Před časem mě vítr náhody zavál do jedné hospody na kraji města právě v čase večerního televizního zpravodajství, které místní štamgasti komentovali tak výstižnými a peprnými výrazy, že jsem z toho byl zprvu jako na trní, ale nakonec jsem se tam vypravil znovu. Žít dnes Karel Havlíček, asi by projevy lidové slovesnosti a vtipu literárně zpracoval, možná pod názvem Televizní elegie. Jenže v současných novinách, patřících Němcům, by mu to zaručeně neotiskli a sám by sotva mohl vydávat Národní noviny s Českou Fčelkou nebo Šotkem, o Slovanu ani nemluvě! Slovanství se právě nenosí a trh by si s nepohodlným rebelem snadno poradil! Podobně jako nám, chlapcům, s nimiž nikdo nemluví, by mu byl jedinou nadějí Obrys-Kmen!
   Nechme raději Havlíčka na pokoji, ale myšlenka, jak by dnes dopadl se vtírá! Možná by časem místo v Brixenu skončil na Guantánamu, ostatně, kdopak ví, kde jednou skončíme my?
   V hospodě, kdysi závodním klubu dříve prosperující a dnes neexistující fabriky, jsem si připadal jako pachatel, vracející se na místo činu. Vždyť jsem nedaleko prožil krásných devět mládeneckých let! Pivko jako křen s nádhernou pěnou tentokrát přede mne přistálo okamžitě, zřejmě jsem minule zanechal příznivý dojem! Začal jsem se shánět po vtipných hostech a pan výčepní dokonce neváhal poslat SMS.
   Záhy se přišoural děda, který posledně prohlašoval, že by za současný reportérský plat dokázal v televizi stejně lhát a nadělovat ošklivé tituly diktátorů světovým politikům, kteří právě nelezou do řiti Američanům. Přisedl k mému stolu a poznal jsem v něm bývalého úsekového důvěrníka z jedné dílny té sametem dočista zardoušené fabriky, kde kdysi doklepával plechové výlisky a přestože byl trochu lebeda, volili ho lidé po řadu let do této neplacené funkce. Nebýval příliš přesvědčivý při agitaci na nedělní brigádu k jezeďákům, kterým zůstala v zemi sněhem pocukrovaná cukrovka, zato při přemlouvání zaměstnanců, aby se o víkendu laskavě jeli zadarmo rekreovat do podnikových chat v Krkonoších, mu pusa jela jako po másle! To ovšem nám, tehdy mladým a značně nevycválaným hochům citelně vadilo, pokud ho pupkáči poslechli a zabrali místa v autobuse a postele na chatách, kam jsme my, bezstarostní svobodní hoši, hodlali jezdit každý týden!
   Lyžování nás bavilo, jezdívala i děvčata a cestou i na horách bývala psina. Znali jsme na celozávodním výboru jednu slečnu, která oč byla neatraktivnější, o to krotší a povolnější. My, sebevědomí hoši sportovní party, žertem nazývané Spopropopan, údajně spolek pro potírání panenství, jsme ji tedy střídavě brávali do biásku a potmě jí tu a tam uštědřili hubanec s pohlazením, čemuž ona byla velmi ráda a vždy hned v pondělí ráno vepsala pilně naše jména do seznamu zájemců o víkendové hory, jakož i zájezdy po vlasti či blízké cizině.
   Ano, takhle vypráskaní hoši jsme tenkrát byli, ač nás jedna šikézní rozvedená panička opovržlivě ohodnotila jako pouhé sexuální teoretiky. Dnes by se řeklo, že jsme trochu harašili a skutek utek, jenže tenhle zatracený úsekový důvěrník si myslel kdovíco a dokonce nám domlouval! A ohledně zájezdů si vedl velice přesné záznamy a míval námitky, že kvůli nám nemohou ostatní čenichat ozón! Tudíž jsme někdy, zpravidla když napadl čerstvý prašan, seděli doma!
   Teď mě napadlá, která zpropadená vichřice odvála ty časy, kdy byli lidé přemlouváni, aby se jeli zadarmo rekreovat, kam se poděli všichni úsekoví důvěrníci, na které se člověk mohl obrátit nejen s pracovním, ale i osobním problémem a vůbec, co se stalo s podnikovými chatami a fabrikami vůbec?
   Ovšem tenhle úsekář tenkrát péči o lidi přímo přeháněl, třeba když jednomu parťákovi z vedlejší dílny umřela žena a měl sakra problémy se dvěma malými dětmi. Byl to zamračený a málomluvný chlap, říkali jsme mu Chlopotár a také on si na nás vymýšlel přezdívky, třeba mně říkal Dominik. Fantazii moc velkou neměl, odposlechl to z tehdy frčící písničky: "Dominiku, niku, niku..."
   I nadhodil důvěrník před svobodnými dívkami, že je potřeba se u kolegy po práci doma zastavovat, sirotečky z jeslí vyzvedávat, nakrmit, vykoupat, pomazlit. Když o tom zaníceně mluvil na dílenské schůzi, hlásily se nejen ty svobodné, ale se slzami v očích i některé vdané, ačkoliv úsekář nebyl výřečný a cizí starosti bral na svá bedra zcela dobrovolně a zdarma. Přesto dosáhl svého, bylo postaráno o sirotečky a posléze i o samotného vdovce, neboť jedna z dívek si dítka zamilovala natolik, že u nich už zůstala.
   Tím bohužel sklaplo nám, hochům z veselé lyžařské a potápěčské party, kteří jsme si na ní dělali zálusk. Byla totiž velice krásná, hlas jí zvonil jako rolnička a když se zasmála, zakymácel se svět a v mém případě se dokonce jednalo o těžké zemětřesení! Říkali jsme jí Tichá voda a taky Madona, protože její tvář jako by s jasem vystupovala z šerosvitu pláten vrcholných mistrů italské renesance. Že si jednou toto jméno vypůjčí americká extravagantní zpěvačka jsme tenkrát netušili a určitě by nás to bylo dopálilo, protože naše Madona byla tak úžasná, laskavá, přitom důstojná a zvenčí i vnitřně krásná! K ní si nikdo nedovolil ani zlomek toho, co jsme si dovolovali k jiným děvčatům, domácím housátkům vedle nádherné labutě! Pouhé pomyšlení na ni zušlechťovalo a povznášelo nad všedností okolního světa, všichni jsme po ní toužili a já jí miloval nejčistší chlapeckou láskou. Říkával jsem si - buď tu, a nebo žádnou jinou! A ejhle, utřeli jsme svorně nos a o poznání starší strejc si časem přišel ke krásné, mladé a hodné holce jak slepý k houslím! Zdálo se nám to nepřirozené a nespravedlivé, my tenkrát plánovali dohodit mu k dětem tu slečnu z celozávodního výboru, myšlenkou na péči o mrňata jistě i vlastní mateřství přímo posedlou, jenže někdo z party řekl - nebudeme se do toho montovat, ztratíme možnost jezdit pořád na hory a zájezdy, kdo by nás přednostně zapisoval?
   Aktivity horlivého úsekáře dostaly zelenou a naše pasivita se vymstila, mně osobně samozřejmě nejvíc. Ostatní se smířili - tak to bude správnější, postará se o chuděry děti a beztak by už měla být sama matkou, kdežto nikdo z nás po otcovství netouží! Takoví jsme tehdy byli hoši!
   Já taky dělal haura, ačkoliv můj vztah k ní byl jiný a taky jsem s ní byl mnohem dál, což ostatní nevěděli, ale úsekář ano, ten do toho viděl a podal si mě mezi čtyřma očima. Ne že by snad mluvil o morálce socialistického člověka, jen řekl, že slušný chlap by měl brát ohled na chudáky malé děti a dát si urychleně odpich! A já trouba uznal, že sirotečkové jsou silný argument, což nešlo neuznat, byť mě to uvnitř trhalo na kusy! A navíc jsem o Madonin další osud pocítil vážné obavy, protože jsem ji znal víc než kdo jiný a moje láska byla upřímná a nezištná. Přál jsem jí štěstí, chtěl jsem pro ni žít a snad i umřít zároveň, jen jsem u vědomí svých četných chyb a prohřešků dlouho váhal, jsem-li jí doopravdy hoden; dokonce jsem se chtěl nejdřív polepšit! Jiný si takovou obavu nepřipouštěl, chytil štěstí za rohy, nepustil a jak jsme říkávali na vojně, kdo zaváhá, nežere! Tak jsem s protaženou hubou sklapl paty, v továrně to co nejtišeji zabalil a záhy zmizel v širou dál, do světa na velikou louži, která byla mojí druhou láskou!
   Život nakonec nedopadl podle původních představ a teď, po pětačtyřiceti letech, tu sedím v hospodě s tímhle chlapem, který mi tak zatraceně hrábl do života! A on dělá, že si na nic nevzpomíná, ale já vím, že i on ví!
   Aby řeč nestála, pozastavil jsem se nad tím, že kdysi se dokázal nezištně brát za cizí zájmy a teď na stará kolena by za prachy bohapustě lhal v televizi a vlastně negoval celý svůj poctivý život! Odpověděl ihned: "Takhle si nás zformovala tahle všivá doba a většina národa by lhala i za daleko menší peníze, vždyť mnozí zapírají nejen své bývalé členství v partaji a dřívější názory, ale klidně i vlastní rodiče! A pro prachy se dokonce zabíjí! Ačkoliv si tehdy všichni žili v pohodě a mnozí jako prasata v žitě, teď vytrubují, jak trpěli, což to všechno není fujtajfl? A moje vnučka mě litovala, že jsem prý musel žít život bez banánů a v nesvobodě a nesměl jezdit do ciziny! A ptala se mámy, jestli jsem jako důvěrník nebyl na někoho nasazený a taky kdo prý mě hlídal, to měla ze školy! A já přitom k moři jezdil každoročně s celou rodinou, vždycky na tři týdny s Autoturistem a hlídala mě leda manželka, abych se nespálil! Teď nemůžu už ani na Máchovo jezero."
   Začali jsme uvažovat nad rozdíly mezi tenkrát a nyní. Shodli jsme se, že život byl tehdy mnohem snadnější, ačkoliv taky mnozí nemluvili pravdu čistou jak padlý sníh, taky lhali politici, novináři, hlasatelé či agitátoři, o které se opíral režim, proti němuž byla aspoň stovka výhrad a jemuž jsme zdaleka ne všechno věřili. Jenže teď nám nová doba ukázala, že tenkrát i ti nejnešikovnější prorežimní agitátoři měli mnohem víc pravdy, než jsme připouštěli! Sice se kdeco přikrášlovalo a mnohé problémy zlehčovaly, ale drtivá většina lidí si žila v pohodě a s režimem nekonfliktně vycházela. Pravda, komu se moc makat nechtělo, mohl mít problém s příživnictvím, ale což nemají dnes mnohem větší problémy i lidé pracovití? Bydlení bylo za hubičku, fabrika stavěla pro zaměstnance byty a časem se dostalo na každého, oběd v závodce stál tři šedesát, pivo bylo za devadesát haléřů a přestupní jízdenka tramvají přes celou Prahu za šedesát haléřů!
   Kde jsou proboha ty časy, kdy jsem při výdělku sedmnáct stovek čistého platil za svobodárnu padesátikačku měsíčně, což bylo i s úklidem? Dokonce i na brigády jsme tehdy chodili bez remcání a nejen k jezeďákům; třeba když někomu doma zahořelo či řádila voda, fabrika hned poskytla náhradní bydlení a jelo se omítky otloukat, zedničit či natírat, dobrovolně po práci a zadarmo! Kdepak by vůbec někoho napadlo chtít za "soudružskou výpomoc" peníze!
   Ano, takoví jsme tenkrát taky byli! Holky se nevdávaly kvůli majetku, ale z lásky, že se jim kluk líbil, byl pracovitý, odpovědný, zábavný a nechlastal a machři v práci byli považováni!
   Já pracoval v nástrojárně, hotovil jsem přesné šablony, lisovací nástroje, vybrušoval protahovací trny, kalibry a různé instrumenty v tisícině milimetru. Kolikrát se mi při práci až dech tajil, abych zdárně svedl nejnáročnější závěrečnou operaci, zařazenou do nejvyšší, osmé pracovní třídy, kdy mi technolog stál za zády a trnul, jestli to vůbec půjde udělat! Však jsem byl proto vážená osoba a pět let průmyslovky jsem sfoukl dálkově po práci, abych se nenudil!
   Mezi lidmi nebyly markantní rozdíly jako dnes, kdy někdo vydělá za den tvrdé práce pět stovek a jiný, který si byl zahrát golf, třeba milion!
   Podívali jsme se s bývalým důvěrníkem na sebe: Ten se musí sakra nadřít! A bývalý důvěrník přiznal, že už by ani nechtěl být mladý a makat na chytráky, aby si z jeho práce stavěli vily, mastili kapsy a peníze ulévali na zahraniční účty. A zamával v pěst zaťatou pravicí ve výši prsou, znamení dobře známé z vojny: "Taký kokot!" Ochotu lhát za velké prachy prý v hospodě jen tak plácnul, aby dědky trochu naštval. Nejvíc prý řvou ti, co nadšeně cinkali klíči!
   A pak si najednou vzpomněl na případ s vdovcem a přiznal, že dobře ví, kdo jsem. Prý se tenkrát báli, jak se zachovám, protože mohlo všechno dopadnout úplně jinak, Madona se prý dost rozmýšlela a moje zmizení jí vůbec lhostejné nebylo. Teď je v penzi se sedmi tisíci, ale v životě si prý moc štěstí neužila a důvěrník se přiznal, že ho později jeho nadbytečná horlivost mrzela a vděku se od nikoho nedočkal!
   Popravdě ani já žádný důvod k díkům neviděl, pozdě bycha honit, což neplatí jen pro mne, ale hlavně pro všechny zakyslé dědky, vždyť přece mají, co si vycinkali, tak ať dál nadávají a vymýšlejí přezdívky na politiky, v jejichž kůži bych já být zaručeně nechtěl! Raději jsem se chladně rozloučil a smutně, ale opravdu smutně šel čekat ven, zase do větru s deštěm, aby mi autobus k domovu neujel stejně jako život.
   Ale takoví jsme tenkrát byli a s takovou láskou vzpomínáme my, staří zatrpklí dědkové, na krásné doby svého mládí!
   Vážená dnešní společnosti, doposud jste si žili hlavně z aktiv, které jsme v minulosti radostně a s vírou v lepší budoucnost vytvářeli. Že vám velkou část těch aktiv někdo lohnul a dál už budete žít spíš na dluh, protože v této zemi se mnoho faktických hodnot nevytváří? A pokud ano, zisky plynou kamsi daleko, na cizí konta? Tak koukejte makat, ať se jejich majitelé mají dobře! Že jste přející a vůbec vám to nevadí, protože prý žijete v nejlepší době historie této země? Vaše věc, čemu věříte. My víme, že je to strašná lež a nám by sakra vadilo pracovat na cizí panstvo, protože jsme opravdu byli jiní. Prostě takoví...!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]