Zdá se, že každé básnické pokolení má své ztracené příslušníky, jejichž talent není o nic menší než talent uznávaných vůdců generace. Asi tomu tak musí být, protože o velikosti básníka rozhoduje nejen jeho nadání, ale také vůle, pracovitost, psychofyzické ustrojení a samozřejmě i doba. Typickým ztraceným příslušníkem Wolkrovy generace je A. M. Píša, z básníků narozených v desátých letech minulého století se takovou spíš tušenou než viditelnou stálicí stal Hanuš Bonn. Jeho dílo, předčasně ukončené smrtí v koncentračním táboře, nebylo ani ztraceno, ani zapomenuto. Bylo dokonce po druhé světové válce v úplnosti vydáno, a přece je dnes téměř neznámé.
   Mnoho toho nevíme ani o básníkově životě. K dispozici máme především předmluvu Václava Černého a stručné biobibliografické poznámky Jiřího Valji, pořadatele Bonnova básnického odkazu, v láskyplné edici vydané v roce 1947 u Václava Petra. Dovídáme se zde, že Hanuš Bonn se narodil 5. července 1913 v Teplicích-Šanově, školu navštěvoval v Praze a roku 1932 maturoval na reálném gymnáziu v Truhlářské ulici (do stejného gymnázia chodili před ním i Vladimír Holan a František Hrubín). Od r. 1927 přispíval do Studentského časopisu a brzy se stal jedním z jeho redaktorů. Už jako středoškolák se účastnil práce v českožidovském hnutí. Po maturitě se zapsal na práva, která ukončil v roce 1938. Ve studentském časopise tiskl i během vysokoškolských studií, jeho verše však najdeme i v Rozhledech, redigovaných Halasem, v Lidových novinách, Kvartu a v Kritickém měsíčníku. Za okupace musel Bonn publikovat pod pseudonymem. S jeho verši, podepisovanými jménem Josef Kohout, se naposled setkáváme v Jarním almanachu básnickém 1940. Dne 8. října 1941 byl básník jako příslušník neárijské rasy zatčen a převezen do Mauthausenu, kde 20. října téhož roku zemřel.
   Hanuš Bonn vydal za svého krátkého života pouze dvě knížky veršů - prvotinu Tolik krajin (1936) a výbor z poezie primitivních národů Daleký hlas (1938), obě v nakladatelství Václava Petra. Sbírka Tolik krajin vyšla jako 2. svazek edice První knížky, kterou řídil František Halas.
   Bonnův osud, tolik podobný Ortenovu, nás přivádí k zamyšlení nad poznávací funkcí básnické previze a jejím významem pro duchovní život jednotlivce i celého národa. V roce 1936 byl v srdci Evropy ještě mír, ale autor sbírky Tolik krajin už mluví o "rozeklaném čase", tuší "ohnivé kříže na nebi" a "dni slanou trýzní rozleptané". Musel být skutečným básníkem ten, kdo ve svých třiadvaceti letech dokázal napsat: "Kdo z vás mi může říci / že nejsme nad propastí / že není bláhové milovat sny / a verše? // Ó zastavit tě jezdče zběsilý / potopo nesmyslná! // Ale kdo mi řekne / že se vzepnou naše zmalátnělá srdce / a vzkřiknou? // Tolik tmy // A tak sami". Básník, který "ve svém pokoji s lampou nad stolem jak v úzkostlivé zdviži" vzýval Beethovena a v posledních měsících svého života nad nedokončeným překladem Duinských elegií rozmlouval s Rilkem, si charakteristické kulisy svého dramatu - noc, hudbu a osamění - nezvolil nahodile. Nejprve je potřeboval k tomu, aby uprostřed nich, v hlubokém soustředění, lépe porozuměl sám sobě i světu. Později jimi obměkčoval zdi ghetta, do něhož byl zahnán, odkud nesobecky a statečně hledal cestu k lidem, kde pociťoval i zvažoval svou smrt, dokud si pro něj nepřišla.



   Malá noční hudba o hvězdách

   Proč pod okny tesknit? Kdybych šel
   kdybych teď věčně věčně šel
   pojednou by se rozšuměl
   jako let křídel nade mnou
   roj včel

   A kdybych teď poklek u studny
   a ve své věčné beznaději
   z jejich tmy chtěl zvídat odpovědi
   padl bych celý zmatený
   rovnou v ten jas před nímž se chvěji
   a ráno by mě našli v nebi
   Bylo by to v neděli

   1936


   Rozeklaný čas

   Ohnivé kříže na nebi
   dni slanou trýzní rozleptané
   - A nikdo nikdo nepoví
   kam jdem a co se stane

   Jen průvany z dálek a noc plná hvězd
   ke zpěvu křídla rozpínají
   - Pod přilbou tmy a v bludišti cest
   co víme tu o jiném kraji

   Ohnivé kříže na nebi
   dni slanou trýzní rozleptané
   - Předehro zítřků Vábení!
   A smrt je na číhané

   (Tolik krajin, 1936)


   Tolik krajin

   Tolik krajin nikdy neuvidím
   abych si jednou řekl znám svět
   Tolik nocí mě nikdy nezahalí
   abych rozpoznal jejich tajemství

   Hvězdné dráhy chvění trav sladké deště květnů
   vždy budete unikat mým hledajícím rukám
   Strázni srdce nevyřčená plaché dotyky tváří
   nebudeme si věčně jak bratři
   v samotě večerů?

   Ale já? Co já?
   Budu vždy milovati jen tebe otázko vášnivá
   a přelud světa jenž mi v srdci zpívá?

   Zachvěji se jak dnes až vás uvidím
   vy moje krajiny noci stromy a hvězdy
   a ty můj člověče bezmocný ve tmě?

   Budu se chvěti po všechny dny
   jak dítě před laternou magikou?

   (Tolik krajin, 1936)


   Čekání

   - A to prý je čas
   to křehké sesouvání
   dech písně v oblacích
   a odplouvání

   - A to prý je zem
   to těžké vydechnutí
   zrající z bolesti
   až v něhu tiché smrti

   - A to prý jsem já
   ten pramen ztracený
   jenž zaklet v průvan času
   ze země trysknout žízní
   stříbrem hlasu

   (Tolik krajin, 1936)


   Odnikud

   Tolik hlasů krouží neoslyšeno
   ach vím
   Tolik hlasů krouží - Odnikud
   odnikud však nezaznívá rým

   Padá na mé chudé zápraží
   klamně jen se podobajíc písni
   teskná popelavá všehochuť
   která neočistí

   (Tolik krajin, 1936)


   Stranou

   Tak tesknit u své lampy
   tak v zapomenutí
   tak v přítmí sarabandy
   ó sladké spiknutí

   tak umět rozežíhat
   povadlý svit zpod rzí
   tak do prstenců ticha
   klást k rýmu rým

   Vím padají na nás noci
   jak olověný sen
   ale tu tíseň vám povím
   až jednou v čistší den

   Tak tesknit u své lampy
   tak v zapomenutí
   tak v přítmí sarabandy
   ó sladké spiknutí

   tak umět rozežíhat
   povadlý svit zpod rzí
   tak našeptávat krásu
   těm v ústraní

   (Tolik krajin, 1936)


   Vojenský hřbitov

   Rachotí tmou
   přeludy marných válek,
   pod bělmem slepců
   dosud záblesk tlí,

   tu bolest nikdy nikdo nepoví.

   Vích jisker vzlét,
   když poplach v bubny naleh,
   a ticho pak.
   Vy zbabělí!

   Jen pyšné krve proud
   šplích ještě darmo v hroudu ztuchlé hlíny
   jak vědro špíny
   z okna vylité,
   jak jinak toužili jsme patřit zemi té!

   Za dlouhých nocí,
   nocí pomlouvačných
   na kavalcích shnilé slávy
   teď podestýlají nám,

   nám!

   Jako byste netušili,
   netopýři, netopýři,
   že nám rubáš neušili
   pro takový klam.

   (1939)


   Na motiv z Brucknera

   Kam až,
   kam
   se rozvíráš,
   noci listnatá
   a plná hlubokosti?
   Hvězdy střeží svoje mléčné mosty
   proti tmám.
   Sám a sám
   v nedočkavém hladu po věčnosti
   prázdný jsi jak dům,
   jenž čeká hosty
   z mnoha stran.

   (1940)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]