Přeložili SVETISLAV KOSTIČ a KAREL SÝS

   Sen je velkou dílnou našeho ducha
   Zatímco bdíme, tento svět je pro nás všechny stejný, ale ve snu má každý z nás svůj vlastní svět.

   Aristoteles
   Již padesát let se mi ve snech objevují verše. Děje se to většinou během spánku v posteli, když se náhle probudím a v paměti objevuji verše, někdy delší, někdy kratší básně. Nejkratší báseň měla dva verše a nejdelší 73 veršů.
   Vedle těchto běžných snů během noci se mi často stávalo, že verše přicházely za dne, jen na několik sekund během mikrospánku.
   Tento druh snů přicházel za různých okolností: na koncertech, schůzích, v autobusu, v tramvaji, za jízdy v autě, když řídil někdo jiný, ale dvakrát dokonce i když jsem řídil já sám.
   Po probuzení jsem verše hned zapisoval a pod báseň jsem zaznamenával den, měsíc, rok a hodinu, kdy se ve snu zrodila. Ve vysněných básních jsem nic neměnil. Dodával jsem pouze interpunkci a za titul jsem volil nejkrásnější verš. To je vše. Tak se sen stal mým velkým tvůrčím prostředkem.
   Dosud jsem publikoval pět sbírek básní ze snů: Úžas ráje, Bičování slova, Velký třesk, Hvězda průvodkyně a Nekonečno.
   Profesor literatury na Bělehradské univerzitě Zoran Gavrilovič o mých básních zrozených ve snu napsal, že „jsou plné rozličných smyslů a významů“.
   Nejvíce se mými vysněnými básněmi zabýval filozof a kritik Zoran Gluščevič. V předmluvě ke knize Bičování slova Gluščevič říká: „Stojičič chápe sen nejen jako inspiraci, ale i jako faktor básnické artikulace, který uzavírá básnický výtvor. Básník Stojičič chápe báseň jako hotový výtvor snu, který není třeba dále zpracovávat. Báseň je tím hotová a nesmí se dále upravovat a měnit! Toto zřeknutí se práva na další úpravy, aby se zachovala podoba, která vznikla ve snu, se stalo estetickým principem tvůrčího procesu, čímž iracionální faktor získal plné oprávnění.“
   Literární kritik a básník Srba Ignjatovič poukazuje na podstatné prvky vzniku mých vysněných básní: „V hledání tvůrčích inovací, jemně se opíraje o nadrealistickou tradici, Djoko Stojičič objevuje sen ne jako výchozí bod, nýbrž jako zdroj nekontrolované fantazie, a zvláště výpovědí vyjádřených snem, zapamatovaných a zapsaných ihned po probuzení. Tato podoba Stojičičovy poetické tvorby si získala pozornost kritiků (Zoran Gavrilovič) a vyvolala nadšení vedoucí k překladům a rozboru (Zoran Gluščevič). Ve svém tvůrčím vývoji Djoko Stojičič dosáhl literární proměny, která odpovídá podstatě srbské básnické současnosti.“
   Publikoval jsem dvanáct knih básní vzniklých během běžného bdělého stavu. Je nějaký rozdíl mezi těmito básněmi a básněmi ze snů? Odpověď by mohl dát odborný rozbor. Jedno je jisté: básně vzniklé běžným způsobem i básně, které vznikly ze snu, během spánku, jsou moje, jsou součástí mé básnické tvorby.
   V básnických snech jsem vždy vysnil verše, pouze několikrát se spolu s básněmi objevily obrazy.
   V básních ze snů se nacházejí i odpovědi na otázky, jež jsem si kladl během denní aktivity. Z neprůhledného šera snu vyvstávají myšlenky a odvážné metafory. Ty vytvořila magnetická síla snu jako nepojmové prvky a zabudovala je do veršů. Nikdy se mi nezdál nesrozumitelný verš a nikdy jsem se žádného snu nezřekl. Proto jsou vysněné verše součástí mé duchovní biografie.
   Sen je záhadný, „terra incognita“, velká dílna našeho ducha, a přesto je součástí našeho světa. Ze snu se mi dostalo množství darů a otevřel se mi rozkošný svět umělecké krásy.

   DJOKO STOJIČIČ


   DOMLOUVÁME SE PŘÍSAHOU, MODLITBOU A KLETBOU

   Domlouváme se ve spěchu, znamením
   Vířivé spirály větrů,
   Před posledním rozchodem a návštěvou
   Voňavých polí a vysněných světů,
   Uděláme to tak či onak,
   Vše podle map, které je třeba nalézt
   V základech staletých majáků,
   Podle polohy hvězd na nebi bez konce.
   Domlouváme se přísahou, modlitbou a kletbou,
   Ale všechno zas zůstane při starém.

   Domlouváme se ve spěchu, znamením
   Přestupných let a poznání
   Které získáme dodatečně
   A pomocí měsíčních fází a nevěr
   Dějin našich bloudění a zklamání
   A rozkrojeného jablka hříchů a závětí
   Vyřčených do hluchých uší bludů,
   Na střelnici, nad hrobem beze jména,
   Domlouváme se přísahou, modlitbou a kletbou,
   A zas každý zůstává na svém.

   Praha, 19. 9. 2000, 07.15


   VE SNU VIDÍM SÁM SEBE JAK BĚŽÍM PROSTRANSTVÍM

   Ve snu vidím sám sebe jak běžím prostranstvím.
   Bože nebeský, kam až se dostanu?
   Ani k moři, ani k poli,
   Ani ke stromu, ani do křoví,
   Nemám klíče, abych odemkl
   Dům který nestojí.
   Bože nebeský, kam až se dostanu?

   Není hvězdy, aby mne vedla,
   Ani pramene, aby vnesl světlo.
   Vidím - letí hejno ptáků,
   Žhavé uhlíky roznáší,
   Rýsuje ohňový kruh,
   Kolem našeho domova,
   Aby nás ochránil před každým zlem.
   Bože nebeský, kam až se dostanu?

   Praha, 4. 1. 1999, 03.10


   NIKOLA TESLA ZKOUMÁ PŘÍČINY DĚJŮ

   Ze zahrady je slyšet dětský křik,
   Utíká žena a náruč otevírá:
   Ó Bože nebeský, Nikola se narodil,
   Syn náš, syn se nám narodil!

   Tesla sedí u aparátu vesmíru,
   Odpočítává vteřiny dějin,
   Aby vrátil film na začátek začátků.
   Tesla zkoumá jak to
   Vše začalo, co je čeho příčinou
   A jak se vše bude odvíjet
   V náruči nekonečna a nevědomí.

   Dva blesky třeskly, zem se otřásla,
   Nádherná dáma s rozpuštěnými vlasy,
   S dítětem v náruči usmívajíc se
   Spěje k nebeským výšinám,
   Volá na Teslu: Na tebe čekáme
   V souhvězdí voňavých oceánů!
   Až všechno poznáš a všechno vysvětlíš,
   My jsme tvůj další vesmír,
   V nás začneš a nikdy nedokončíš
   Slovník jazyka v němž se rodí
   Tajemství a jejich krásná rozřešení.

   Praha, 30. 5. 1998, 15.00


   VIDĚL JSEM VE SNU HOŘET MOSTY

   Viděl jsem ve snu hořet mosty,
   A řeky jak se vlévají
   Do moře mého dětství.
   Jen jedno mi přišlo divné:
   Když volám květ nebo laň,
   Které mi věnovala matka,
   Když volám jitro sotva se rodí,
   Anebo otce když volám,
   Zatímco zalévá zpívající květiny,
   Nikdo se neozývá.
   Co se děje s jejich sluchem?
   Buď neslyší anebo já jsem příliš daleko,
   Každý má svůj svět do něhož patří.

   Praha, 16. 1. 1999, 07.30


   PŘÍSAHÁŠ VĚRNOST
   LOŇSKÉMU SNĚHU

   Moje tvář v kameni! Volám na ni!
   Neozývá se! Nakonec promluví
   Rouhačsky: Nech těch svých sloves
   Přechodných, nech ptáky třepetavé,
   Přestaň volat po rodném kraji,
   Pořád na něco vzpomínáš, jako bys
   Neměl nic chytřejšího na práci. Pohleď na mne:
   Jak dlouho bych já pevný kámen
   Vydržel, kdybych ronil slzy
   Pro každou uplynulou chvíli. Dobře
   Ti radím, hlavo dubová,
   Vždyť já jsem moudřejší, trvalejší
   Než ty a tvoje básně,
   Jimiž už tak dlouho a únavně,
   Přísaháš věrnost loňskému
   Sněhu a všem ostatním bludům.

   Praha, 12. 2. 1999, 01.20


   TAM KDE KDYSI ŽIL BOHOČLOVĚK

   Zkus kráčet po moři!
   Kdysi to lidé uměli!
   Tu schopnost člověk ztratil,
   Jakož i jiné věci,
   Které před ním utekly.

   Zůstala mu moře a pouště,
   Aby z posledních sil dorazil do končin,
   Kde kdysi žil Bohočlověk,
   Jeho dávný předek existující mimo čas.

   Luhačovice, Čechy, 27. 7. 2000, 17.30


   JSEM OBKLOPEN MOŘEM RADOSTI

   Snil jsem že žiji,
   Sbírám pestré škeble
   Na břehu moře.
   Jsem obklopen mořem radosti,
   Vím, že ještě stihnu
   Obejmout svět,
   Zářící před očima,
   Jako vzpomínka na chvíle štěstí.

   Praha, 23. 2. 1999, 06.25


   JAK RUDA SKRÝVANÁ VĚKY

   Jak ses dobral sám sebe?
   Nic se tu nepřihodí
   Náhodou.

   Přiletěli ptáci
   Z obzoru snů,
   Oslněni Sluncem,
   Skvoucím cílem
   Šťastných cest.

   Vydáme se na cestu
   Až vzplane naše hvězda,
   Jak ruda skrývaná věky
   Před našimi hladovými zraky.

   Praha, 5. 10. 1998, 06.00


   NEBOŤ TAKOVÁ JE VŮLE
   ODVĚKÉHO KOSMOGRAFA

   Z rozsvícených nebes padá sníh
   A mocné blesky zapisují
   Do tvé pulzující krve
   Přísahu, kterou nelze odvolat.

   Až vyčerpáme všechny zásoby
   Bezbřehé výřečnosti, dravé pýchy
   A dalších pověr,
   Které nám brání osvítit samy sebe
   Jako nevysychající pramen,
   Vrátíme se ke snům,
   Aby vykonaly dávno čekaný čin
   Spasit nás, ztracené v neznámu,
   Nevyléčené z pradávných lásek.
   Neboť taková je vůle odvěkého kosmografa.

   Za jízdy autem z Brna do Prahy, 17. 5. 1998, 16.30


   PROSÍM BOHA SNŮ, AŤ VYSLYŠÍ MÁ SLOVA

   Přestaň už s tím sněním o vlasti!
   K čemu ti to je, dělá tě to
   Měkčím než doopravdy jsi,
   Oslabuje pohotovost k boji
   V trnité realitě,
   Rozumíme si, příteli?

   Tohoto rádce jsem prohlásil
   Nepřítelem svého osudu.
   Co bych byl v tomhle divném světě
   Bez snění o rodné končině.
   Plamínek ve větru
   Skomírající na poušti!

   Odříkávám modlitbu bzukotem včel,
   Nejobsypanějšími květy
   Rodného kraje.
   Modlím se k Bohu snů, ať mne vyslyší
   A nechá rodný kraj vstupovat do mých snů!
   Neboť pouze v nich je v bezpečí!

   Praha, 29. 1. 1998, 01.30


   JESTLIPAK NOSÍŠ NA ČELE SVOU HVĚZDU?

   Jestlipak máš s sebou sobě rovného,
   Na cestě kterou podnikáš?

   Jestlipak nosíš na čele svou hvězdu?
   Aby na rozcestí zatemnila bludné stezky,
   Aby ti v tmách osvítila tvář,
   Aby vynesla z hlubin ukrytou zlatou rudu.

   Jestlipak máš s sebou sobě rovného?
   Zeptej se sám sebe a vyraz na cestu!

   Praha, 14. 11. 2000, 01.45


   PŘESTUPNÁ DOBA PŘESTUPNÝCH LIDÍ

   Tady panuje zima!
   K čemu tedy rozvité
   Kytice, přetékající
   Veselými barvami jak vejce ve svátek,
   Vždyť nastala přestupná doba přestupných lidí!
   Jak to, že jste spojili
   Rozkvět a jektání zubů,
   Slunce a led?

   Říkám si: Snad je to správné!
   V tomhle světě je všecko možné!
   Protože je jen jeden,
   Květem rozkvetlý, ledem ledový.

   Praha, 8. 3. 2000, 03.10



   JAK SEMENO CO ČEKÁ NA SMRT,
   ABY ZAS PROCITLO

   Chtějí se předvádět,
   Chtějí o posvícení
   Polibek na čelo
   Zvučný a prorocký.
   Chtějí jít cestou trnitou,
   Přetékají silami
   Nevědí jak se vybouřit,
   Chtějí být zaseti,
   Jak semeno co čeká na smrt,
   Aby zas procitlo!

   Chtěli by leccos a netuší,
   Že byli vysazeni na důkaz
   Smíření netušených sil
   A vesmírných fialek,
   Utržením jejich hlav.

   Praha, na koncertě, 22. 12. 1997, 19.30



   NEBOŤ JEHO AURA OBKLOPUJE
   PRÁZDNOTU I PLNOST

   Všudypřítomnému
   Se nelze přiblížit,
   Neboť jeho aura obklopuje
   Prázdnotu i plnost,
   I podstatný díl lásky
   Rodičky vesmíru,
   Která je zase dítětem
   Nekonečna a srdečního tepu,
   Jenž odbíjí z prapůvodní příčiny.

   Toto jsem zaznamenal vlastní rukou,
   Vedla ji síla, která samojediná ví,
   Odkud přišla.

   Praha, 13. 4. 1997, 02.45


   MUSEL SE VYTRHNOUT
   ÚMORNÉ ZEMSKÉ TÍŽI

   Dneska se něco děje,
   Dřevo začalo svítit,
   Dneska je divný den,
   Není ani v kalendáři,
   Není ani ve vzpomínkách.
   Musel se vytrhnout
   Úmorné zemské tíži
   A přišel k nám jako
   Nevítaný host z včerejška.
   Je-li tomu tak, ať setrvá
   Mezi námi. Vpleteme ho
   Do osnovy nekonečné písně.
   Ať setrvá s námi tak dlouho,
   Jak mu Bůh okamžiků dovolí.

   Praha, 17. 2. 1999, 00.15

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]