Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes

   Téma „Postavení českého spisovatele dnes“ je natolik obecně formulované, že v prvé řadě vyvolává množství dalších otázek, jejichž pouhé pokusné definování by překročilo stanovený rozsah tohoto příspěvku. Především se jedná o sám výraz „postavení spisovatele“, který lze chápat jak ve významu ekonomicko-sociálním, tak ve spojení se smyslem spisovatelské práce, smyslem literární tvorby, navíc pak ve specifických českých podmínkách. V této souvislosti není možné pominout důsledky, které se dostavily s globalizací, internetem a zdokonalováním prostředků audiovizuálního působení, s prudkým nástupem virtuálního světa. Změnila se pozice literatury v rámci jednotlivých druhů umění. Změnila se pozice různých literárních žánrů – rozhodující součástí „hlavního proudu“ beletrie se staly dřívější okrajové žánry, jako fantasy, sci-fi, horory, mysteriózní příběhy, komiksy, „ženské“ či romantické romány (nyní falešnou reklamou prezentované coby „společenské“ či „psychologické“) a jiné oddechové čtivo.
   Ještě závažnější je však to, že – řečeno s Neilem Postmanem – drtivě zvítězila tendence „ubavit se k smrti“. Masová zábava z každodenního kulturního prostoru vypudila náročnější umění do intelektuálních rezervací a klubů, a hlavně totálně opanovala celou masmediální sféru. Jestliže se dříve říkalo „kdo si hraje, nezlobí“, mělo by se nyní říkat „kdo je baven, nezlobí – a nemyslí“. Permanentní a vše pohlcující „zábava“ přináší hrozivou komercializaci literární tvorby a kvantitativní převahu braku nad krásnou literaturou. Jedním z důsledků tohoto zhoubného procesu je to, že pokud chce spisovatel uspět na knižním trhu, musí se stát v prvé řadě bavičem čili rezignovat na funkci spisovatele. Signifikantní potom je, že naopak různí baviči na základě své mediální popularity expandují do oblasti „literatury“ a ke svému hlavnímu řemeslu si rádi dolepují ještě etiketu „spisovatel“. A tak jsou knihkupectví plná bavičských memoárů, klepů o celebritách a veselých příhod ze zákulisí čehokoli. Všudypřítomný bulvár a masmediální brainwashing si za poslední dvě desetiletí vychovaly primitivní čtenáře a diváky s příkladně vymytými a kontrolovanými mozky. Došlo mj. k poklesu zájmu o četbu hodnotné prózy a poezie – současné i klasické. V lepším případě je tato četba nahrazována zhlédnutím zfilmované podoby literární předlohy, často v „hollywoodsky“ deformované interpretaci. Zároveň je čelní pozice výše uvedených – dnes už mainstreamových – literárních žánrů (fantasy, sci-fi, horor, komiks…) znovu upevňována jejich filmovou verzí, u bestsellerů povinnou. Původně suverénní Literatura tak stále více plní pouze pomocnou funkci na poli showbyznysu (samozřejmě odhlédnuto od faktu, že scénář je vždy textem). Když např. sleduji komentáře diváků na Česko-Slovenské filmové databázi, všímám si alarmujícího nepoměru mezi počtem hodnocení (počtem diváků) kvalitních snímků oproti lavině filmového aušusu. Samy komentáře pak dosvědčují, jak velmi se snížila divácká úroveň a vůbec schopnost porozumět jazyku umění. A jak málo jsou cinefilům či kinomolům známa klasická literární díla.
   Z hlediska jazyka textů zaujala na síti a v internacionální komunikaci dominující (a s nadsázkou i „okupující“) úlohu angličtina. Význam znalosti angličtiny pro profesní uplatnění mladé generace je svým způsobem důležitější než význam dokonalého zvládnutí mateřštiny. Také v této souvislosti se objevuje nebezpečná tendence, jež by mohla časem mj. vést k dalšímu přehlížení domácí literatury.
   Vedle uvedených (letmo načrtnutých) globálních změn ovlivňují postavení současného českého spisovatele pochopitelně i specifické změny lokální, zásadní změny v rámci české společnosti. Bylo by možné mluvit o sociálním statusu současného českého spisovatele, o jeho sociální roli a sociálním poslání, o jeho tvůrčích podmínkách (zejména publikačních), o jeho podmínkách existenčních; bylo by možné mluvit o problémech českých spisovatelských organizací a srovnávat přístup před- a polistopadového režimu ke spisovatelům. Bylo by nutné mapovat působení masmédií, reklamy a oficiálních institucí (grantů, ocenění) ve vztahu k současným českým literátům, z nichž úzká kasta, vybraná podle zřetelného ideologického či komerčního klíče, je programově zviditelňována a protežována, zatímco jiné skupiny jsou ignorovány, či přímo zadupávány do neviditelnosti. Bylo by tudíž žádoucí hovořit o „literární politice“ a „literární ideologii“, dále o literární kritice… a vést tuto linii třeba až ke konjunkturálním literárním námětům, ba i lexiku… Zvláštní oblast by pak představovala např. pozice současných českých autorů v rámci literatury slovanské, evropské a světové, překlady dnešních českých děl do jiných jazyků aj.
   Především by bylo nezbytné analyzovat aktuální materiální situaci české literatury, zejména českou knižní produkci, zabývat se cenami knih (po nedávném zvýšení DPH), podmínkami jejich vydávání a distribuce (po zlikvidování státního podniku Knižní velkoobchod Miroslavem Mackem před dvaceti lety). Podle nejnovějších údajů vyšlo v České republice vloni více než 19 tisíc knižních titulů (o 11 procent více než předloni), což je jistě potěšující číslo. Do tohoto kvanta jsou ale zahrnuty i tzv. e-knihy. Neznám však další vypovídající data, abych si udělala reálný obrázek. Nevím, jaká je např. velikost nákladů dotyčných titulů, informovanost potenciálních čtenářů o existenci daných knih, netuším, jaký je o ně zájem a jaká je jejich dostupnost v knihkupectvích… A hlavně nemám ponětí, kolik těchto titulů spadá do oblasti současné české literatury a jaká je jejich žánrová struktura, kolik žijících českých spisovatelů za ně dostalo (či dostane) honoráře a v jaké výši… Už roky je totiž veřejně opakovaně konstatováno, že literaturou se v této zemi dokáže uživit stěží pár autorů.
   Ostatně sám pojem „český spisovatel“, ačkoli se zdá být na první pohled jasný, je ve skutečnosti právě nyní nebývale široký, vágní až matoucí – za spisovatele je u nás označován (či sám sebe označuje) pomalu každý, kdo vydal nějakou svou knížku, a to bez ohledu na charakter textu. Zvláštní kapitolu by si pak zasloužili dnešní čeští autoři samizdatoví. A to pomíjím bleskově se rozpínající literární kosmos na internetu, digitální vesmír, kde se minulost prolíná s budoucností, literatura chaoticky bují a její druhy a žánry se prorůstají v těžko rozpletitelném svazku; poezie, próza i drama se mísí s žurnalistikou a blogováním, tvorba umělecká se topí mezi amatérskými pokusy, grafomanií, pornografií a psychopatologií; operují tady elektronická nakladatelství a specializované literární weby různého rázu; a recenze a komentáře sahají od odborných kritických soudů až k vulgárním výlevům a agresivním urážkám.
   Označení „spisovatel“ („český spisovatel“) bylo od obrozeneckých časů spojováno s vysokou prestiží, nepramenící z komerční úspěšnosti tvorby a výše honorářů, nýbrž odvozenou od umělecké hodnoty a společenské váhy literárního díla, přičemž spisovatel byl chápán zároveň jako morální tribun lidu, jako „svědomí národa“. Odlesk někdejší tradiční reputace a punc „tvůrce“ či „intelektuála“ jsou nejspíše důvodem, proč si dnes tolik ne-literátů dává mermomocí říkat „spisovatel“. A tak vedle opravdových uměleckých osobností jsou coby „spisovatelé“ mediálně zviditelňováni rovněž spisovači magazínových banalit a drbů, věšteckých příruček, esoterických blábolů a kuchařek; jakož i pachatelé stokrát převařených škvárů, stále častěji vydávaných i seriózními nakladatelstvími, která se před nedávnem ještě těšila slušnému renomé. Kdo nevěří, nechť se podívá např. do katalogu Knižního klubu. Luxusní okruh autorů pak reprezentují přicházející a odcházející politikové se svými memoáry, agitkami, apologetikami, kázáními a jiným mudrováním.
   Nejvyšším a takřka jediným kritériem spisovatelské vážnosti je tedy výtěžek z prodeje, v některých případech pak ještě žádoucí ideové vybarvení díla. Z tohoto konstatování logicky vyplývá i dnešní postavení českého spisovatele a jeho brutálně redukovaná sociální role. Je respektován jen jako úspěšný výrobce dobře prodejného zboží, jako úspěšný bavič, případně jako úslužný propagandista.
   Nemusím snad příliš připomínat ostudný fakt, že ve většině si autoři, tj. i opravdoví spisovatelé, na vydání své knížky musí finančně přispět, třebaže o této ponižující praxi sami obvykle diskrétně mlčí. S návratem takto vložených prostředků se nepočítá. Vzhledem k tomu se literární tvorba v posledních dvaceti letech stala soukromým luxusním koníčkem. Naopak na českém knižním trhu mnohdy komerčně zabodovali autoři, které za seriózní spisovatele pokládat nelze ani pod tlakem mnoha tisíců prodaných výtisků.
   Je příznačné, že gradující celospolečenský rozklad v minulém roce ukázkově vyhnisal i v oblasti „knižního byznysu“ – za všechny připomenu kauzu údajných velkolepých honorářů literátů Petry a Jiřího Paroubkových (slovo kauza je zde namístě), reklamně účinný skandál kolem posledního výplodu Ireny Obermannové, do té doby médii něžně hýčkané, nebo posthumní prodejní boom populárních ženských románků zavražděné Simony Monyové, o jejíž tragické smrti zatepla slátaly své morytáty hned další hyeny větřící dobrý kšeft.
   Ano, o kšeft a o nic jiného v kapitalismu přece nešlo, nejde a nepůjde. Zákon zisku drakonicky ovládá také „kulturní“ sféru a smrdutou hnilobu jeho účinku už nenavoní ani notorické halasení o tvůrčí svobodě. Mám-li soudit podle množících se bulvárně rozmazaných případů, lze nyní např. „vydáním“ knížky a podobného „tištěného textu“ (instruktážní brožurky, zdravotnického bulletinu, vůdcovských meditací, učební příručky, sbírky veršovánek, zvěřinové kuchařky atd.) šikovně vyprat špinavé peníze či pustit žilou krvácející státní nebo obecní kase, aniž by k tomu vládnoucí mafie nějakého spisovatele vůbec potřebovala. A to je symbolický definitivní konec role českého spisovatele v restaurovaném českém kapitalismu a symbolická tečka (raději vykřičník) za jeho dnešním postavením.
   Navzdory chmurnému lamentování jsem však přesto, ba dokonce právě proto relativně optimistická. Společenský vývoj očividně spěje k bodu zlomu. Režimy, pro které jsou zbyteční nejenom vlastní spisovatelé, ale hlavně vlastní občané, se totiž dříve či později stávají zbytečnými pro občany.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]