Dvanáct povídek napříč vypravěčským spektrem tvůrčího třicetiletí Alice Munroové (1931) představuje kniha s názvem UŽ DÁVNO TI CHCI NĚCO ŘÍCT (Paseka, 2002, přeložila Alena Jindrová-Špilarová). Těch bezmála tři sta stran textu nebude nejspíš přijato bez výhrad, spontánně, už kvůli složitostem, do nichž je příběh zaklet, aniž by se to od něj očekávalo.
   Josef Jařab, autor doslovu, pojmenoval problém v paradoxní zkratce: Příběhy hledající hloubku už v povrchu reality. Vyplatí se proto začít tuhletu četbu doslovem. Vedle ústrojné funkční biografie, jako jednoho ze znaků inspirace, Jařab připomíná autorčinu techniku čtení, osvojuje si pojem nastěhovat se do textů a vnímat jazyk jako bezprostřední realitu příběhu. I když lze akceptovat tvrzení Munroové, že se k povídkovému žánru dostala pod tlakem životní reality (krátké přestávky mezi péčí o potomstvo) a že se širší epické formě vyhýbá, je vyhraněným slovesným talentem. Alice Munroová totiž od samého začátku věděla, čeho chce dosáhnout. Své povídky považuje za otevřené domy s množstvím nejrůznějších komnat; poznané se střídá s tajemným, běžné s nezvyklým a tragično se mění v grotesku. Ačkoli je čtenář - návštěvník sváděn až k obžernosti, nemělo by mu uniknout, že sled vyprávění je nedílnou součástí sdělení. Funkční detail, snadno přehlédnutelný, náhle v celé obnaženosti vyústí do nečekané pointy.
   Končí-li Helenou vyprávěný příběh tragikomicky (muž, na něhož si dělala nároky, se ožení s jinou), mohl by se finální vnitřní monolog jevit jako nadbytečný...nikdy nepochopím, proč teď, když jsem viděla Clarea MacQuarrieho jako muže, který nic nevysvětluje, se mi poprvé zachtělo vztáhnout ruce a opravdu se ho dotknout. A tu je třeba se vrátit; včíst se textem Pohlednice až k místu, kdy Helena rekapituluje svůj erotický život se stárnoucím Clareem, kdy mu dovolovala všechno, a přesto...Vzpomínala jsem a uvažovala, jsem snad bezcitná potvora, že tam sama ležím jako dřevo a nechám se popadnout a pomilovat a poslouchám, jak mi sténá na krku a říká takové věci a sama mu neřeknu ani jediné láskyplné slovíčko?
   V povídkách Alice Munroové nemohou chybět děti. Protože jsou pro ni nezbytné k celistvosti reality, je jim věnována mimořádná pozornost až cyklické obřadnosti. Autorka si do dětství jednou promítá vlastní zážitky, podruhé toto období rekapituluje očima matky. Může jít o postřehy rozverné (Kovboj bratří Walkerů) nebo o chmurně vizionářské - co kdyby? (Miles City).Vypravěčské suverenity je dosaženo v okamžiku, kdy spolu komunikují dva dospělí, dcera a otec, a otec to je, kdo má tentokrát blíž do dětství. O jeho kouzlu a formativní jedinečnosti vypovídá text Děti zůstanou tady.
   Zkrátka: podobenství o domech s množstvím komnat nezapomíná na domov s místností mimořádné důležitosti, kde se u prostřeného stolu scházívala celá rodina. Rodina Alice Munroové, ta, která vyvolává naše souznění a další přátelské a partnerské vztahy, je širší; autorčiny povídky umožňují několikeré zvraty s průhledem do nitra postav na malé ploše, takže čtenář podléhá iluzi, že mu před očima probíhá jeho vlastní život ve své mnohotvárné jedinečnosti. Alice Munroová je vypravěčem, na kterého je spolehnutí. Vedle Margarety Atwoodové patří k výjimečným zjevům kanadské literatury.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)