Přeložili SVETISLAV KOSTIČ a KAREL SÝS
Sen je velkou dílnou našeho ducha
Zatímco bdíme, tento svět je pro nás všechny stejný, ale ve snu má každý z nás svůj vlastní svět.
Aristoteles
Již padesát let se mi ve snech objevují verše. Děje se to většinou během spánku v posteli, když se náhle probudím a v paměti objevuji verše, někdy delší, někdy kratší básně. Nejkratší báseň měla dva verše a nejdelší 73 veršů.
Vedle těchto běžných snů během noci se mi často stávalo, že verše přicházely za dne, jen na několik sekund během mikrospánku.
Tento druh snů přicházel za různých okolností: na koncertech, schůzích, v autobusu, v tramvaji, za jízdy v autě, když řídil někdo jiný, ale dvakrát dokonce i když jsem řídil já sám.
Po probuzení jsem verše hned zapisoval a pod báseň jsem zaznamenával den, měsíc, rok a hodinu, kdy se ve snu zrodila. Ve vysněných básních jsem nic neměnil. Dodával jsem pouze interpunkci a za titul jsem volil nejkrásnější verš. To je vše. Tak se sen stal mým velkým tvůrčím prostředkem.
Dosud jsem publikoval pět sbírek básní ze snů: Úžas ráje, Bičování slova, Velký třesk, Hvězda průvodkyně a Nekonečno.
Profesor literatury na Bělehradské univerzitě Zoran Gavrilovič o mých básních zrozených ve snu napsal, že „jsou plné rozličných smyslů a významů“.
Nejvíce se mými vysněnými básněmi zabýval filozof a kritik Zoran Gluščevič. V předmluvě ke knize Bičování slova Gluščevič říká: „Stojičič chápe sen nejen jako inspiraci, ale i jako faktor básnické artikulace, který uzavírá básnický výtvor. Básník Stojičič chápe báseň jako hotový výtvor snu, který není třeba dále zpracovávat. Báseň je tím hotová a nesmí se dále upravovat a měnit! Toto zřeknutí se práva na další úpravy, aby se zachovala podoba, která vznikla ve snu, se stalo estetickým principem tvůrčího procesu, čímž iracionální faktor získal plné oprávnění.“
Literární kritik a básník Srba Ignjatovič poukazuje na podstatné prvky vzniku mých vysněných básní: „V hledání tvůrčích inovací, jemně se opíraje o nadrealistickou tradici, Djoko Stojičič objevuje sen ne jako výchozí bod, nýbrž jako zdroj nekontrolované fantazie, a zvláště výpovědí vyjádřených snem, zapamatovaných a zapsaných ihned po probuzení. Tato podoba Stojičičovy poetické tvorby si získala pozornost kritiků (Zoran Gavrilovič) a vyvolala nadšení vedoucí k překladům a rozboru (Zoran Gluščevič). Ve svém tvůrčím vývoji Djoko Stojičič dosáhl literární proměny, která odpovídá podstatě srbské básnické současnosti.“
Publikoval jsem dvanáct knih básní vzniklých během běžného bdělého stavu. Je nějaký rozdíl mezi těmito básněmi a básněmi ze snů? Odpověď by mohl dát odborný rozbor. Jedno je jisté: básně vzniklé běžným způsobem i básně, které vznikly ze snu, během spánku, jsou moje, jsou součástí mé básnické tvorby.
V básnických snech jsem vždy vysnil verše, pouze několikrát se spolu s básněmi objevily obrazy.
V básních ze snů se nacházejí i odpovědi na otázky, jež jsem si kladl během denní aktivity. Z neprůhledného šera snu vyvstávají myšlenky a odvážné metafory. Ty vytvořila magnetická síla snu jako nepojmové prvky a zabudovala je do veršů. Nikdy se mi nezdál nesrozumitelný verš a nikdy jsem se žádného snu nezřekl. Proto jsou vysněné verše součástí mé duchovní biografie.
Sen je záhadný, „terra incognita“, velká dílna našeho ducha, a přesto je součástí našeho světa. Ze snu se mi dostalo množství darů a otevřel se mi rozkošný svět umělecké krásy.
DJOKO STOJIČIČ
DOMLOUVÁME SE PŘÍSAHOU, MODLITBOU A KLETBOU
Domlouváme se ve spěchu, znamením
Vířivé spirály větrů,
Před posledním rozchodem a návštěvou
Voňavých polí a vysněných světů,
Uděláme to tak či onak,
Vše podle map, které je třeba nalézt
V základech staletých majáků,
Podle polohy hvězd na nebi bez konce.
Domlouváme se přísahou, modlitbou a kletbou,
Ale všechno zas zůstane při starém.
Domlouváme se ve spěchu, znamením
Přestupných let a poznání
Které získáme dodatečně
A pomocí měsíčních fází a nevěr
Dějin našich bloudění a zklamání
A rozkrojeného jablka hříchů a závětí
Vyřčených do hluchých uší bludů,
Na střelnici, nad hrobem beze jména,
Domlouváme se přísahou, modlitbou a kletbou,
A zas každý zůstává na svém.
Praha, 19. 9. 2000, 07.15
VE SNU VIDÍM SÁM SEBE JAK BĚŽÍM PROSTRANSTVÍM
Ve snu vidím sám sebe jak běžím prostranstvím.
Bože nebeský, kam až se dostanu?
Ani k moři, ani k poli,
Ani ke stromu, ani do křoví,
Nemám klíče, abych odemkl
Dům který nestojí.
Bože nebeský, kam až se dostanu?
Není hvězdy, aby mne vedla,
Ani pramene, aby vnesl světlo.
Vidím - letí hejno ptáků,
Žhavé uhlíky roznáší,
Rýsuje ohňový kruh,
Kolem našeho domova,
Aby nás ochránil před každým zlem.
Bože nebeský, kam až se dostanu?
Praha, 4. 1. 1999, 03.10
NIKOLA TESLA ZKOUMÁ PŘÍČINY DĚJŮ
Ze zahrady je slyšet dětský křik,
Utíká žena a náruč otevírá:
Ó Bože nebeský, Nikola se narodil,
Syn náš, syn se nám narodil!
Tesla sedí u aparátu vesmíru,
Odpočítává vteřiny dějin,
Aby vrátil film na začátek začátků.
Tesla zkoumá jak to
Vše začalo, co je čeho příčinou
A jak se vše bude odvíjet
V náruči nekonečna a nevědomí.
Dva blesky třeskly, zem se otřásla,
Nádherná dáma s rozpuštěnými vlasy,
S dítětem v náruči usmívajíc se
Spěje k nebeským výšinám,
Volá na Teslu: Na tebe čekáme
V souhvězdí voňavých oceánů!
Až všechno poznáš a všechno vysvětlíš,
My jsme tvůj další vesmír,
V nás začneš a nikdy nedokončíš
Slovník jazyka v němž se rodí
Tajemství a jejich krásná rozřešení.
Praha, 30. 5. 1998, 15.00
VIDĚL JSEM VE SNU HOŘET MOSTY
Viděl jsem ve snu hořet mosty,
A řeky jak se vlévají
Do moře mého dětství.
Jen jedno mi přišlo divné:
Když volám květ nebo laň,
Které mi věnovala matka,
Když volám jitro sotva se rodí,
Anebo otce když volám,
Zatímco zalévá zpívající květiny,
Nikdo se neozývá.
Co se děje s jejich sluchem?
Buď neslyší anebo já jsem příliš daleko,
Každý má svůj svět do něhož patří.
Praha, 16. 1. 1999, 07.30
PŘÍSAHÁŠ VĚRNOST
LOŇSKÉMU SNĚHU
Moje tvář v kameni! Volám na ni!
Neozývá se! Nakonec promluví
Rouhačsky: Nech těch svých sloves
Přechodných, nech ptáky třepetavé,
Přestaň volat po rodném kraji,
Pořád na něco vzpomínáš, jako bys
Neměl nic chytřejšího na práci. Pohleď na mne:
Jak dlouho bych já pevný kámen
Vydržel, kdybych ronil slzy
Pro každou uplynulou chvíli. Dobře
Ti radím, hlavo dubová,
Vždyť já jsem moudřejší, trvalejší
Než ty a tvoje básně,
Jimiž už tak dlouho a únavně,
Přísaháš věrnost loňskému
Sněhu a všem ostatním bludům.
Praha, 12. 2. 1999, 01.20
TAM KDE KDYSI ŽIL BOHOČLOVĚK
Zkus kráčet po moři!
Kdysi to lidé uměli!
Tu schopnost člověk ztratil,
Jakož i jiné věci,
Které před ním utekly.
Zůstala mu moře a pouště,
Aby z posledních sil dorazil do končin,
Kde kdysi žil Bohočlověk,
Jeho dávný předek existující mimo čas.
Luhačovice, Čechy, 27. 7. 2000, 17.30
JSEM OBKLOPEN MOŘEM RADOSTI
Snil jsem že žiji,
Sbírám pestré škeble
Na břehu moře.
Jsem obklopen mořem radosti,
Vím, že ještě stihnu
Obejmout svět,
Zářící před očima,
Jako vzpomínka na chvíle štěstí.
Praha, 23. 2. 1999, 06.25
JAK RUDA SKRÝVANÁ VĚKY
Jak ses dobral sám sebe?
Nic se tu nepřihodí
Náhodou.
Přiletěli ptáci
Z obzoru snů,
Oslněni Sluncem,
Skvoucím cílem
Šťastných cest.
Vydáme se na cestu
Až vzplane naše hvězda,
Jak ruda skrývaná věky
Před našimi hladovými zraky.
Praha, 5. 10. 1998, 06.00
NEBOŤ TAKOVÁ JE VŮLE
ODVĚKÉHO KOSMOGRAFA
Z rozsvícených nebes padá sníh
A mocné blesky zapisují
Do tvé pulzující krve
Přísahu, kterou nelze odvolat.
Až vyčerpáme všechny zásoby
Bezbřehé výřečnosti, dravé pýchy
A dalších pověr,
Které nám brání osvítit samy sebe
Jako nevysychající pramen,
Vrátíme se ke snům,
Aby vykonaly dávno čekaný čin
Spasit nás, ztracené v neznámu,
Nevyléčené z pradávných lásek.
Neboť taková je vůle odvěkého kosmografa.
Za jízdy autem z Brna do Prahy, 17. 5. 1998, 16.30
PROSÍM BOHA SNŮ, AŤ VYSLYŠÍ MÁ SLOVA
Přestaň už s tím sněním o vlasti!
K čemu ti to je, dělá tě to
Měkčím než doopravdy jsi,
Oslabuje pohotovost k boji
V trnité realitě,
Rozumíme si, příteli?
Tohoto rádce jsem prohlásil
Nepřítelem svého osudu.
Co bych byl v tomhle divném světě
Bez snění o rodné končině.
Plamínek ve větru
Skomírající na poušti!
Odříkávám modlitbu bzukotem včel,
Nejobsypanějšími květy
Rodného kraje.
Modlím se k Bohu snů, ať mne vyslyší
A nechá rodný kraj vstupovat do mých snů!
Neboť pouze v nich je v bezpečí!
Praha, 29. 1. 1998, 01.30
JESTLIPAK NOSÍŠ NA ČELE SVOU HVĚZDU?
Jestlipak máš s sebou sobě rovného,
Na cestě kterou podnikáš?
Jestlipak nosíš na čele svou hvězdu?
Aby na rozcestí zatemnila bludné stezky,
Aby ti v tmách osvítila tvář,
Aby vynesla z hlubin ukrytou zlatou rudu.
Jestlipak máš s sebou sobě rovného?
Zeptej se sám sebe a vyraz na cestu!
Praha, 14. 11. 2000, 01.45
PŘESTUPNÁ DOBA PŘESTUPNÝCH LIDÍ
Tady panuje zima!
K čemu tedy rozvité
Kytice, přetékající
Veselými barvami jak vejce ve svátek,
Vždyť nastala přestupná doba přestupných lidí!
Jak to, že jste spojili
Rozkvět a jektání zubů,
Slunce a led?
Říkám si: Snad je to správné!
V tomhle světě je všecko možné!
Protože je jen jeden,
Květem rozkvetlý, ledem ledový.
Praha, 8. 3. 2000, 03.10
JAK SEMENO CO ČEKÁ NA SMRT,
ABY ZAS PROCITLO
Chtějí se předvádět,
Chtějí o posvícení
Polibek na čelo
Zvučný a prorocký.
Chtějí jít cestou trnitou,
Přetékají silami
Nevědí jak se vybouřit,
Chtějí být zaseti,
Jak semeno co čeká na smrt,
Aby zas procitlo!
Chtěli by leccos a netuší,
Že byli vysazeni na důkaz
Smíření netušených sil
A vesmírných fialek,
Utržením jejich hlav.
Praha, na koncertě, 22. 12. 1997, 19.30
NEBOŤ JEHO AURA OBKLOPUJE
PRÁZDNOTU I PLNOST
Všudypřítomnému
Se nelze přiblížit,
Neboť jeho aura obklopuje
Prázdnotu i plnost,
I podstatný díl lásky
Rodičky vesmíru,
Která je zase dítětem
Nekonečna a srdečního tepu,
Jenž odbíjí z prapůvodní příčiny.
Toto jsem zaznamenal vlastní rukou,
Vedla ji síla, která samojediná ví,
Odkud přišla.
Praha, 13. 4. 1997, 02.45
MUSEL SE VYTRHNOUT
ÚMORNÉ ZEMSKÉ TÍŽI
Dneska se něco děje,
Dřevo začalo svítit,
Dneska je divný den,
Není ani v kalendáři,
Není ani ve vzpomínkách.
Musel se vytrhnout
Úmorné zemské tíži
A přišel k nám jako
Nevítaný host z včerejška.
Je-li tomu tak, ať setrvá
Mezi námi. Vpleteme ho
Do osnovy nekonečné písně.
Ať setrvá s námi tak dlouho,
Jak mu Bůh okamžiků dovolí.
Praha, 17. 2. 1999, 00.15
Autor: DJOKO STOJIČIČ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)