Léta 70. a 80. v české literatuře, neboli doba tzv. normalizace, stále ještě čeká na objektivní zhodnocení. Ani v nejmenším si nekladu takový vznešený cíl a o této dosti zvláštní době mohu pouze podat své čistě subjektivní svědectví. Koneckonců spisovatel, domnívám se, je na světě od toho, aby bez ohledu na všechny normalizace i revoluce, včetně sametových, podal nepodplatnou zprávu o tom, co všechno viděl, když tady byl. Jediné, co spisovatel musí, je umět to napsat.
   Jako na vše, tak i na dobu tzv. normalizace je možno dívat se z nejrozmanitějších stanovišť a úhlů. Jiný pohled na tuto dobu bude mít stranický funkcionář křesla zbavený, při prověrkách v l. 1970/71 z KSČ vyloučený a do výroby přesunutý, jiný pohled na tuto dobu bude mít řadový člen strany, který nikam přesunut nebyl, a jiný pohled má nestraník.
   Pro mne, nestraníka, se rokem 1968 nezměnilo nic. Byl jsem na tom stejně, jako jsem na tom byl i před rokem 1968. Normalizace pro mne vypukla až v roce 1972 v té kanceláři na Národní, kde se znovuzakládal svaz spisovatelů. Zde přede mnou nově jmenovaný předseda Svazu českých spisovatelů otevřel modrou složku, v níž měl - jak mi obřadně sdělil - srovnané všechny mé »kontrarevoluční« články a výroky, jichž jsem se během roku 1968 dopustil. Být členem strany, bylo to dost na to, abych byl bez velkých cavyků ze strany vyškrtnut či vyloučen, být navíc ředitelem nakladatelství či šéfredaktorem novin, v mžiku bych o svou pěknou židli přišel. Leč jako bezpartijní, jak se nám tehdy říkávalo, jsem se mohl i mýlit, ano, mohl jsem ne dost dobře prokouknout pikle západních špionážních centrál a naletět jim na vějičku.
   K podobným nejapným výmluvám jsem se nakonec nemusel uchylovat. Nově ustanoveným předsedou svazu byl Jan Kozák, který dobře znal nejen mne, ale celou naši rodinu, myslím že i všechny mé tetičky, neboť stejně jako Jan Kozák, i já jsem po rodičích pocházel z polabské Roudnice. Dědův baráček v Hracholuskách stál jen o ulici dál než baráček, ve kterém se narodil Jan Kozák. V téže roudnické plechárně MEVA, jako můj děd za 1. republiky, makal i Jan Kozák za války. Tudíž jestliže se o Janu Kozákovi později tradovalo, že se nikdy za nikoho nevzal, tak za mě se vzal. Vzal mě i s mými názory do znormalizovaného Svazu českých spisovatelů.
   Pokud jde o ty názory, i to je velmi jednoduché. Jakožto bezpartijní jsem míval na hodně jevů jiný názor než ÚV KSČ. Soudruh Hendrych si toho dokonce jednou všiml a veřejně mě za to kritizoval v Rudém právu. (Viz Zpráva o ideologickém zasedání ÚV KSČ z 15. února 1967.) V tomhle punktu jsem byl nepoučitelným. Byl jsem odjakživa přesvědčen, že každý, kdo chce psát knížky, měl by si přímo úzkostlivě chránit »svůj názor« na to, co vidí na vlastní oči všude kolem sebe. Proto jsem později nikdy nedokázal pochopit všechny ty spisovatele, kteří nalezli do KSČ, ač nebyli komunisty. A pokud byli, proč proboha nejsou komunisty i dneska? Nebo byli komunistickými spisovateli v Čechách jen Karel Sýs a Jaroslav Matějka?
   - - -
   Tím, že mě Jan Kozák, nehledě na nedozírné následky, protlačil do obnoveného svazu spisovatelů, tím mi samozřejmě nezajistil ani bezpracný život, ani místo velvyslance ve Vídni. Tím mi pouze vznikla jakás takás perspektiva, že snad budu moct i nadále ve svých milovaných Čechách psát česky své nesmyslné příběhy o netypických lidech (jak jsem se začasté dovídal z tzv. lektorských posudků), aniž bych si musel sypat popel na hlavu a přísahat na dřevo, že jsem byl vždycky komunista a již odmala že jsem miloval SSSR.
   Navzdory všem přísahám všichni čs. spisovatelé (ale i herci i varietní umělci) na své politické přesvědčení doslova přes noc (ze 17. na 18. listopad 1989) dočista zapomněli a z komunistů dříve stalinsky ocelového ražení se jako v tom románu Franze Kafky zázračně proměnili; nikoliv v brouky, ale v neohrožené bojovníky proti komunismu, v disidenty. Z disidentů se pak suchou cestou dále proměňovali v úředníky státního potlačovacího aparátu, z počátku i v poslance a ministry. Protože však v Čechách občanstvo ze záhadných důvodů přestalo disidenty volit, najmenovali se sami do nejrůznějších rad, komisí a výborů, a protože jakožto nevolení jsou i neodvolatelní, sedí na svých židlích už 15 let. Ti, kteří si přiklepli dozor nad státním literárním provozem, proměnili se záhy v nejhorší cenzory, jaké česká národní literatura za celou dobu své stoleté existence poznala. Už nevyhazovali z knížek větičky či celé odstavce, tihle vyhazovali z české literatury spisovatele i s celým jejich dílem.
   - - -
   Jak jsem již poznamenal svrchu, pro spisovatele, kteří nebyli po r. 1970 odnikud vyhozeni - buď že nebyli členy KSČ, anebo že se o pražském jaře nezúčastnili sekretariátových bitev o lukrativní posty - se normalizací nezměnilo nic. Naopak, obtížná procedura s vydáváním knížek se po r. 1970 dokonce zjednodušila. Vůbec nejdůležitější bylo, že nebyla obnovena cenzura, jaká vládla české literatuře v 50. i 60. letech. I nadále se sice psaly tzv. lektorské posudky - každé dílo určené k vydání v ČS, Frontě či Vojsku jimi muselo být doslova opředeno - leč byla tu jedna podstatná změna: zatímco před rokem 1968 byl každý autor povinen realizovat veškeré připomínky redakce (a lektorů), nyní na ně nemusel přistoupit.
   To mohu doložit na příkladech.
   Protože každý autor nejlépe zná vlastní texty, uvedu to na příkladu své povídkové sbírky Barvy našich noci, která vyšla v Čs. spisovateli na přelomu let 1971/72, neboli v samém rozpuku normalizace. Nejenže sbírka vyšla bez jediného cenzurního zásahu, ale v této knížce se konečně mohly objevit i povídky, které v 60. letech nemohly vyjít. Jako například Hra na sloupkových hodinách (autodafé kolaboranta v květnových dnech 1945), Nahá kolena (o skautingu v době těsně poválečné), Jízda na čas (o nevybíravých metodách »rozkulačování« na českém venkově po únoru 1948), Zima ve sklenářství (o neméně nevybíravých způsobech znárodňování malých řemeslníků na malých českých městech), Concertino pro klarinet (o nezvladatelné lásce mladé generace k jazzu), tedy vesměs povídky s »kontrarevolučním« podtextem, které mi v 60. letech pozdější bojovníci za svobodu tvorby spolehlivě vyřazovali ze všech povídkových souborů. Všechny ty povídky vyšly až po r. 1971, za normalizace.
   - - -
   Na počátku 70. let, známých mezi intelektuály na Západě jako československá Biafra ducha, jsem v knížce Jeho žena, její muž podal chorobopis nejen jednoho nepodařeného manželství, nýbrž jsem zde současně upozornil na pocit beznaděje, který tehdy ovládal čs. společnost. V Čs. spisovateli mě nenutili k žádným škrtům, a tak se v textu knížky objevují i věty ¸ la »Bože, jak já to tu nenávidím,« (str. 141 a násl.), které zde pronáší protagonistka, což by v 60. letech v žádné knize žádná protagonistka pronést nesměla a ani nemohla; od toho tehdy měla všechna nakladatelství své doktory Jungmanny. Za to, že rukopis vyšel knižně a bez škrtů, vděčím »znormalizovaným« redaktorům nakladatelství Čs. spisovatel, zejména dr. Janu Adamovi, jemuž rovněž za mnohé vděčí i řada jiných »normalizačních« autorů. Jan Adam se nikdy nenechal zlomit vejpůl, za což byl po roce 1989 v ČS obdarován sametovými kopačkami.
   - - -
   Rozhodně nelze tvrdit, že by v 70. a 80. letech nikdy nenastaly žádné potíže s vydáváním knih. Obvykle však přicházely z neočekávaných dveří.
   Tak se do neuvěřitelných potíží z čista jasna dostala i Nejžhavější noc, román-reportáž o noci, v níž do mrtě shořel pražský Veletržní palác. Velitelství pražských požárníků požadovalo knihu o »neúspěšném zásahu« okamžitě zakázat. Vydalo i zákaz mého vstupu do všech požárních objektů v celém Středočeském kraji. Požárníci v ČSSR směli konat pouze zásahy úspěšné, o těch neúspěšných se muselo mlčet. Sérií stížností dosáhli ústřední požární velitelé alespoň toho, že knihu, okamžitě rozebranou, nesmělo nakladatelství Naše vojsko reeditovat.
   Se vskutku vážnými problémy jsem se setkal až mnohem později, v polovině 80. let, když jsem do Mladé fronty přinesl rukopis románu Američanka. Mylně jsme s redaktorkou Irenou Zítkovou předpokládali, že knížka projde bez problémů, i když tématika byla natolik citlivá - rok 1968, vstup vojsk, emigrace a tyhle věci - že žádný spisovatel v Čechách do toho nechtěl strkat nos. Šlo o příběh dívky, která si po roce 1968 vzala Američana a odešla s ním do USA, kde si záhy dokázala díky své umanutosti a zejména české pracovitosti vybudovat slušnou existenci. Po patnácti letech se vrací do Československa jako úspěšná bohatá dáma. A teď to tady začne porovnávat a hodnotit...
   Něco takového bylo na nově jmenovaného povolovatele v Mladé frontě zu moc. Tedy sice už v SSSR startovalo další historické období, tzv. glasnosť a perestrojka, nicméně v ČSSR, v téhle době dalšího »tání«, jsem, opět poprvé od 60. let, narazil na tvrdou cenzuru. Z obtahů stránek, nikoliv sloupců, musely jít pryč nejen celé věty a všichni Dubčekové, ale i celé odstavce, což byla katastrofa především pro sazeče.
   Protože však plán byl plán, kniha byla v rámci schválených výrobních lhůt vytištěna i svázána, leč nikoliv »uvolněna« do prodeje. Česky řečeno, stala se librou prohibitní. »Američanka« pak ležela ve skladech Mladé fronty na Žižkově celý rok 1985. Autorovi nebylo povoleno poskytnout ani signální výtisk. Na knihu se dodatečně vyhotovovaly nové lektorské posudky. Třebaže osvědčení inkvizitoři z Literárních novin už nebyli k dispozici, vstali noví sekerníci v čele s dr. Rzounkem, jinak též Drzounkem řečeným.
   Dva roky tvrdé práce by přišly dočista vniveč, kdyby se opět nenašel jeden »znormalizovaný« literární kritik, který v druhé, opravné várce posudků doporučil knihu vydat. Byl to dr. O. Rafaj, který se tehdy postavil proti poslední předlistopadové inkviziční vlně, za což mu tímto dodatečně vzdávám dík.
   Tak nakonec i »kontrarevoluční« Američanka mohla za normalizace spatřit světlo světa. Stalo se tak těsně před Vánoci 1985. Přesto jsem knihu nikdy neviděl ani ve výkladech, ani na pultech knihkupectví, stejně jako dneska své knihy nikde nevidím. Po Vánocích byla stažena z prodeje a zbytek nákladu (15 tisíc výtisků) nejspíš skončil v elektrárnách jako česká pšenice o dvacet let později.
   - - -
   Co je normalizace a co je tolerance?
   Proč, když jsou umlčováni spisovatelé P. Kohout, I. Klíma, J. Gruša a několik dalších, je to flagrantní bezpráví, jakého je schopna jen totalita, KDEŽTO jsou-li umlčovány - neboli sametově odsunuty do nanuceného bezvýznamna - desítky jiných českých spisovatelů, PROČ je to výsledek boje za lidská práva, PROČ je to svoboda slova, PROČ je to tolerance?
   Spolu se stovkou dalších autorů, členů Unie českých spisovatelů, tu čekám na odpověď již 15 let. Tentokrát se však obávám, také vzhledem ku svému požehnanému věku, že si stejně dlouhou další čekací dobu už nebudu moci dovolit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]