Jestli někdo očekává, že se hodlám držet trendu a založit rovněž nějakou novou a skutečně tu pravou politickou stranu, strašně se mýlí. Zachtělo se mi vylíčit cosi naprosto pranepatrného, co souvisí jen a pouze s chozením na malou stranu.
   Deštivá a podmračená pražská sobota sedm dní po prosluněné velikonoční Bílé sobotě. Člověk dosud nezahleněný globalizačním povlakem si dokáže ještě povšimnout všelijakých poťouchlostí v našem žití. Tatínek stojící vedle mne svému chlapci najednou vysvětluje: Musíš s tím čuráním ještě chvíli vydržet, než najdu nějaký flek. Zatažená obloha a občasné mrholení zřejmě působí intenzivněji na močové cesty a přeplněnou tělesnou nádobku, neboť o několik ulic dál zaslechnu z úst jedné postarší ženy stojící uprostřed rodiny: Krucifix, ten záchod na nádraží byl zavřený a tady nás to vyjde na padesát korun! Žádné nabuzení mysli se u mne nedostavuje, dál koukám do výloh, zevluji, a přitom sleduji počínání lidských figurek stojící za zachycení na filmový pás.
   Jarní déšť zesílil, hlavy zakrývají deštníky a pod nábřežní zdí se zčistajasna jeden deštník zastavil. Muž držící v jedné ruce deštník zakrýval jím ruku druhou, která mu zřejmě napomáhala k vykonání malé tělesné potřeby. Neměl vedle sebe nikoho, kdo by ho přemluvil, aby to s tím vyčuráním ještě chvíli vydržel, než se najde lepší flek. Asi už to vydržet nešlo.
   Poodběhnu o několik týdnů nazpět do okamžiku, kdy lidské individuum, snad to byl opravdu člověk, močilo do textilního sedadla městského autobusu. Zřejmě rovněž nedošlo k vyhledání příslušného místa a navíc autobus byl v jízdě. Přemoudřelý člověk chrlí jednu absurditu za druhou, mění pravidla a přepisuje zákony, svrhává a slepuje vlády, jindy pravidla nemění, ale jen okecává, směje se blbosti druhého, než za chvíli udělá stejnou volovinu…
   Jednou je člověk vyčuraný - těch rapidně přibývá, jindy by se chtěl opravdu fyzicky vyčurat a nemá kde, a přitom už mluví o brzkém procházení se po povrchu Marsu. Na něm dosud nejsou psí lejna, takže při chůzi nebude třeba dávat tolik pozor. Snad jen vdavekchtivé Marťanky.
   Déšť už nějak moc dlouho zkrápí pražské střechy a já začínám cítit tlak kdesi nízko pod pupíkem. Chce se mi čurat! Sestupuji po schodech do stanice metra Staroměstské náměstí. Sahám do tobolky pro pětikačku, neboť jsem nejspíš narazil na levnějšího provozovatele záchodového zařízení. Překonávám hrdinně puch hrozící vytlačit mě zpět do podchodu a konečně vcházím do patřičných dveří, označených jako mužské WC. Zjišťuji, že smrad zřejmě dokázal uspat dámskou obsluhu toalety natolik, že ji probudil teprve zvuk z výšky spuštěné mince, co dopadla na stolek před ní. Na rozdíl od otce požadujícího na svém synkovi, aby vydržel, než se najde nějaký flek, já ho našel včas.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]