Z náměstí se tam vyšplhá každý, když otevře staré dveře, po třech schodech, odhrne závěs jako oponu na jevišti divadla – tragikomedie může začít…
Kolikrát už jsem tam seděl nad papírovým pobryndaným ubrusem. Servírky tam vyrážejí na plac přímo z kuchyně, dvě starší, ale terno je Marie.
Ostře řezaný obličej, vrásky vyžilé čtyřicátnice, kuželovitá lýtka, poprsí mírně povadlé, ale na dobrou trojku, slámové vlasy výčepních vyluhované kouřem – a ten černý ohoz s krajzlíčkem běloby u krku.
Orlí pohled, vše zaregistruje, nic jí neuteče.
Její originalitu jsem pochopil hned poprvé, když jsem v tom lokále, nazývaném honosně jídelna – zakotvil.
Seděl jsem sám u opuštěného stolu, všude kolem byl ruch, domáhal jsem se polévky a mával jídelním lístkem.
Musela hned na první pohled rozpoznat, že jsem novic v té podivné restauraci a snad také proto přistála urychleně před mým nervózním obličejem: »Hele, kluku, co to tady děláš, tam nekoukej,« vzala mi z ruky jídelní lístek a pokračovala: »Tam se stejně nic nedozvíš, měl si polívku – neměl, tamhle sou talíře, vidíš, koflíky, nalej si to a přines, doma ti to taky nenosej až na stůj, že jo. Jo, no tak vidíš…«
A než jsem se na něco zmohl, byla pryč.
Tak jsem poprvé poznal Marii, to podivné servírské zvíře, které každému tyká a každého také kouzelně diriguje.
Zprvu mi to bylo trochu podivné, ba drsné.
Sedím u stolu a stařeček, asi pětasedmdesátiletý si upravuje židli, a ona se řítí kolem »kluku, nevrť se mi tady s tou prdelí« nebo jednomu, celému v černém, snad zde přistál rovnou z krematoria, řekne: »Měl už si polívku, neměl, tak počkej, přihřejvá se.«
Nebo ta stařenka, co si sedla vedle mne, způsobně jako ve škole a čekala na oběd.
»Ty chceš taky oběd? Ale polívku si ještě neměla. Tak nejdřív polívku.«
Bum. A bába už ji má na pocintaném stole. Nutí se do ní, po několika lžících talíř odsune.
Ale Marie už je tu: »Polívku musíš dojíst, nebo nic nedostaneš…« A je pryč.
Bába kouká, celá vyjevená, co se děje: »No tohle…«
Chvíli se nutí, sní několik lžic, pak talíř definitivně odsune.
Marie je tu zas: »Tak co si dáš… Hele, jídelní lístek už nepotřebuješ. Už to není. Už to sežraly ty slepice před tebou… Je tam přírodní telecí řízek a játra… Co si dáš… Jak vidím, telecí řízek… Tak dobře…« A než se stařena vzpamatuje, už je u stolu vedle, kde cvrnkne do skript nějakému studentovi a hned mu to vysype: »Hele, ty nevíš, že v jídelně a při jídle se nečte a že tím zacláníš druhejm?«
A aby dodala vážnosti svým slovům, hvízdne si.
Stařenka se ještě nevzpamatovala, student přestal brejlit do lejster a Marii je slyšet na konci jídelny, něco tam někomu řekla, s někým si tam tykla a zase si frajersky hvízdla.
Pak se zastavila uprostřed jídelny a vzkřikla na těch dvanáct papírových stolů: »Už je tam jen přírodní řízek a játra, jídelní lístek nepotřebujete!«
A stařenka vedle mne u stolu už zase pěkně způsobně čeká na tu přírodu s rýží a já ji dostanu taky.
Je to trochu přitvrdlé, babka vedle nad tím kroutí hlavou a slyším, jak si šeptmo přislibuje: »Ne, sem už nikdy nepůjdu, to je hrůza.«
A když se objeví Marie, tak ta bába postaví vidličku a nůž a ostentativně to pižlá a nemůže z toho řízku ukrojit ani kousek.
Marie to dobře vycítí a nad zoufalými pohyby řezačky si uleví: »Nemáš sílu to uříznout, co?«
Hvízdne si a u jiného stolu spustí: »Do žádnýho jídelního lístku se nedívejte, dnes je jednotná cena dvanáct korun.«
Každej dá tedy dvanáct korun a basta fidli.
Vysázím jí korunu v desetníkách a má to ode mne dnes už třetí den bez tuzéru, tak si neodpustí poznámku: »Ty si kluku pořád švorc… Ty sem budeš chodit příští tejden ještě na sekyru… Chacha…« Pískne si – a je pryč.
Tohle je celá Marie.
A zase někdo vejde a zase to pojede všechno pěkně dokola jako na kolotoči.
I stařenka vedle už platí.
»Dvanáct korun, rovnejch,« natáhne dlaň Marie a orlím pohledem přehlíží ostatní stoly.
Zvedám se a Marie za mnou ještě volá: »Polepši se s těma prachama!«
Odhrnu závěs, opona padá, po třech schodech se spustím rovnou na ulici, nějaký elegán tam sleduje za sklem dnešní jídelní lístek a ptá se mne: »Jídelní lístek nevypadá špatně, je to tam dobré, pane, myslím obsluha.«
»Výborné, budete určitě spokojen« a on už leze do toho lokálu po třech schodech přímo z ulice, a jak pohne tou oponou a dveře se ještě nezavřely, slyším tam hvizd Marie.
A taky si představuji toho elegána u pobryndaného papírového ubrusu a Marii, jak si jej měří tím orlím, sugestivním pohledem a jak mu tam nahoře říká: »No, co koukáš, no. Nalej si polívku. Hele, kluku, už je tam jen příroda s rejží a játra. To vostatní sežrali ti před tebou. Jak tě vidím, ty si na ty játra, tak já ti je nesu. Jednotná cena dvanáct káblí.«
A hvízdne si přitom, to servírské zvíře, a kluše do jídelny…
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)