Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin

   Rosa Luxemburgová proslula výrokem, podle kterého svět čeká buď socialismus, nebo barbarství. Je o ní ale také známo, že nebyla nijak nadšená bolševickým způsobem převzetí moci v Rusku, protože myšlenku socialismu spojovala se svobodou. Dějiny jí daly zapravdu, pokus o socialismus východního typu neobstál. Myšlenka Rosy Luxemburgové však zůstává nadčasová především v podobě velkého civilizačního, všelidského tématu, jehož nová interpretace v podmínkách stupňující se krize moderní kapitalistické civilizace a po událostech na přelomu 80. a 90. let by měla znít naléhavě: kultura, nebo barbarství.
   Slova socialismus a kapitalismus ztrácejí pod tíhou této naléhavosti na významu. O socialismu se pořádně neví, jestli už byl, nebo teprve bude, a slovo kapitalismus je dnes už spíše jen synonymem krize civilizace než označením společenského řádu. To, co ještě zbývá a stojí za pokus o záchranu je kultura, sice mrzačená fundamentalismem trhu a s ním související vládnoucí ideologií a propagandou, ale stále ještě existující jako výsledek vzestupu člověka a zakládající možnosti obrany a perspektivy lidství. To platí za předpokladu, že chápeme kulturu nikoli jako odvětví, provoz, vymezený okruh institucí, činností a zájmů, nebo tzv. nadstavbu, ale jako stav lidství, jeho tvůrčí a mravní potenciál, o kterém platí slova Karla Kosíka v eseji Osvícenství a kultura, že „člověk osvědčuje své lidství pouze v kultuře a kulturou“.
   Americký básník Robinson Jeffers napsal v roce 1927 v prologu k básnickému dílu Ženy od mysu Sur: „Kultura se vyžila, umění má podťaté kořeny, nutno se vydat za objevy. Jen vynalézt jazyk, schopný to vypovědět“ (v překladu Kamila Bednáře, 1965). Tato slova, stejně jako celá strhující básníkova výpověď reagující na krizi moderní civilizace v letech po světové válce, o které se ještě nevědělo, že byla teprve první, byla reflexí mravního a estetického vyprazdňování vládnoucího způsobu myšlení a výrazem touhy po novém nalézání smyslu života. Příběh pastora, kterého okamžik prožitku pokrytectví a duchovní prázdnoty přivedl k odhození mravních vazeb a k šílenému sebezbožnění vrcholícímu tragickým koncem, je nadčasový a neustále znova reprodukovatelný v podobách odpovídajících novým projevům civilizační krize.
   Po více než 80 letech je možné slova básníka o kultuře a umění v plném rozsahu a významu zopakovat. Pokud tak učiníme, vyvstane otázka: co se dělo s kulturou těch 80 let, když na počátku a konci takto vymezeného období (mohlo být vymezeno i jiné, podstatně delší) stojíme před stejně kritickým soudem? Nepochybně se v kultuře a jejím prostřednictvím, mnohdy i bolestivě, osvědčovalo lidství v podmínkách moderní civilizační krize, která není pro kulturu koncem, ale výzvou. Co se dělo po ta desetiletí s uměním? Činilo to, co přísluší hlavnímu proudu moderního umění hodnému toho jména: reflektovalo krizi, resp. úděl člověka ve světě krize moderní civilizace, vydávalo se za objevy a hledalo jazyk schopný to vypovědět tak, jak si to do tvůrčí vize zakomponoval citovaný básník. Ani pro umění není krize civilizace jeho koncem, ale výzvou, tématem, inspirací.
   Připomeňme si velkou existenciální reflexi 60. let v umění a celé kultuře, jejímž vyvrcholením bylo pražské jaro a barikády v Paříži, včetně největší generální stávky v dějinách Francie. Je tedy nějaký rozdíl mezi situací kultury a člověka v době zrodu citované myšlenky a dnes, který by bránil kultuře pokračovat v naplňování jejího tvůrčího smyslu? Rozdíl je, a zcela zásadní. Snaha vydávat se za objevy, tedy těmi světonázorovými, je dnes delegitimizována jako údajné nebezpečí pro svobodu, demokracii a kapitalismus ohrožovaný návratem komunismu, ideje jsou již předem prohlášeny za iluze, dovolávaní se lidství je zpravidla označeno jako populismus, každý pohled za horizont ideologicky zafixovaného paradigmatu je podezřelý. Přízrak světonázorového nihilismu paralyzujícího tvůrčí potenciál kultury je dnes charakteristickým rysem krize kapitalistické civilizace, tedy alespoň v zemi „popřevratového“ typu.
   Do dějin krize civilizace se vedle dvou světových válek a velké hospodářské krize 30. let zapsal bezpochyby také neúspěšný pokus o socialismus. Jeho defekty, které vyústily do havárie v důsledku neschopností obstát v soutěži systémů, byly specifickou a fatální součástí krize světa, který jako celek nepřestal být nikdy kapitalistický. Pád tohoto pokusu nebyl jen koncem jedné éry, ale kulturním zlomem, představujícím naopak začátek konců příštích. Nebyl jen pádem jednoho režimu, jedné partaje, jedné ideologie či dokonce neexistujícího komunismu, ale vstupem do dalších fází krize, projevující se dnes především likvidací sociálního státu, kolapsem financí a dluhovou pastí pohlcující celé státy, postmoderním chaosem hodnot a vzestupem ekonomistické ideologie vytěsňující hlediska kultury, morálky a vkusu z politiky, práva i ekonomiky na periferii života. Zygmunt Bauman píše v knize Tekutá modernita o sedimentaci nového řádu definovaného především ekonomickými zájmy, ve kterém vše ostatní, o co by v životě mělo jít, je s ohledem na reprodukci tohoto řádu považováno za irelevantní a neefektivní.
   Módní šlágr 90. let o konci dějin, který inicioval Francis Fukuyama nejprve článkem a později knihou Konec dějin a poslední člověk s tezí o liberální demokracii jako poslední formě lidské vlády, převálcovala finanční krize, která naopak oživila touhu po zatím nespecifikovaných alternativách, tedy po pokračování dějin. Ovšem variace na téma „konce dějin“ mohou mít i jiné, daleko závažnější konotace. Mnohé nasvědčuje tomu, že pod příkrovem povrchních výkladů událostí na přelomu 80. a 90 let je skryta fatální hlubinná tendence činit z těchto událostí konec dějin humanizujícího vzestupu lidství a počátek dějin moderní barbarizace legitimizující egoismus a predátorství jako normu mezilidských vztahů a likvidující demokracii jeji degradací na lumpenpolitiku. Tento dekultivující zvrat dějin by bylo možné interpretovat také jako konec dějin novozákonní kultury, protože myšlení sociální, solidární, humanistické i socialistické, překonávající barbarství ideou bratrství, tedy vše, co bylo po převratech popřeno a dehonestováno, bylo v podobě hierarchie hodnot implicitně obsaženo již v evangeliu.
   Nejblíže k pravdě se asi dostal Karel Kosík, když v eseji Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler napsal, že nejde o konec dějin, ale o konec již vyčerpaných dějin moderního paradigmatu které ztratily tvořivost a vyvodil závěr, že „záchrana světa se může uskutečnit pouze jako změna paradigmatu“.
   Změny situace člověka na přelomu 80. a 90. let vyvolávají otázku po stavu a charakteru kultury, protože situace člověka, kvalita života a stav kultury jsou interpretace té samé skutečnosti. Tyto změny mají globální rozměr, ale radikálně se projevují zejména v zemi, ve které se před jednadvaceti lety uskutečnil přechod z ochranného prostředí jistot „sociální klece“ do predátorského prostředí rizik „sociální džungle“. Liberalismus jako typ politické kultury byl v těchto podmínkách degradován na „stav utrženosti od totalitního řetězu“. Formálně byla obnovena svoboda a demokracie, ale současně se prosadila radikální materializace, ekonomizace a komercializace života jako zdroj nové totality, činící z člověka pouhý objekt ekonomistické mašinérie redukující kulturu na odvětví druhé kategorie a produkující vulgární ideologii a propagandu mnohdy nahrazující skutečnou duchovní kulturu. Nový systém nevyřešil žádnou podstatnou lidskou otázku, ale další těžko řešitelné otázky vyprodukoval. Oficiálně je to tak v pořádku, protože podle vládnoucí ideologie není systém od toho, aby řešil lidské otázky, člověk se má postarat sám o sebe.
   Tyto změny postavily před člověka nároky na adaptaci namnoze překračující hranice lidských možností na jedné straně a současné otevírající nové „možnosti“ v rovině biologicko-egoistického chování člověka-predátora, „osvobozeného“ od mravních vazeb, hledisek kultury a
   vkusu na straně druhé. Frustrace a stres vykonávající dílo zkázy na psychickém, fyzickém i morálním zdraví lidí a mezilidských vztazích se zapisuje do kultury způsobem, kterým se kultura z tvůrčího a mravního potenciálu mění na „potenciál“ strachu a arogance vybalancovaný nabídkou zábavy jako ideologickou přikrývkou nelidské skutečnosti, která opravňuje k úvaze o antropologické tragédii.
   Výsledkem série deziluzí završených pádem pokusu o sociálně spravedlivou společnost a umocněných krachem příslibu „pravdolásky“, která ve skutečnosti sehrála roli pokryteckého revolucionářského marketingu, je všeobecná rezignace na imaginaci jako schopnost tvořivé představivosti o světě lidštějším a obyvatelnějším, než je ten, do kterého je člověk vržen ať již proti své vůli nebo dobrovolně vkročením do nastražené pasti dějin a uzavřením smlouvy s ďáblem. Pokud jedinou perspektivou a vizí budoucnosti je zaplacení (nezaplatitelného) zadlužení, vyrovnání (nevyrovnatelného) státního rozpočtu a provedení asociálních reforem rozšiřujících řady lidí z kultury sociálně vylučovaných, pak k něčemu takovému člověk tvořivou představivost snad ani nepotřebuje. Ale potřebuje ji k překonání tohoto stavu a k myšlení o alternativách a perspektivách lidství.
   S nadsázkou se říká, že budoucnost není to, co byla. Bez nadsázky to lze vyslovit stručněji: budoucnost už není. Kultura tak ztrácí jeden ze svých významných rozměrů, jehož obnova je podmínkou jakéhokoli lidsky smysluplného společenského pohybu. Bez tvořivé imaginace se kultura stává jen vedlejším a poslušným produktem vládnoucího systému, případně pouhým nástrojem jeho ideologické reprodukce. Stává se přidanou hodnotou kdykoli oddělitelnou od reálného života, fasádou na šedivé budově kapitalistické ekonomiky a touha po lidskosti a perspektivě člověka zesměšňovanou chorobou nostalgiků. Ideologicky dobově předžvýkaný výzkum názorů na tyto otázky by nepochybně, podobně jako mnohé jiné uskutečněné výzkumy, vyústil do konstatování, že po lidskosti a perspektivě člověka nejvíce touží méně vzdělaní, staří, nemocní, chudí a voliči levicových stran, zatímco vzdělaní, mladí, zdraví, bohatí a voliči pravicových stran si s něčím tak archaickým jako je lidskost a perspektiva člověka nedělají starosti, nemají to zapotřebí.
   Ústup od vědomí perspektivy a tvořivé představivosti podporovaný přívalem mediálních stereotypů otevírá prostor pro bezduchost, bezútěšnost, beznaděj a aroganci, pro světonázorový, etický a estetický nihilismus spojený s profanací všeho vznešeného a posvátného. Východisko z této situace vyslovil Karel Kosík v rozhovoru v Salonu 1993: „Pouze imaginace nás může vyvést z bezduchosti. Osvobozující moc vychází z tvořivé imaginace.“
   V době postmoderní relativizace všeho, co je možné relativizovat, se těžko nacházejí hlediska posuzování stavu kultury, vkusu a morálky. O to více je důležitá nadčasová a s vývojem modernity kontinuálně se vyvíjející idea kultury, která sice není nikdy bezezbytku naplněna, ale funguje jako zrcadlo nastavené skutečnosti. S ideově lhostejnou kulturologickou definicí se asi nevystačí, ale jak poznamenal Immanuel Wallerstein v knize Úpadek americké moci, i definice kultury je bitevní pole.
   Je namístě připomenout, že jedinečnou filozofickou pozici v tomto směru vytvořil v 90. letech ve svých esejích Karel Kosík. Formuloval ideu kultury s důrazem na její prvotní význam vycházející z latinského colere (pěstování a obdělávání), spočívající v tom, že kultura není jednou z oblastí činnosti člověka, ale tvoří samu její podstatu. „Člověk osvědčuje své lidství pouze v kultuře a kulturou, tj. tím, že šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi obývá krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve své vážnosti, ať v podobě bohů, Boha nebo pravdy, dobra, statečnosti, krásy a moudrosti,“ píše Karel Kosík v eseji Osvícenství a kultura. Ideu kultury rozvíjí jako obranu prostoru, ve kterém ztrácí výlučné postavení síla a násilí (moc meče), expanzívnost trhu (moc peněz) a roztahovačnost ideologií (moc předsudků a fanatismu) a proti bezmezné žádostivosti trhu, agresivitě síly, přízemnosti předsudků a ideologií kultura „vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm svobody, vznešenosti, poetičnosti“. Z této pozice kriticky posuzuje vývoj kultury jako posun jejího významu od pěstování ke konzumování, k estetickému prožívání vyčleněnému z celku dějinných poměrů, v kterých kultura přestala být všudypřítomným živlem reálného života a stala se jedním z mnoha oborů, ztratila přetvářející a inspirující moc.
   Úpadek kultury v éře krize (post)moderní (české) kapitalistické společnosti neznamená „málo kultury“. Je vždy dost kultury jako všeho co lze prodávat, nakupovat a konzumovat podle finančních možností člověka, pokud nevypadl ze hry na prodávání a nakupování. V divadlech, kinech, koncertních sálech se hraje, knihy vycházejí, o produkty materiální kultury není nouze.
   Tento provoz jistě bude fungovat i po zvýšení DPH, pouze více lidí bude z kulturního života sociálně vylučováno. Sociální vylučování z kultury jako důsledek asociální politiky je také způsob, jakým se nelidský systém brání vlivu té sféry duchovní kultury, která by mohla být zdrojem reflexe deficitu lidskosti a inspirace podněcující touhu po alternativách a perspektivách. Sociální omezování dostupnosti hodnot umění se namnoze dotýká právě těch vrstev, které mají potenciálně schopnost nechat se uměním inspirativně oslovit a vnímat toto oslovení s vědomím kulturních, filozofických, estetických, etických a společenských souvislosti v nejširším slova smyslu. Dostupností je umění naopak stále více otevřeno vrstvám hledajícím pouze okamžité uspokojení. Ani o cynické estéty typu Doriana Graye určitě není v egoistickém a predátorském prostředí nouze.
   Fungování kultury jako provozu zastírá její deficit, který tkví právě v redukci na provoz vzbuzující klamný dojem, že je všechno v pořádku, a zatemňující rozsah úpadku spočívající ve vytěsnění hledisek kultury, vkusu a dobrých mravů ze všech sfér veřejného života, zejména z politiky, ekonomiky a práva. Role umění jako zdroje duchovní reflexe, etické, estetické a filozofické inspirace byla odsunuta na okraj života a namnoze redukována na pouhou relaxaci. Postavení člověka degradovaného na konzumenta mediálně servírovaných produktů kulturního průmyslu vede k rezignaci na duchovní potřeby a vyvolá poptávku po laciné zábavě. Tato poptávka je zajištěna nabídkou možností bavit se a ubavit se k smrti, zapomenout tak na smrtonosné stránky skutečnosti, na bídu lidí pod mostem a na rizika bídou hrozící.
   Současně však platí, že kultura je nezničitelná, protože přetrvává díky přirozené schopnosti těch lidí, kteří si navzdory ideologickému dryáčnictví a sociální šikaně dokážou uchovat kritický odstup, vědomí sociální integrity, smysl pro dobro, krásu a tvořivost. Udržuje se tak velmi cenná schopnost vnímat projevy barbarizace jako výzvu k reflexi, která v podobě radikálně existenciálního pohledu do bezedné díry vyprázdněného paradigmatu může být zdrojem vědomí odcizení nezbytného k oživení touhy po změně situace člověka. Roger Garaudy v eseji o Kafkovi v 60. letech píše o odcizení jako ontologické tragédii a o možnosti umění, které „…falešnému řádu světa, vzbuzujícímu však důvěru, vtiskne na průčelí jeho pravou šklebící se a groteskní tvář, rozruší červotočovou stavbu, vydávanou za skvělou a nezměnitelnou, a způsobí v ní trhlinu… Donutí nás uvědomit si své odcizení“. Politickým režimům, spokojeným měšťákům a slouhům moci v minulosti i v současnosti není sympatické připomínat odcizení, neboť je to totéž, jako hovořit o provaze v domě oběšencově. Jenže právě o tom je třeba hovořit v zájmu probouzení lidství z lhostejnosti a odevzdanosti poměrům.
   Franz Kafka v románu Proces interpretoval odcizení jako logice odporující absurdní stav neznámé viny, za kterou je člověk stíhán na svobodě záhadným soudem až do tragického konce. Důležité je ono stíhání na svobodě, ve kterém se svoboda stává celoživotní štvanicí a
   marným hledáním logiky, smyslu, soudu a spravedlnosti podle zákona, který je nepřístupný. Kdyby dnes Kafka žil a psal Proces, pak by Josef K. v den svých 30. narozenin dostal nejen
   obsílku k imaginárnímu soudu, ale i onu pověstnou složenku na 120 000, sice symbolickou, ale vypovídající, že novou konkrétně historickou formou viny Josefa K. je logice a smylu odporující
   připsání dluhu na účet zbytku jeho života. Vina ze samotné podstaty bytí v podobě dluhu vystupuje jako nová forma ontologické tragédie.
   Z napětí mezi vědomím neúnosnosti a nelidskosti systému zmítaného krizí na jedné straně a rodící se touhou po zatím nepojmenované alternativě na straně druhé vyplývají tři zásadní otázky.
   První otázka zní: je proces směřující od kultury k barbarizaci natolik objektivní a fatální zákonitostí nové fáze dějin, že jej nelze zastavit, nebo jde jen o dočasně platnou interpretaci a
   pozici vítězů nad dějinami? V každém případě je rodící se touha po alternativě zárodkem kultury, která může splnit dějinotvornou roli za předpokladu, že rozehraje tvořivou imaginaci a postará se o erozi již vyprázdněného a tvorbu nového paradigmatu. Cestu od barbarství ke kultuře nelze chápat jinak, než jako změnu filozofie člověka od biologicko-egoistického ke společenskému pojetí ve spojení s návratem hledisek kultury, vkusu a dobrých mravů do politiky, práva a ekonomiky, do celého způsobu života, práce a mezilidských vztahů. Je to zajisté běh na dlouhou trať, ale jde o to ho odstartovat.
   Druhá otázka se týká společenského resp. politického subjektu: kdo může zastavit barbarizaci a efektivně prosazovat naplňování ideje kultury jako lidskosti a perspektivy člověka, kdo ten běh na dlouhou trať může odstartovat? Téma je bytostně levicové. Je však současná (česká) levice na takový úkol připravena? Nelpí příliš na stranických principech a zájmech na úkor levicových a všelidských hodnot? To, co dnes chybí, je identita levice jako takové, levicová vize společnosti a světa a společná politická kultura.
   Levice je reprezentována tradičními politickými subjekty vzešlými z éry industriální modernity, tedy ze světa, který už neexistuje. Tradice je sice důležitým nositelem trvalých hodnot, ale současně je zdrojem rutiny a koulí na noze neumožňující pohybovat se v tekutém postmoderním, postindustriálním světě a na tento svět efektivně aplikovat humanistické, demokratické, sociální, environmentální ideje a perspektivy. Navíc je současná česká stranická levice stále ještě zatížena ideologickými předsudky a minulostními traumaty, limitujícími možnosti vytváření široké pluralitní demokratické a efektivně působící levicové fronty.
   Pokud se neprosadí nadřazenost levicových a všelidských hodnot nad partajní rutinou, pokud stávající levice nepochopí, že její jednota může být pouze rámcem názorové plurality, pak se identita levice nevytvoří. V takovém případě platí, že tématu „od barbarství ke kultuře“ se může efektivně ujmout teprve nová generace pluralitní levice, nová kulturní avantgarda. Její novost bude spočívat v tom, že odhodí veškeré ideologické předsudky a minulostní traumata a bude ve svobodné a otevřené diskusi rovných s rovnými hledat, formulovat a prosazovat alternativu, tj. ideu kultury jako lidskou společnost solidarity, tvořivosti, odpovědnosti a přátelství, a třeba i vytvářet v tomto duchu četná alternativní společenství již v rámci kapitalismu.
   Třetí otázka zní: jakou zkušenost si nová levice může odnést z neúspěšného poklusu o socialismus? Tu samozřejmě nevytěží z dnes pěstovaného ideologizovaného přehrabování se v dějinách za účelem pokleslých politických kampaní. Ale ze zkušeností ze zrodu, vzestupu a pádu komunistického hnutí se poučit lze. Ve fázi vzestupu mělo toto hnutí úctyhodnou kulturní,
   osobnostní, intelektuální a morálně-politickou výbavu. Pravice z toho má dodnes mindrák. Byl to ale nedoceněný kapitál, který komunistické hnutí ztratilo při výkonu přeceněné moci. I když reálná politika je a vždy bude spojena se snahou o získání vlády a moci, primárně by nová levice
   měla usilovat především o přirozenou kulturní, intelektuální a morální autoritu, o kulturní hegemonii jako zdroj nového paradigmatu a konsenzu, který nepřestane fungovat ani po změně vlády. Největším kapitálem levice není moc, ale vysoká kulturní, intelektuální a morální výbava. To je jediná myslitelná garance nezvratnosti cesty od barbarství ke kultuře.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]