18. května dopoledne, bezprostředně po operaci výdutě aorty, zemřel v janovské nemocnici literární vědec a kritik, překladatel a politik, především však básník Edoardo Sanguineti. Na konci letošního roku by se dožil osmdesáti let. Zprávu o jeho odchodu ze světa, spolu s portrétem jeho osobnosti a díla, přinesly všechny italské televizní stanice. Byl v nich označen za »otce avantgardy« i za »věčného provokatéra«.
Byl jedním i druhým. Avantgardu ve své poezii ani v mnoha svých odborných publikacích neopustil, jak to učinila řada jiných, stejně jako nikdy neopustil marxismus jak ve své práci vědecké, tak v politice, což už samo o sobě, zdá se, může být považováno za provokaci.
Po léta mi od něho (na konci šedesátých let jsem přeložil jeho básnickou sbírku Třikrátník) z každého města, kam odjel přednášet nebo diskutovat, přišla pohlednice, často podepsaná i jeho ženou Lucianou. Svými pohlednicemi byl proslulý stejně jako svými básněmi, měl s sebou seznam adres a nevynechal žádného přítele, ani žádné navštívené město či zemi. Jeho vědecký a tvůrčí věhlas mu neodebral lidskou prostotu a přirozenost.
Při jeho druhé a bohužel poslední návštěvě Prahy v říjnu roku 2003, při účasti na olomouckém festivalu poezie, kam jsem ho doprovázel, po přednášce na katedře romanistiky pražské Karlovy univerzity, kde svým radikálním marxismem přibil posluchače do lavic (zatímco v Olomouci stejným postojem vzbudil u mladých posluchačů potlesk, jakého se tam jiným nedostalo), přibil k židlím účastníky oběda následujícího po přednášce, když se s fotoaparátem v ruce věnoval hloučku hezkých, rozesmátých a rozverných děvčat, která do restaurace se smíchem vtrhla. Samozřejmě na můj popud a s mým přispěním.
Na počátku loňského roku přestaly pohlednice docházet a nakonec jsem od něho dostal zprávu, že při hledání knihy spadl ze schůdků a utrpěl zlou zlomeninu: »Tohle je první dopis, který píšu, po řadě měsíců mě tvůj dopis přesvědčil, abych v korespondenci pokračoval (dřív to nebylo možné).« A pak dopis poslední, z letošního března: »Veliké díky za překlad Lukrecia, váš časopis (rozuměj Obrys-Kmen) mi udělal velkou radost; zdraví není nejlepší, vyřeší-li se jedna, objeví se druhá komplikace, ale doufám, že se dám nakonec do pořádku a budu zase pracovat a taky cestovat.«
Sanguinetiho báseň Novissimum testamentum končí verši:
teď už však, panstvo, inkoust dochází mi
a slabým už stává se můj hlas:
končím svůj proslov, jazyk mě trne,
a noční soumrak se odkudsi hrne:
pro dnešek dost řečí, už žádné slovní divy:
tak hubené dědictví sotva kdo z vás si přál,
hubený je ale i ten, co vám je zanechal:
a co se s vámi loučí, víc mrtvý než živý.
V roce 1982, kdy Sanguineti báseň napsal, to byla hra. Ta teď byla ale dohrána.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)