Byl jednou jeden čilý milý chlapec. Narodil se v Klášterci nad Jizerou, v osmi letech mu umřela maminka, otec necelých sedm let na to, hoch malířsky nadaný musel z rozhodnutí nevlastní sestry do Benátek nad Jizerou vyučit se prodavačem v koloniálu, kde se také servírují likéry, pak musí do c.k. armády a slouží v Polsku, Rusku a na Ukrajině, zachrání z Dněpru tonoucí dívku, je za to málem odsouzen, protože před skokem do vody odložil pušku, naštěstí než se sejde soud, válka a Rakousko-Uhersko skončí, po návratu se octne v továrně na čokoládu a marmelády, znovu je povolán k vojsku a jde do boje o Slovensko a potom za pultem velkého obchodu v Líticích nad Orlicí sní jako česká poezie už před válkou o exotických dálkách, rád by na Tahiti. Vydá se do Le Havru, aby se dal najmout na loď, ale má na sobě příliš nedělní šaty, nevezmou ho, vrátí se do Paříže, pracuje jako natěrač na Eiffelce, ještě nemluví dobře francouzsky a už se učí anglicky (jazyky mu šly, na vojně se naučil polštině, ruštině a ukrajinštině), s kamarádem se vydá na Korsiku, v Grand hotelu tam začne jako umývač skleněného nádobí a končí jako šéf vinného sklípku, pak už jako nejslavnější Korsičan jde dobýt (oklikou přes bretaňský Dinard, kde se stane chef barmanem) Paříž: pracuje v literárně slavné Café de La Coupole, pak jako garson de café v neméně slavné Café de la Paix, nakonec zakotví za barovým pultem ve splendidním hotelu George V. Za války odejde do Marseille zprvu neokupované, zapojí se do odboje, je zatčen, vězněn, uteče, dopraví se dobrodružným způsobem do Protektorátu a znovu je zatčen, zas uteče, dostane se k partyzánům, pak na své místo do George V. v Paříži, těžce onemocní (tbc), jde do Švýcar pást ovce, vrátí se uzdravený a v baru hotelu, kde si po válce zřídil hlavní stan velký Ike a vždy bydleli prominenti z celého světa, kteří viděli v Rudolfu Slavíkovi, vítězi velkých barmanských soutěží, svého důvěrníka, míchal by možná své koktaily dodnes, kdyby si nový majitel hotelu z předvoje dynamických troglodytů globalizace nevzal roku 1970 do hlavy, že musí personál radikálně omladit a s proslulým barmanem se nerozešel. Chlapec, který kdysi snil o Tahiti a zdomácněl v Paříži, žil pak už jen devět let; hotel jen třikrát tolik.
   Na kanavě tohoto životního osudu by každý majstr konzumního čtiva vyšil perfektní kýč o chudém chlapci, který se proslavil a byl také dekorován (1960 byl vyznamenán za svou činnost v odboji). Kniha BARMAN RYTÍŘEM ČESTNÉ LEGIE, (Doplněk, Brno 2004), kterou napsala na základě osobní a rodinné paměti i dopisů a jiných dokumentů Ladislava Chateau, barmanova praneteř, a do níž jako BARMAN O BARMANOVI napsal o Rudolfu Slavíkovi Alexandr Mikšovic, autor první učebnice barmanského řemesla na světě, který také čtenáře seznamuje s recepty slavných koktailů Rudolfa Slavíka, je pravý opak kýče. Tam, kde by se jiní rozepsali o nóbl společnosti, která vysedávala u Slavíkova baru, a exploatovali by bulvární tisk, pilně zaznamenávající kdejaký skandál, jenž by se dal spojit s hotelem George V., Chateau noblesně píše hlavně o Paříži literární a umělecké, v níž se vyzná jako málokdo, ví, kdo všechno z této Paříže i ze světa a dokonce i od nás sedával u Slavíkova pultu a chodil jeho končinami, má dar evokovat vzduch Paříže a také jeho proměny ve střídě času. A je obdařena rovněž uměním nápovědi, její zdánlivě těkavé málomluvné kapitoly navozují dojem lehkosti, i když vyprávějí o tvrdém životě a i když vyústění života rytíře čestné legie, který měl často štěstí v neštěstí, nepostrádá trpkosti. Rudolf Slavík spojil svůj život se svým povoláním, žil jen pro ně, a zničilo ho, když tržní mozečky nerozumně usoudily, že už ho nepotřebují.
   Osmdesát stran osobně laděného a osobitě vyprávěného příběhu znamená v dnešní české literatuře čin. Pozoruhodná je i obrazová příloha. Náčrt jedné kapitoly nazvala Chateau při časopiseckém otištění Věci mile pařížské; celá její kniha je mile pařížská i česká.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]