatství tohoto světa nepatří jednotlivcům - ať mají společnosti jakoukoli kompetenci - patří všem. Jen v tomto rámci je možné akceptovat soukromé vlastnictví toho, co je pro existenci potřebné, ovšem i toho, co je přiměřené lepšímu sociálnímu postavení."
   Z týchž sociálněetických předpokladů vychází i spoluautor Gerhard Ludwig Müller, který navzdory svým povinnostem biskupa a profesora na univerzitě v Mnichově pracuje už roky společně s Gutiérrezem v peruánských slumech a získal si důvěru jejich obyvatel. "Kdo z vlastní zkušenosti pozná miliony podob lidského zneuctění, zotročení a vykořisťování, sotva se dá přesvědčit o vychvalované rentabilitě, užitku a nadřazenosti kapitalismu." Müllerova Teologie osvobození, podobně jako Gutiérrezova, chce být teologií v přísném slova smyslu, a ne nějakou biblicky přikrášlenou sociologií, nebo nějakým jejím novým species. Chce se opírat o poznání moderních humánních a sociálních věd, a to bez jakéhokoli ideologizování. Tváří v tvář ztroskotání neoliberálního kapitalistického systému a jemu přisluhující, lidstvem opovrhující mentalitě, nabývá teologie osvobození bezprostřední aktuálnosti při humanizaci člověka. Ani demokracie nefunguje důvěryhodně na základech a předpokladech kapitalismu, ale na respektování lidských práv, která nejsou podrobena státní a ekonomické manipulaci. Proto je teologie osvobození "prapraprademokratickým zástupcem či advokátem ohrožených lidských práv," proto zdůrazňuje praxi sociální spravedlnosti: pomáhat slabším, pomáhat si navzájem, naučit se dělit se a nést odpovědnost za celek. Takováto teologie osvobození bude existovat tak dlouho, dokud lidé budou cítit solidaritu s trpícími, jejichž lidská důstojnost je ponižovaná, pošpiňovaná, dokud zůstane mírou jejich společenského konání přesvědčení, že jsou "na straně chudých".
   Jenom jednou do roka, o svátku Božího narození, o svátku lásky, chce být i západní svět byznysu jiný: laskavý, štědrý především k těm, kteří to nejvíc potřebují: téměř třem miliardám hladovějících ve světě, na této stále méně krásné, katastrofami stíhané, už ani ne Modré planetě, hladovějícím a umírajícím dětem a matkám v Africe, Asii, na Karibských a Tichomořských ostrovech, v Indii, Jižní Americe a především Guatemale - státě nedaleko za hranicemi USA. Svědčí o tom předvánoční akce UNICEF a mnohých jiných sdružení a společností. Bohužel to neplatí o nových pánech světa, transkontinentálních koncernech, které naopak právě v této době bez mrknutí oka nelidsky, bezohledně, jedním dechem vyprávějí o obrovských, dosud nepředstavitelných ziscích a zároveň o masovém propouštění těch, kteří se o jejich pohádkové, nevídané a nemravné bohatství přičinili.
   Skutečnost, že jim takové chování lehce a téměř bez komentářů prochází, souvisí s novou situací ve světě, ve kterém bez protestů, pod magickým vlivem hesla není jiné alternativy, proběhla poslední, nejdůležitější privatizace - privatizace světové politiky: skutečnost, na niž už před lety předvídavě upozorňoval Noam Chomsky. Nová mocnost, kosmokracie, jak ji pojmenoval její nejtvrdší kritik, sociolog, politik, profesor na Sorbonně a diplomat - zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva SN Jean Ziegler, tato nová elita nových pánů světa, kosmokratů, způsobila jedno z největších zel - rozpad civilizace (Jean Ziegler: Das Imperium der Schande, 2005). Jakýchkoli ohledů zbavený kapitalismus, odpoutaný a globalizovaný, reprezentovaný pěti stovkami největších světových koncernů, elitou kosmokracie, refeudalizoval celý svět. Z bossů koncernů se stali noví feudální páni, kteří mají větší moc než kdy měl císař, král nebo papež. (Zatímco si tu povídáme, roste bez ustání hromada mrtvol.)
   Panstvo tohoto nového zla je možno zkonkretizovat podle receptu Bertolta Brechta: "Zlo má adresu. A má svoje telefonní číslo ." Například vládní sídlo nové kasty kosmokratů v Houstonu, Texas. Elita této kosmokracie je natolik soběstačná, že už nepotřebuje vůbec žádné chudé, říká Ulrich Beck. Jsou nadbyteční a chce se jich zbavit. A tak ji nezajímá, že v poměrně blízké Guatemale umírají statisíce dětí hladem a bídou. Podle Zieglera každé dítě, které zemřelo touto smrtí, bylo zavražděno. Hlad je podle něho nejkrutější zbraní hromadného ničení a to i pro obrovský počet dětí, které jsou postižené nevyléčitelnými mozkovými chorobami.
   Podle údajů FAO je naše Země schopna uživit dvojnásobek dnešního světového obyvatelstva. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že světový systém globalizovaného kapitalismu, jak se domnívá prof. Ziegler, je nejen vražedný, ale i absurdní. Usmrcuje ne z nevyhnutelnosti - ale proč potom? Jen tak, z rozmaru, z hlouposti, krutosti, z nezájmu o důsledky, z chorobné povýšenosti? Nebo ví dobře, co dělá? Zavírá oči, protože je to pohodlnější?


   Z Literárneho dvojtýždenníku č.1-2, 2006 přeložila ALENA VOLKOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]