Není zase tolik událostí, tolik osobností, tolik výjimečných činů, kterými bychom se mohli bezezbytku pyšnit. Slovíčko "bezezbytku" zde má velký význam, protože jsme to právě my, kdo jsme doslova posedlí reinterpretacemi, novými výklady všeho, co se událo, co vzniklo.
   Právě v tomto roce se přímo nabízí, spolu s jinými osmičkovými daty, vzpomínka na padesáté výročí světové výstavy Expo 58 Brusel. Nadpis našeho článku deklaruje výročí, ale nazývá je prošustrovaným. V čem je tedy ona prošustrovanost? Pokusme se jít na problém metodicky. Tedy zpátky do teplých měsíců (od dubna do října) roku 1958.
   Naše účast na světové výstavě znamenala pro celou jednu generaci nevídané vítězství, a to v mezinárodních souvislostech. Už jen orientace v množství cen a medailí, které naše expozice získala, je nesmírně složitá (podrobně viz J. Santar, Expo 58, Praha 1961). Nejprestižnější cennou bylo získání vůbec nejvyššího vyznamenání světových výstav - "Zlaté hvězdy". Konkurence nebyla zanedbatelná. Již samotná dominanta výstavy - Atomium - nebyla jen technickým zázrakem, ale jedinečným architektonickým počinem, představujícím devět atomů v krystalu železa zvětšených 150 miliardkrát. Je pozoruhodné, že tato stavba, dnes již doslova symbol Bruselu, měla předpovězeno 20 let života, ona ale stojí dál! Právě před 50 lety se právě zde nacházel střed světa.
   Jak je to tedy s naším absolutním vítězstvím? Bohužel jsou to dnes již jen stále blednoucí vzpomínky. Budeme-li hovořit o hmotných památkách, pak po našem vítězství nezůstalo, až na malé výjimky, nic. Mám na mysli hlavní pavilon a restauraci Praha. Obě výjimečné stavby byly po ukončení výstavy instalovány doma, v Praze. Hlavní pavilon v zahradách Holešovického výstaviště, tehdy Parku Julia Fučíka, a restaurace Praha byla znovu postavena na velmi exponovaném místě, pod hranou Letenské pláně. Bohužel již ani jedna z těchto staveb neexistuje. Hlavní pavilon vyhořel na počátku 90. let a nebyl zájem jej obnovit. A proslavená Bruselská restaurace nevydržela nápor - přes odpor památkářů - různých kupců a nyní přestavěná slouží jakýmsi kancelářím. Jen pro upřesnění: tyto objekty získaly Velkou cenu Expa 58 (autoři F. Cubr, J. Hrubý, Z. Pokorný) za projekt interiéru.
   Tak tedy dopadlo naše vítězství, které mohlo přitahovat zástupy turistů, když nemluvíme o domácích návštěvnících.
   Podobně tristní osud postihl dalšího laureáta, držitele Velké ceny, a sice sousoší "Nový věk" V. Makovského, komponované před průčelí hlavního pavilonu. Po devastaci pavilonu v roce 1991 se hledalo důstojné místo, a tak sousoší, které bezesporu patří mezi nejvýznamnější sochařská díla v evropském kontextu druhé poloviny 20. století, bylo přemístěno před budovu dnes již neexistujícího Federálního shromáždění, do míst dramatické komunikace, která se stala ještě mnohem dramatičtější, když zde sídlilo - za 1 Kč - rádio Svobodná Evropa. Co bude dál s tímto unikátním dílem, možná ví ředitel Národního muzea. A tak se necháme překvapit.
   Nebuďme však tak pesimističtí. Výstavy jsou tu také proto, aby ukázaly, co zde již existuje po mnoho staletí, a nebo také to, co se tvoří samo, už pro samu potřebu tvoření. Nu a právě v tomhle jsme tradičně nesmírně silní. Pro mladší ročníky připomínám, že v roce 1958 jsme byli Československá republika. A tak jsme prezentovali naši slavnou historii, jako například Levočský oltář Mistra Pavla, madony Krásného slohu, nebo také velkou osobnost evropského rozměru 17. století Jana Ámose Komenského a další nepřeberné množství uměleckých památek, ale i současnou uměleckou a umělecko-řemeslnou produkci.
   K velkým úspěchům naší expozice patřil její živý program. Byl to například Polyekran, tedy nové netradiční umělecké vyjádření, kdy se na soustavě pláten za doprovodu komponovaného zvuku promítaly různé obrazové variace. (Velkou cenu Expa 58 získal pořad nazvaný Pražské jaro jevištního výtvarníka J. Svobody a režiséra A. Radoka.) Opravdovou a doslovnou atrakcí celého Expa se stala Laterna Magika. (Velká cena Expa 58 režie A. Radok.) Jednalo se o jedinečné spojení živé herecké či moderátorské akce s předem připraveným filmovým záznamem.
   Je nesmírně složité byť jen vyjmenovat nejen celou řadu různých ocenění, ale i osobnosti uměleckého, průmyslového i vědeckého života, které se přičinily o tak velký úspěch Československé republiky v mezinárodní soutěži. Jen namátkou to byli například výtvarníci V. Makovský, J. Bauch, S. Libenský, A. Kybal, K. Svolinský, J. Trnka, L. Fulla, L. Guderna, literáti F. Kožík, K. Bednář, L. Aškenázy a další a další. Své zastoupení jsme měli také v prestižních mezinárodních porotách. Nelze je tady všechny vyjmenovat, takže rovněž jen namátkou: A. M. Brousil, A. Hoffmeister, V. Holzknecht, M. Míčko, E. Poche, J. Šetlík, F. Vodička, O. Wichterle. Omlouvám se všem dalším osobnostem pracujícím v domácích komisích, všem těm technikům, vědeckým ústavům, podnikům, které zde neuvádím.
   Ve skromném výčtu všeho, co přineslo Expo 58, jsme zapomněli na jeden podstatný, mohli bychom jej nazvat "bruselský fenomén" - bylo to okouzlení umělou hmotou, čistými barvami, geometrickými tvary. Mnohdy to nemělo s výstavou nic společného a přesto se zafixovalo, zvláště pro náš svět, spojení tehdy nového materiálu - umělé hmoty s touto výstavou. Bylo to bezesporu okouzlení z lehounkých tácků, které vypadaly jako ze dřeva, z nerozbitných sklenic, z tenounkých váziček, jež se nemohly rozbít. Mnohé tyto předměty vzbuzují dnes úsměv, byly však obrazem své doby. Nekončilo to jen u designu předmětů, ale byl to i způsob koncipování interiérů, a s tím souvisejícího nábytku, osvětlovacích těles a podobně.
   Vraťme se však k nedávné minulosti. Všichni, kdo tak bojovali za zachování restaurace Praha - Bruselské na Letné, velmi dobře věděli, že se nejedná jen o vlastní stavbu na vynikajícím a doslova lukrativním místě, ale že součástí stavby byl rovněž jedinečný mobiliář vytvářející čistou stylovou jednotu. V tom právě spočívala unikátnost této restaurace.
   Naše zamyšlení jsme nazvali prošustrované vítězství. Bohužel je to pravda, a tak možná naši chytřejší potomci budou za dalších 50 let pracně rekonstruovat jedinečnou restauraci Praha, která ve své době dobyla svět.
   Pozorného čtenáře zřejmě napadne otázka: Proč se tak macešky chováme k tomu málu, nesporně kvalitnímu, co máme? Nechci domýšlet možné odpovědi. Není to také proto, že musíme vždy popírat vše, co vzniklo před tím, než jsme zde vládli my?
   Poznámka: 14. května bude podle anoncí otevřena výstava "Bruselský sen" v Městské knihovně v Praze. Bude to stačit?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]