Miliony českých televizních diváků prožilo nedávno v krásné zemi pod Řípem neobvyklé divadlo. Zinscenoval jej zubař - ve starém režimu v Zábřehu na Moravě přezdívaný "doktor tisícovka (pro běžné občany), doktor pětistovka (pro důchodce)" a po listopadu 1989 již renomovaný politický vůdce. Tento "modrý maskot" (podle Martina Hekrdly) to zahrál zcela nepřehlédnutelným způsobem. Vůdce kategorický, dravý, arogantní, místopředseda federální vlády, místopředseda ODS, překladatel Shakespeara a člověk s vysokým IQ. Politik, proslavený vytunelováním Knižního velkoobchodu, ze kterého nakonec nezůstal kámen na kameni.
Doktor Macek, o němž jeden jeho spolužák z lékařské fakulty veřejně prohlásil, že by mu nesvěřil ani zub u své zavedené pilky na dřevo, proslul v sametové politice četnými skandály. Ty jej nakonec z velké politiky, na kterou si dávno brousil zuby, vyhnaly.
Ale, jak se záhy ukázalo, Miroslav Macek se nevzdal, udržel si přízeň - v aroganci povahově značně podobného a blízkého - Václava Klause.
Od počátku oba dva veřejně zdůrazňovali - Macek i Klaus - že v postavení prezidentova externího poradce jde u Miroslava Macka obrazně řečeno vlastně jenom o brigádnickou práci v "akci Z", o jakýsi "subotnik" na počest sametové revoluce, o obyčejnou fušku pro Hrad, bez nároku na jakýkoliv honorář.
Když Macek, liška podšitá, prolezl s veškerou vehemencí znovu i do redakce Lidových novin, která mnohé české novináře považuje stále za osoby nežádoucí, rozehrál hru na slepou bábu.
Miliony televizních diváků se staly v květnu 2006 v historickém sále Národního domu na Vinohradech, v němž v roce 1927 bouřil a "ocelí zubů skřípal" bujarý "básník mládí a revoluce", Vladimír Majakovský, svědky neuvěřitelné divadelní scény. V té Miroslav Macek udeřil ministra vlády České republiky Davida Ratha (podle Jiřího Dienstbiera "prvního ministra, který se odvážil začít čistit Augiášův chlév v českém zdravotnictví") a udeřil jej zezadu, ranou do týla. To nebyl pohlavek, jak řekl Český rozhlas na své "šestce" o den později, ale byla to rána do hlavy zezadu. To nebyla žádná rvačka Ratha s Mackem na veřejnosti, jak uvedla Mladá fronta DNES několik hodin poté, ale rvačka zosnovaná politickým psychopatem, který ještě včera rozhodoval o osudech milionů lidí v České a Slovenské Federativní Republice, jak si ji tenkrát mocipáni pojmenovali, aby nebyla "socialistickou". To nebylo nevinné vystoupení rytíře na obranu milované bytosti, ale šlo o útok hulváta a grázla, jehož nelze než jenom hluboce litovat.
Blahoslavení chudí duchem, kteří už po více než jedno nové desetiletí, nepoučeni dějinami, šíří čpavou nenávist a fackují, ohánějí se silnou pěstí a dlouhými klacky a volí ODS jako symbol nenávisti a hrubiánství. Mnohým z nich totiž právě tato volba zaručuje beztrestnost. Vřele a bezvýhradně souhlasím s vynikajícím novinářem Jiřím Dienstbierem, když nyní konstatuje (Právo, 23. 5. 2006): "Brutalita a nenávist raší z jedovatého podhoubí, které tu sedmnáct let někdo zalévá a hnojí. V této atmosféře byl odstraněn pomník Jana Švermy z pražského mostu nebo zrušeno čestné občanství Ivana Olbrachta v Semilech. Podobně působí falešné srovnávání komunistické ideologie s nacismem (Topolánek - člověk, který zcela určitě propadl v tanečních kurzech, Nepraš, Bürgermeister - souzen a odsouzen za krádeže, Štětina - vášnivý cestovatel po široširých pláních velkého SSSR, Sobotka, Mirka Němcová - oprávněně vláčena a popotahovaná Parlamentem za zneužití služebního auta, Kalousek, Cyril Svoboda a jiní - doplněno Z. H.). Oba režimy se opíraly o totalitní moc, zajišťovanou tajnou policií. Avšak nacismus byl ideologií výjimečnosti, podněcující k hubení 'méněcenných ras'. Na listopadových náměstích znělo něco, že nejsme jako oni. Cílem nebylo znovu rozdělit společnost, ale osvobodit všechny občany, včetně těch, kteří činili ústupky svému svědomí ze strachu před mocí tajné policie, nebo kteří v nevíře, že se dožijí lepších časů, vstupovali do režimních institucí, aby mohli vykonávat své povolání, aniž se stali udavači či pochopy režimu. Avšak lustrační zákon postihl celé kategorie spoluobčanů, aniž zkoumal jejich osobní chování a činy, a poražené StB dal znovu moc ovlivňovat osudy lidí, které si zapsala do svých svazků."
Tendence k hrubiánství mají dnes své zdaleka ne ojedinělé sympatizanty, hlasitě a halasně prohlašující před televizními kamerami, že Mackovo zfackování Rathovi z celé duše a ze srdce přejí. Tleskají Mackovi, jeho neomalenosti, tleskají Přenosilové za silné výroky o Paroubkovi alias Mussolinim, tleskají Báře Hrzánové za vyřčená slova z knihy a divadelní hry Hrdý Budžes, že komunisti a Rusáci jsou obyčejně svině, tleskají neznámým útočníkům na poslance Jiřího Dolejše a označují je za tuctovou záležitost pražského pouličního zločinu. Rozdávají urousaná trička i potentátům, včetně exprezidenta, s nápisy "Fuck of KSČM", vystavují ve výkladech v Českém kulturním centru v sousední zemi trika s nápisem "Zabij komunistu - posílíš mír!".
Cožpak jsme již úplně zapomněli na chování českých médií, když se na veřejnosti objevila vzdělaná a velmi sympatická manželka Jiřího Paroubka, na to, jaký ryk spustili čeští novináři proti její vizáži? Jak to, že protokol v Lánském zámku dovolil, aby se při audienci u prezidenta republiky Václava Klause objevila premiérova manželka s malou chybou na zevnějšku?
Jak to, že nic podobně urážlivého si nedovolil nikdo z režimních chameleónských Martinů Komárků, Steigerwaldů, Rejžků, Chuchmů, Doležalů, Kučerů (včera Kučírků) a bůhvíjakých žurnalistických figurek nové doby s tučnými stipendijními podporami odjinud, vůči Olze a Dagmar Havlové, Livii Klausové?
Měl snad "buldozer" Jiří Paroubek proti novinářům a "politologům" použít stejné zbraně, jakou použil v Majakovského sále Miroslav Macek?
Co by dělaly tyto zrůdy českého mediálního a politického nebe, kdyby předseda vlády České republiky použil stejné fackovací zbraně? Omlouvaly by ho stejně, jako milosrdně chápou Miroslava Macka?
Marně se ptám, proč tomu tak je, proč tolik omlouvání a rozpačitosti a tolerantnosti nad činy, které nás všechny poškozují na těle i na duši a zejména na morální tváři národa. Cožpak jsme již zcela ztratili rozum?
Nalézám jedinou odpověď: tato tendence nadlouho ochraňuje zločiny, lumpárny, se kterými začala od prvního dne po 17. listopadu 1989 v naší zemi vládnout mafie tunelářů a zlodějů. Dnes zajištěná pro původce a pro jejich potomky takřka na věčné časy.
Píši tyto řádky pár dnů před letošními volbami, spatří světlo světa možná až po nich. Případné vítězství ODS v hlasovacím zápolení zaručí vypečeným hlavám, že jejich lumpárny budou znovu, jako už tolikrát předtím, zameteny pod koberec. A dravý život půjde stále dál a stále dál.
Jenže kde se ten český zběsilý predátor zastaví?
To všechno už přede mnou řekli daleko moudřeji jiní moudří, řekli a napsali to daleko přesněji a pregnantněji.
Po komunistech kdysi přišli na řadu židé, po židech přišli na řadu cikáni, po nich přišla na řadu dvojčata a po nich šli do plynu homosexuálové. Kdyby tenkrát šlo všechno tak, jak šlo, přišli by na řadu určitě i další.
Kdo se nebojí, ten dobře ví, že přes všechnu tuhle lidskou špínu jsme tu byli my, kdo smýšlíme zcela jinak a píšeme dnes třeba podobně jako novinář Jiří Dienstsbier, kdo jsme byli na světě dávno před Mackem a budeme i po něm, dokonce tady budeme (buď my nebo naši plebejští potomci). Facky, ať je teď modří či žlutí potentáti nazývají obyčejnými pohlavky spratkům a omlouvají je náhodným vykolejením narcistů, nepadají už jenom tam, kde kdysi bouřil velký básník, rodák z gruzínské Bagdady a kde volal po vykročení Správným směrem. Příklady táhnou!
Jsem svědkem i pozorovatelem života, o němž mi leckdo vtlouká do hlavy, že je to daň za demokracii, za kterou musím i já platit.
Nevím, proč bych měl lumpům a otrlým rváčům a hrubiánům nové doby s odznaky šipek doprava za jejich neomalené skutky ještě platit?
"Zubaře za tisícovku" ze Zábřehu na Moravě, z důležitého železničního uzlu, veřejně odsuzuji a volám i ostatní, kdož ještě nezradili sami sebe a ještě nepřišli zcela o rozum, aby nás, podobně smýšlející, podpořili.
Určitě nejsme sami!
Na billboardy kolem dálnice D1 však nemáme dostatek peněz.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)