Hrát ještě někdy čáru! Prohrát na celé čáře a pak zase vyhrát! Hele, támhle jde ta holka ze sedmičky, z áčka, Svatava, to je čára!
Nejhezčí bývá přímočarý pohled, ten z očí do očí. Každý život má svůj jedinečný čárový kód. Spal mosty, udělej za vším čáru, radí nešťastným praktici, ale básníci se neustále otáčejí po minulosti, po jejím obzoru.
Slovo čarovat má možná s čárou hodně společného. Ví to i malíř Josef Velčovský. V básnickém výboru Paula Éluarda Ozubené dveře zarámoval rty a oko do několika čar. A rty společně s okem - není to nezbytný detektor chutí, vůní i obrazů, který se vznáší nad pokličkou?
Malíř je vysoké postavy. Málem se schová za čáru. Samozřejmě ale jen za tu svoji! Snad je to také tím, že má moc rád ryby a rybí páteř - kolik je to čar! Čáry máry fuk! Kdo jí ryby, márám se může jenom smát a všechno smrtelné je mu fuk.
Ostatně nesmrtelnost přidělil Paul Éluard rybě v básni Ryba:
Ryby plavci lodě
Poroučejí vodě
Voda je sladké útočiště v hoři
Jen pro toho kdo se do ní noří
Hle ryba vodou spěchající
Tak jako palec rukavicí
Svaly plavce se roztančí
Plachta nabírá dech
Voda je útočiště v hoři
Pro toho kdo se noří
Pro rybu plavce loď
Kterou odnáší
Pryč o závod
K rybě od přírody patří víno. Jedno z mých nejhezčích setkání s Josefem Velčovským se odehrálo právě u vína - na zájezdu spisovatelů a výtvarníků do louckého kláštera, který pořádala znojemská akciová společnost Znovín.
Josef Velčovský nejen rád jí a pije, ale zřetelně s rozkoší kreslí láhve, sklenice a vše, co k nim patří, jakož i restaurace, příbory, talíře a vše, co k nim a na ně patří. Svědčí o tom nejen ilustrace ke knize Karla Sýse Čemu se láhev říká, vydané na počest a památku Miroslava Floriana, ale také na počest vína, jež se rodí na jejich rodné Moravě.
Nechme ale promluvit malíře:
"?Hladový umělec lépe tvoří!? Tato ironická fráze mi vždycky vytane na mysli, když je řeč o umělcích, kteří jsou dobrými kuchaři, což je přečasto pravda. Snad je to tím, že dovedou i z mála udělat zázrak a také i tím, že jsou zpravidla dobrými společníky, což může udělat z obyčejného jídla kulinářský zážitek. Vzpomínám na Milana Albicha, v jehož dejvickém ateliéru jsem se stavoval na cestě z metra domů anebo obráceně velice často a když mu fungoval výtah, o to častěji.
Nebylo snad jediné návštěvy, aby nepřišla chvíle, kdy se Milan chopil pánve nebo kastrůlku a začal tvořit. A byly to kreace prosté (jako jeho obrazy), mistrně kořeněné (jako jeho humor) a nejkrásnější bylo, že se člověk dozvěděl vždycky něco nového z jeho bohatých vzpomínek a vůbec že ´měl o čem povídat...´
Co se mého kuchaření týče, jsem pravý opak. Prostě nevařím. Ne že bych nechtěl nebo to snad neuměl, ale moje žena vaří tak dobře a také rychle, a stále osvěžuje novými nápady, což provokuje moji zvědavost a zvyšuje už tak dost velký apetit.
Jím rád a vychutnám i to nejprostší jídlo a upřímně se přiznám, že si sám nevařím, protože sám sebe nemohu překvapit a také nerad jím sám...
Mohu popsat, jak soustředěně pozoruji jemně nakrájenou slaninu (samozřejmě moravskou), jak na pánvi v mírném žáru mění svou barvu slonové kosti v průhledné sklo za tichého praskotu připomínajícího tvorbu krystalů na zamrzajícím rybníku o Vánocích. A ve chvíli, kdy vláčné plátky začnou křehnout a zlátnout, sahám po čerstvých vajíčkách... To je moje první pomoc, když maluju a přijde hlad.
Ale jeden recept mám. Jednoduchý a velmi impresivní. Přivezl jsem si ho z cest po Finsku a pouze ve Finsku ho připravuji. Říká se mu Ranta kala čili pobřežní ryba. Tady je:
Do kotlíku nad ohněm vložíme půl kilogramu másla, počkáme, až se roztaví, pak vložíme asi 2 kilogramy očištěných rybiček (sladkovodních) muiku, což by mohly být naše grundle (porce pro pět osob), nakrájenou cibuli (2-3) a osolíme.
Odcházíme vyndat ze sítí větší ryby a vůbec dokončit obřad rybolovu, jak se sluší a patří a to je doba, po kterou se ryby v másle vaří. Samozřejmě je dobré udržovat oheň pod kotlíkem.
A nejlepší příloha je chléb a vodka. Nezůstane ani ploutvička a kotlík vytřený chlebem není třeba umývat...
A teď recepty mojí ženy Romany, nejlepší kuchařky: ryze české a z českých poživatin.
Zlatohnědý králík
Domácího králíka rozporcujeme, osolíme a prudce osmahneme na pánvi v olivovém oleji s kousíčky uzené slaniny. Maso přemístíme do papiňáku, přidáme 3 velké nakrájené cibule, 4-5 rozdrcených stroužků česneku, 1 polévkovou lžíci francouzské hořčice a zalijeme 3 dl bílého vína. Vaříme asi 20 minut. Poté obsah hrnce přendáme do pekáče a bez pokličky zapečeme v troubě do zlatohněda. Příprava trvá do 1 hodiny.
Podáváme s rýží nebo pohankou.
Ke konci pečení je možno přidat hlívu, zázvor či sušené švestky podle momentální chuti.
Hlíva a la Romana
(velmi dobře působí na trávicí systém)
Nakrájené 2 cibule osmahneme na pánvi nejlépe na olivovém oleji, přidáme 1 čajovou lžičku kurkumy (nebo papriky), na proužky nakrájenou hlívu a mícháme asi 5 minut, aby se hlíva nepřipálila. Osolíme a nakonec přidáme zakysanou smetanu.
Podáváme s nudlemi, špagetami, pohankou nebo rýží podle chuti.
Pro masožravce můžeme kombinovat s mletým masem zvlášť připraveným na cibulce.
Příprava včetně přílohy trvá 20-30 minut.
Kuře po indonésku a la Djamhur (indonéský keramik, který studoval na UMPRUM)
Celé kuře (nebo paličky) rozkrájíme na kousky (asi 6 cm) i s kostmi, osolíme, na pánvi osmahneme na rozpáleném oleji, přeložíme do pekáče, zasypeme nastrouhaným celerem z jednoho celého kořene, do kterého přidáme 5 cm strouhaného čerstvého zázvoru, přidáme 2 polévkové lžíce cukru, 1-2 lžíce vinného octa a zalijeme 1-2 naběračkami vývaru.
V přikrytém pekáči pečeme při teplotě 200 stupňů do změknutí (asi 25 minut). Pak necháme dopéci bez pokličky do zhnědnutí.
Do hotového masa přidáme rozmačkaný česnek dle chuti (asi 5 stroužků).
Podáváme s rýží.
A teď už jen přeju: Dobrou chuť!"
Z knihy Pod pokličkou, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 200 Kč
Autor: EVA FRANTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)