Sto let od chvíle, kdy humorista O. Henry (47) podlehl cirhóze jater, uplynulo 5. června, ale smích pana Portera, jak se jmenoval, prýštil z tragiky. Znal i tento zápis filozofa Kierkegaarda (36): Jdu právě ze společnosti, ve které jsem byl vůdčím duchem, z úst mi sršely vtipy, všichni se smáli, obdivovali mě – ale já jsem odešel a teď by pomlčka měla být dlouhá jako poloměr dráhy Země -------- a chtěl jsem se zastřelit, ano, chtěl.
O. Henry si ho zapamatoval. Psal povídky do novin a nutily ho ke šťastným koncům a on se občas vzepřel. Jako v povídce Znalec úspěchu. Hrdina Morley přežívá v „ráji“ kapitalismu díky drobným podvůdkům a dělá ze sebe milionáře. I když má dluhy, jde „Bagdádem nad Podzemní dráhou“ jako dandy a ošidí dokonce chlapce. Na Madisonově náměstí usedá u bezdomovce a hází mu dolar (překlad S. V. Klímy): „Bůh vám žehnej!“ zvolal stařec. „Snažím se najít nějakou práci, už -.“ „Práci!“ opakoval Morley se zvonivým smíchem. „Jste hlupák, milý příteli! Pro vás je svět nepochybně jako skála. Musíte však být Áronem, abyste do ní mohl udeřit svým prutem. Pak z ní vytryskne pro vás něco lepšího než voda. Pro to byl svět stvořen. Mně dává vše, co od něj chci!“ „Bůh vám požehnal,“ pravil stařec. „Já poznal jen dřinu, a teď už ani tu neseženu.“ „Musím už domů,“ řekl Morley, vstal a zapnul si kabát. „Zastavil jsem se tady, abych si zakouřil. Doufám, že najdete práci.“ „Kéž by vaše laskavost byla ještě této noci odměněna,“ řekl stařec. „Ach,“ prohodil Morley. „Vaše přání se už splnilo. Jsem spokojen. Myslím, že štěstí mě sleduje jako pes. Mám zamířeno támhle do toho osvětleného domu za náměstím, abych tam strávil noc. Jak krásně dnes svítí měsíc na město! Myslím si, že nikdo nemá z měsíčního svitu a podobných maličkostí takovou radost jako já. Nu, dobrou noc!“
Kráčel k rohu, kde chtěl přejít ke svému hotelu. Vyfukoval z doutníku obláčky kouře k obloze. Kolemjdoucí policista mu blahosklonně kývl na pozdrav. Jaký to je krásný měsíc! Hodiny odbily devátou, když jakási dívka zrovna na prahu ženství zastavila se na rohu a čekala na přijíždějící tramvaj. Spěchala domů snad ze zaměstnání anebo jako by se někde opozdila. Její oči byly jasné a čisté. Byla oděna v prosté bílé šaty, vyhlížela dychtivě vůz pouliční dráhy a neohlížela se ani vpravo ani vlevo.
Morley ji znal. Před osmi léty s ní sedával ve škole v téže lavici. Nebylo mezi nimi žádné náklonnosti – nic než přátelství dnů nevinnosti.
Obrátil se však do postranní ulice, kde na tichém místě náhle opřel svou rozpálenou tvář o chladné železo kandelábru a řekl tupě:
„Bože! Chtěl bych být mrtev.“
Matka W. S. Porterovi umřela ve třech letech a otec-lékař se vrátil ke své matce, pil a sestrojoval perpetuum mobile! Syna vychovaly babička a teta. Od sedmnácti byl ve strýcově krámu, ve dvaceti jel s rodinným přítelem do Texasu, žil na ranči i ovčí farmě, v Austinu se stal účetním, oženil se (1887) a protekcí sehnal místo kresliče. Syn jim ale záhy zemřel. Pak měli dceru. To už pracoval v bance. V dubnu 1894 koupil místní týdeník a přezval ho na The Rolling Stone. Psal tam i kreslil, ale po roce to musel vzdát. Zpronevěřil peníze, roku 1896 byl zatčen a propuštěn na kauci, aby pečoval o nemocnou ženu. Opět ho ale předvolali a Porter prchl až do Hondurasu. S lupičem Al Jenningsem a jeho bratrem cestovali po Mexiku, v lednu 1897 se však vrátil. 25. 7. žena (29) podlehla tuberkulóze. V březnu rok nato dostal pět let vězení, ale právě tam začal podobně jako May víc psát a když mu zbytek trestu v červenci 1901 prominuli, prodal už 14. povídku. Bylo mu čtyřicet. Pochopil, jak na to, zjara 1902 přesídlil do New Yorku, napřesrok na podzim podepsal smlouvu s Worldem. Sto dolarů za povídku týdně. Začal bohatnout. 1904 mu vyšla první ze skoro dvaceti sbírek. Zmocnila se ho horečka, psal i pro deset časopisů a pil litry whisty, aby to dokázal. 27. 11. 1907 si vzal přítelkyni z dětství, ale projevila vysoké nároky. Měli luxusní byt na Washingtonově náměstí. Další s jeho pracovnou. Dům na Long Islandu. Sluhy. Počal povídky i dramatizovat, ale v létě 1909 žena odjela. Ještě pomýšlel na román, ale síly i schopnosti ho opouštěly a zemřel zadlužen. Zbylo však více než tři sta próz a taky Pamětní cena udělovaná každoročně za nejlepší povídku. O. Henry dodnes poutá slovní zásobou a postřehem pro detaily. Nebyl talent, byl to jen génius, podotkl jeho životopis. O. Henry svět romantizoval a syžet pro něj typický vypadá kupř. takto: JEN kasař Valentine umí otevřít pokladnu, kam se zaklapla holčička. Detektiv ho léta honil, ale dojatě přivírá oči a nechá kasaře uniknout.
Všichni musíme být neupřímní a pokrytci a lháři po všechny dny života, psal O. Henry uprostřed tvrdého světa. Společenská struktura by se jinak rozpadla na kousíčky. V přítomnosti druhých musíme lhát - zrovna tak jako nosit šaty – a je to ve prospěch věci. Pravdu nikdy nenajdete v novinách, ale doufejme, že by šlo pár zrnek uveřejnit v románech!
Autor: IVO FENCL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)