Už nezapomenutelný Jaroslav Hašek ve svých Osudech dobrého vojáka Švejka zasvěceně popisuje Švejkovy nehody ve vlaku. Švejk v nich pronesl svou okřídlenou myšlenku:
   "Na nádraží se kradlo vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde."
   Před pár dny jsem se vracel z haškovsko-švejkovského tradičního setkání z bohu zaslíbeného města pod Wawelem, ještě plného smutku nad skonem polského papeže Jana Pavla II. Netušil jsem, že se osudu zachce zopakovat podobnou švejkovskou událost na nově rekonstruované železniční stanici Krakow Glovny. Netušil jsem, že podivní šizuňkové ze Švejkova podání se v roce 2005 už jen nepotloukají po peronech, ale vyskočí na mne přímo z právě se zastavujícího vlaku, do kterého jsem se chystal nastoupit. A začnou mi strhávat zavazadla ze zad a vytrhávat je z rukou a bít mě do zátylku, ohrožovat játra a ledviny. A že já pak budu v okamžiku loupežného přepadení, kdy už nemám ani haléř ani groš, občanský průkaz ani žádné průkazy, křičet z plna hrdel:
   "Lidi, pomozte, policie, pomoz! Pomoc, policie!"
   Lidé se při mém volání dali v tom okamžiku na hromadný úprk od ďábelské bandy, až se jinak plný peron číslo 3 téměř vyprázdnil . Plné kalhoty měl v tu napjatou chvíli i průvodčí. Z dálky mi vzkazoval, abych rychle utíkal k vlakvedoucímu. Vždyť ten ajznboňák dobře věděl, co by se mohlo stát, kdyby pomáhal přepadenému. Během další cesty z Krakova do Štětína by ho ty odporné zrůdy taky mohly vyhodit z jedoucího vlaku, v němž po loupeži pokračovaly v další jízdě a lapkování. Z průvodčího PKP by zcela určitě zůstal někde u trati jenom mastný flek. Vlakvedoucí s mladou výpravčí nakonec hbitě přizvali mobilem policii. Monitorovací systém zrovna "nefungoval". Já jsem asi po dvaceti minutách kráčel v doprovodu dvou ozbrojených, zamlklých policistů. Šli jsme kolem parku se zbrusu novými kytkami na stejně novém pomníku Svatého Otce Jana Pavla II. Šli jsme na policejní komandaturu, stojící naproti domku s nápisem "Biely dom".
   Na policejním oddělení jsem se slzami v očích padl do náruče česky mluvící mladé Polky - okradli ji před půl hodinou:
   "Pane roztržitý, nic si z toho nedělejte, kdybyste neměl tu šrajtofli zrovna v kapse plnou peněz, tak vám určitě nejprve ukradli oba bágly a možná by vám píchli i kudlu do jatýrek! Buďte rád, že jste naživu a kašlete na prachy, vždyť jste bohatší než my všichni dohromady, máte přece zlatou Prahu!"
   V policejní čekárně bylo příšerné dusno. Přivolaní přátelé hledali cesty, jak urychlit ukončení mých muk a nabízeli mi pomoc. Po chvíli jsem se dostal švejkovsky protekčně, přes samého velitele komandatury, k výslechu do ještě méně útulné místnosti. Její atmosféru by nedokázal vylíčit ani milovaný Jaroslav Hašek:
   "Jméno a příjmení, jméno matky a otce, vzdělání, způsobené škody, tváře zločinných osob..."
   Listuji asi třemi sty kartami s policejními fotografiemi nádražních zločinců. Ptám se, proč v okamžiku mého přepadení nebyli u mezinárodního rychlíku přítomni nějací policisté. Dostávám prapodivnou odpověď: "Oh, to bychom museli být u každého vlaku. V každém vlaku jsou dnes zločinecké bandy! A tolik nás zase není, abychom to, co si myslíte, mohli konat!"
   Pláču, usmívám se, dusím v sobě vztek.
   Je to tu skoro stejné jako doma! Jako na vyšetřovně Policie ČR na Hlavním nádraží v Praze! Zločin se přestal bát tady i doma, proč by se také bál? Ale co je to dneska doma?
   Před dvěma dny jsem šel na krakovský hřbitov a předešly mne dvě rusky mluvící prostitutky. Jedna se té druhé filozoficky svěřovala: "Vlast, domov je pro mě tam, kde mi chlap pořádně zaplatí!"
   Jak příznačné pro dobu, která mě dělí od doby dobrého vojáka Josefa Švejka. Večer odjíždím nočním rychlíkem z Krakova s novou jízdenkou za peníze vypůjčené od nejlepšího polského švejkologa, spisovatele Leszka Mazana, ku Praze.
   Všechna kupé českého vagonu se na pokyn průvodčích uzamkla na řetězy, studentky sňaly zlaté ozdoby, náušnice, přívěsky, prsteny. Do lehátkového kupé spolu se mnou ulehl mladý Rumun. Omluvil se mi za to, že je Rumun. Jméno a příjmení prý má po matce a po otci a po obou italský původ, nikoliv rumunský. Na hranicích jej polští a čeští pohraniční policisté podrobili největší lustraci, jakou si lze představit. A v mé hlavě běžel další obraz z Haškova Dobrého vojáka Švejka o tom, že každý Maďar přece jenom může za to, že je opravdový Maďar, ať se vydává za kohokoliv.
   Vedoucí lůžkového vozu na Českých drahách a na PKP Ing. Pavol Čupka mě před Prahou uklidňuje, že rumunská policie prý již asi čtyři roky zloděje na nádražích střílí bez vyzvání. Daří se jí tak vyhánět zloděje a gangstery do celé Evropy.
   Do Prahy se spolu se mnou, oškubaným ze všeho světského na krakovském nádraží, vrací i početná skupina snědých "pražských" romských kapesních zlodějů, známých po desetiletí z "hradní" tramvaje číslo 22. Od vzniku našeho členství v Evropské unii však prý tato speciální jednotka brázdí a operuje celým starým, dobrým kontinentem - Evropou.
   Je ďábel opravdu hloupý?
   A mně hlavou běží dlouhý a napínavý film o tom, že ďábel přece jenom není ani ve svaté zemi, jakou je Polsko, úplně hloupý!
   Je chytřejší než my všichni dohromady. Stejně jako je chytřejší než ti, kdo nás mají chránit před zločinem, co nemají rohy, ale celkem slušivé - nebo pro někoho dokonce odpuzující - černé uniformy. A někteří, většinou mladí, jsou oblečeni do slušivých civilních obleků a sportovních šatů.
   Jenže ani jeden z nich na krakovském peronu, když se tam hemžili a řádili opravdoví a zlí gangsteři, nebyl.
   To mohu před Luciferem odpřisáhnout, protože si mě gangsteři (žádní šizuňkové, pasoucí se jako za Švejka na jediném okamžiku) vybrali a já na ně asi nadosmrti nezapomenu.
   Možná, že už na můj účet právě teď pozvedají poháry s vodkou označenou jménem Siwucha.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]