Už v roce 1945 v traktátu o češtině, nazvaném Bohyně čeká, napsal lingvista, překladatel a literární vědec Pavel Eisner tato jasnozřivá slova: Něco jiného je vyspělost národního jazyka, a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři; zdědili jste varhany, a myslíte, že je to flašinet; pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře...
   Oč víc platí tato slova v roce 2008, kdy ze sdělovacích prostředků, které by
   měly být strážcem jazykové čistoty, se na nás valí nestrávená anglická slova i hrůzyplné obraty typu "je to o tom", "jsme v pohodě", "užíváme si to", "zametli jsme to pod koberec" a vůbec jsme "in". Zbývá se zeptat, "v čem" to vlastně jsme. Jsme v obraze?, v klubu milionářů?, v lepší společnosti majitelů golfových holí?, anebo v povážlivé celonárodní duchovní krizi? Souvislost mezi jazykem a úrovní společenského vědomí je přece zřejmá. Pokleslý jazyk vždy signalizuje vyprázdněné obsahy - myšlenkové i citové. Pavel Eisner to na jiném místě, v eseji Poezie a jazyk (Chrám i tvrz) říká naprosto pregnantně: Jakmile jazyk stane i jen na chvíli, začne zahnívat - s ním myšlenka, duch - toť právě "epigonství". A pro nikoho není jakákoli "skromnost" ve věcech ducha, a tedy i jazyka, jazyka, a proto i ducha takovým nebezpečím jako pro národ malý.
   Je smutné, že na počátku 21. století jsme takto "prokoučovali" (odstrašující slovo, které vyhřezlo z hlubin sportovní hantýrky) nádherný jazyk, jímž psali, a hlavně tvořili ti největší z největších - Komenský, Blahoslav, Bridel, Jungmann, Mácha, Erben, Neruda, Vrchlický, Březina, Hlaváček, Čapek, Vančura, Nezval, Seifert, Halas, Holan i sám Pavel Eisner, který podoben lékaři-diagnostikovi zkoumal češtinu poklepem a poslechem.
   Jako doušek pramenité vody nebo kapka ranní rosy uvízlá v pavučině působí v té současné jazykové chudobě a otupělosti kompaktní disk CHVÁLA ŘEČI ČESKÉ, který k novému roku 2008 vydal Výbor národní kultury spolu s Rádiem Haló Futura a nakladatelstvím Futura. Na nahrávce jsou tři vyznání lásky češtině: esej Jiřího Žáčka Chvála mateřštiny, napsaný v roce 1989 a přednesený autorem při zahájení Šrámkovy Sobotky, Čapkova Chvála řeči české, kterou najdeme v knížce Marsyas (1931) a Eisnerův chvalozpěv na češtinu, tvořící závěrečnou kapitolu knihy Chrám i tvrz (1946). Všechny tři eseje na desce zazní v mistrovském přednesu Milana Friedla. Popelka čeština, ponížená tlacháním politiků a žurnalistů i nedouckým žvastáním reklamních agentů tu před naším sluchem - díky třem básníkům a jednomu svrchovanému umělci mluveného slova - vychází ze svého chudobince a ujímá se odňaté role kněžny. Je to úlevný, ba přímo léčivý zážitek v době, která se v globálním měřítku chce "ubavit k smrti" (termín pochází od amerického teoretika masové komunikace Neila Postmana), která vymývá lidem mozky a naplňuje tak obavy předválečných francouzských surrealistů, že nastává "la crétinisation systématique".
   Při poslechu kompaktního disku Chvála řeči české si znovu uvědomujeme, že je to poezie, co představuje nejvyšší možné vzepětí jazyka, jeho záchranu i stimul dalšího vývoje, zatímco náš každodenní život se často potácí v nižších patrech řeči a někdy - běda - přímo v jejím parteru.
   Ochotně proto dáme za pravdu Karlu Čapkovi, když ve Chvále řeči české říká: Spisovatel pracuje s mluvící a zpívající duší národa; z praktické řeči činí hodnotu duchovní a kulturní; každý nový slovní obrat, každý vyšší stupeň jazykové obsažnosti a přesnosti zvyšuje obsah a jasnost národního vědomí. Neznám dobrého spisovatele, který by nebyl jazykovým tvůrcem; není dobré literatury bez dokonalé řeči. Kdo neumí dát slovu prvotní svěžest nebo hudební valér, myšlenkovou čistotu nebo věcnou srostitost, není spisovatel; ať jde a píše úvodníky nebo kazí národ jiným způsobem.
   A můžeme také vyznat s Jiřím Žáčkem: A ty, češtino naše vezdejší, snivá a básnivá, jadrná a jiskrná, opojná i odbojná, laskavá i třaskavá, kéž nás tvůj chorál ochrání i v doufání i v zoufání, češtino stvořená k milování i k smilování, svlaž naše duše jako pramen a hoř v nás jako věčný plamen.
   A úplně na zavírku všeho vyslovme spolu s Pavlem Eisnerem vroucí přání, aby čeština byla TEMPLUM IN MODUM ARCIS neboli hlaholem naším: CHRÁM I TVRZ na věky věkův, amen.
   Zbývá už jen dodat, že tři chvalozpěvy na krásu mateřštiny doprovází symfonická hudba Antonína Dvořáka, která vznikla v okouzlení rodnou zemí i ve vzpomínce na ni - ouvertura Můj domov a Symfonie Z Nového světa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]