Touha po hospodářské a politické samostatnosti Nového světa se promítla i do snah vytvořit co nejrychleji vlastní písemnictví, které by reflektovalo osobité problémy nové společnosti způsobem odlišným od tradicionalismu evropských literatur, hlavně té britské. Dějiny americké literatury jsou spolehlivým důkazem o vzniku nové tradice v tématech, jazyku i v psychologické motivaci. Není ale tajemstvím, že se v poslední době reaktivuje zájem autorů beletristů o své kolegy ze starého kontinentu, byť z jiných historických časů (Dickens, Turgeněv, Čechov, Woolfová) nebo se předmětem uměleckého zpracování stávají reálie mimoamerických dějin (J. Heller - Bůh ví).
Tyto spekulativní tendence by mohlo podpořit vydání románu Johna Updikea GERTRUDA A CLAUDIUS (Paseka, 2003), už proto, že Updike (1932), dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny, je autorem ryze současným, takovým, který od padesátých let detailně mapuje proměny americké společnosti v ekonomické sféře, mikrosvětě rodiny a mileneckých vztazích. Mytologie se vnějškovým rámcem promítla pouze do románu Kentaur, takže shakespearovské téma umělecky mnohokrát prověřené může zákonitě vyvolat čtenářský zájem.
Už z úvodu se dovídáme, že jména v první části jsou převzata z podání prastaré legendy o Hamletovi v díle Gesta Danorum sepsaném latinsky dánským klerikem nazývaným Saxo Gramaticus koncem 12. století a poprvé vytištěném v Paříži 1514. Podobné informace mají čtenáře přesvědčit o autorově zasvěcenosti a zvládnutí archiválií, které posouvají text do roviny uměleckého dokumentu. Jenomže stačí několik vypravěčských obratů v charakterizační oblasti, abychom podlehli iluzi fikce, zvláště jde-li o vnitřní oko samotné královny:
Nebyla zvyklá na muže, s nímž by si mohla povídat, a který byl ochoten jí naslouchat (Gertuda o Fengovi). Co nedokázal praštit, ošoustat nebo přechytračit pro něj neexistovalo (Gertruda o Horwendilovi).
A tak v přímé rezignaci na typus historického románu dokumentárního a románu fikce, nabízí se model románu projekčního, jak ho v krystalické podobě zná čtenář z vypjaté atmosféry 2. poloviny 60. let. Mechanismy soupeření, boj o moc, politikaření bloků Východu a Západu, to vše nalezlo adekvátní odezvu v projekci české historické prózy, z níž jmenujme alespoň Křížovu Pravdu o zkáze Sodomy, Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo, Michalovu Čest a slávu, romány Körnerovy a Erbenovy.
Ale obstojí potřebnost tohoto typu alegorie a podobenství ve společnosti neomezených možností, svobody a reality takřka virtuální, která nakrátko procitá k sebeuvědomění v důsledku aktu masového vraha nebo teroristů z 11. září?
Kultivovaný čtenář bude nejspíš zajedno s autorem, že ano! John Updike své postavy, které už se staly součástí mýtu, polidšťuje a prohřešek cizoložství navíc může poměřovat textem Hawthorneho Šarlatového písmena až k případu Monica Lewinská. Vždyť mezi mantinely opakujících se schémat veškerých telenovel a seriálů s prefabrikáty postav, vzorci chování a modelovými situacemi je milostný trojúhelník i přes dějinnou predestinaci plný touhy, očekávání a rozporů. Hrdinové Johna Updikea nejsou žádní nedospělci typu Romea a Julie, královi a jeho bratru táhne na šedesát, královna otevírá svou náruč Fengovi v sedmačtyřiceti. V textu není zapomenuto na reálie středověkých výbojů, byť v omezené míře dánského dominia. K nim navenek patří samozřejmě manželské uspokojování královny. Může být neúměrné touze, může jít o střet tělesna s duchovnem, o vizi překročit obzory, o stálém hledání, vždyť Feng je tak jiný, tak jiný... Už tenkrát, když na ni pohlédl...Jeho oči na ní spočinuly déle, než kdyby šlo jen o přelétavý zájem. Zatímco Feng zahrnuje svou favoritku dary (ne náhodou jde v posledku o noční róbu), královna hodnotí své chování komplexně: nezříká se ani chtíče, ani prostopášnosti.
A tak tři části textu otevírané větou - Král se hněval - zákonitě spějí ke svému finále; odstranění krále je aktem z nezbytí, pudem sebezáchovy, stejně jako uchopení moci ve prospěch Dánska, když Hamlet není nablízku. Posléze svatba s královnou vdovou (Claudius a Gertruda) a závěrečné královo resumé: Prošlo mu to. Všechno dobře dopadne.
Stejně jako předmluva je i doslov součástí textu. Nyní může nastoupit Hamlet, komentuje autor a připojuje několik možných interpretací, z nichž klade důraz na jednu z třicátých let minulého století: Až na utajenou vraždu... se všichni vcelku zdatně vyrovnali s novou situací... A tu se objeví Hamlet a všechny strhne do náruče smrti...
Což může být chápáno jako definitivní řešení veškerých projektů moderního člověka.
Básnický jazyk překladu Jiřího Hanuše a výtvarná podoba knihy jenom podtrhují fakt, že John Updike dosáhl ve své tvorbě vrcholu.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)