Kdysi jsem byl a jsem i dosud nadšeným obdivovatelem skvělých hereček Divadla na Vinohradech – Jiřiny Švorcové a Jiřiny Jiráskové. Obě kdysi stály v jedné pospolité řadě a oběma jsme v našem mladém věku tleskali z vroucného obdivu k divadlu i k nim samým.
   Nyní se dostaly obě umělkyně na knihkupecké pulty. Miroslav Graclík/Václav Nekvapil: JIŘINA ŠVORCOVÁ OSOBNĚ (XYZ 2010) a Robert Rohál: JIŘINA JIRÁSKOVÁ A ZDENĚK PODSKALSKÝ (Petrklíč 2011). Než jsem se odhodlal ke čtení obou lákavých titulů, trochu mi zatrnulo a hlavou se mi honil nepříjemný chýr: zub za zub, oko za oko. I můj oblíbený kreslený seriál Foglarových a Fischerových Rychlých šípů o tom, jak „HaHa Bimbi z boje utekla“, mi leccos vyjevil. Možná to je ode mne trochu přitažené za vlasy, ale vždyť i pochody myšlení jsou někdy hodně kostrbaté.
   Vypovídající, zajímavá, po pravdě se pídící kniha dvou mladých autorů Graclíka a Nekvapila Jiřina Švorcová o sobě, předznamenaná prologem herečky, která byla vůbec ne sametově, ale docela hrubě shozena z jeviště do hlediště, je příjemným čtenářským zážitkem. „Nejsem člověk, který si své křivdy uchovává v paměti a nosí v sobě zášť. Na to, aby se člověk takovými věcmi týral, je život moc krátký.“ (Jiřina Švorcová)
   Rohálová kniha Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský je z jiného těsta. Není tak sebestředná jako první kniha, více míří na nejbližší mužské partnery. Ale ani tato hlavní postava děje se nevyhýbá hnízdu, z něhož vyletěla do světa. Autor zvolil úplně jinou, mnohem snadnější a více encyklopedickou cestu než jeho dva předchůdci.
   Na rozdíl od obou předcházejících autorů knihy o Švorcové autor knihy o Jiráskové mnohem více opisuje od jiných a nahrazuje respondentku často i tendenčním popisem jiných rolí, než byla její hlavní profese.
   I Švorcová jako Jirásková se znelíbily režimům; která více a kterému ponechávám na čtenáři. Obě konečně hrály v divadelních hrách Pavla Kohouta, obě v mladém nadšení vyznávaly podobné pravdy a jistě nezakrývaly své přesvědčení, obě byly členkami Komunistické strany Československa, oběma v těžkých chvílích někdo podal pomocnou ruku. Ale ani jednu nebylo možné vygumovat z paměti českého diváka, přestože se o to mocní snažili a dodneška snaží a konají.
   Tak, jako jsem se oběma herečkám kdysi hluboce klaněl, měl jsem možnosti s nimi několikrát i mluvit z očí do očí, teď více – po vydání obou monografií (k nimž má ta druhá přece jenom o hodně dále než ta první) přemýšlím a kladu si otázku: kdo a jaký hlavní kormidelník vykopal tak hluboké příkopy mezi kdysi dvěma perfektními osobnostmi. Jedna i druhá herečka byly na vysokém výsluní doby, obě měly své vzestupy a pády.
   Režisér Jiří Sequens mi často v našich rozmluvách radil, abych herecké osobnosti nebral nikdy příliš vážně. Ve skutečnosti nepřestávají být nikdy herci, nebo, jak se dříve častěji říkalo: Přijeli komedianti! I herci se musí přece nějak, jako každý z nás, také živit a uživit. A musí v první řadě měnit své role a do šaten sahat po nových kostýmech.
   Krutá, ale hodně pravdivá realita. Sociologicky hodně podobná současnému stavu společnosti. Sám ji mohu na mnoha příkladech, i osobních, potvrdit. A jako někdejší Foglarův ctitel z party Černých vlků a Stepních vlků, k nimž patřil i nynější skvělý člověk, opat Strahovského kláštera Otec Pojezdný, ji mohu i odpřisáhnout a možná i posvětit.
   Obě herečky padly ve svém životě až na úplné dno. Kdo byl donucen se z něho téměř nezvednout, o tom čtenář knih, divadelní, televizní i filmových divák dobře ví.
   Obě herečky k sobě po karambolech života (vzniklých ne zcela jejich vinou) našly aspoň cestu pohledu jedna ke druhé. Sílu k dohodě však nenašly. Opisovat jednu ani druhou z řádek jejich výroků, k tomu nemám ani zbla chuti. Ponechávám to na každém z vás, ale přiznám se, že mi moc dobře není.
   V každém případě hodnotím vysoce pozitivně obě pražská nakladatelství - XYZ a Petrklíč, že nám otevřely dveře k 13. komnatě vážených umělkyň. Stojí za to do nich vstoupit a udělat si obrázek.
   Ale k optimismu nikoho v žádném případě nenutím. Slunce ne vždycky na každého z nás svítí a ozařuje nás. Vždyť přece v našem světě, ať se nám to líbí nebo ne, je i peklo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]