V poslední sbírce Karla Vysloužila, vydané na sklonku minulého roku a nazvané KAPRADINKO (Lípa, Vizovice), jen čtyři básně mají název-oslovení. Ta první, která dala název knížce, je báseň v próze, jistěže ne darmo připomínající básnické apostrofy Demlových Mých přátel, ale není to žádný "ohlas" slavné knížky Jakuba Demla, je to báseň-úvaha zcela vysloužilovsky vyhrocená k dnešnímu životu. Třetí odstavec této básně v próze začíná řádky, v nichž je celý básník a občan, který po všecek svůj život houževnatě vystupuje proti nepravostem a zlořádům doby (jak ví každý, kdo ví o jeho mnohaletém věznění i kdo teď čte jeho Hlas z pasínku, časopis nejmenší na světě):
   Kapradinko, ti odpovědní za stav vymazávají nitro člověka a tomu říkají kultura a svoboda. Slovo obsahující ušlechtilost a krásu nepotřebují.
   Sbírka pak uzavírá apostrofa Duchu (šest veršů ve třech strofách, všeho všudy i s názvem dvanáct slov), shrnující obdiv k síle, těžící a tesající kámen, který vždy patřil / stavění chrámu.
   Víc než čtyřicet básní mezi první a poslední je vlastně obrazem té celoživotní a neustávající těžké těžby a tesání. Na cestě (tak nazván poslední, nejrozsáhlejší, více než polovinu knihy zabírající oddíl) píše Vysloužil o lidském teple, o chvění, starých domech, o koních i o tom, co je to Být podemlet. Je svůj, třeba i po Horovi, básníkovi ticha, když píše své Ticho (ticho snu / jenž sní a nesmí snít). V neozdobných, přitom znělých pádných verších chodí k jádru věci, například v básni případně nazvané Zpráva: ... jen zápis // o lhostejných / a vlažných / v dějinách chybí // ač vždy krev / i tmu zavinili.
   Význačné postavení uvnitř sbírky a Na cestě mají obě zbývající básně-apostrofy. Světe / je pošetilost / hledat v tobě štěstí / jsi útočná poušť // ... Báseň Světe je hořký povzdech a přímý protiklad k básni Kapradinko, báseň Důvěro (vypuštěná důvěro / vracíš se / do Noemovy archy) už míří k veršům naděje, k básni výmluvně nazvané Naděje pracuje (tu už známe ze sbírky Klíček, vydané 2001 pod pseudonymem Bohumil Rosa, zde právem přetištěné). Ta báseň končí: Naděje pracuje / vydobývá lidskost / i z kamene.
   Krásně nenapravitelný básník životní důvěry navzdory zlým životním zkušenostem i bídě, v níž vlnové délky /... / skrz obrazovky / /vyžírají duši // pecnům na střídu, má už nemálo věrných čtenářů a vyšla už o něm i nevelká monografie (Básnická tvorba a publicistika KV, Vizovice 2002), původně diplomová práce na opavské Univerzitě. Její autorka Petra Víchová spíš jen naznačila, v čem jsou specificky básnické hodnoty veršů Karla Vysloužila. I v nejnovější sbírce jsou čísla až příliš proklamativní (Opravdu), ale převládají verše také básnicky svrchované. O takovém básnickém posezení U kávy na dubovém stole - všeho všudy devět veršů - dala by se napsat celá studie.
   Summa summarum: knížka poezie, s jakou člověk ožívá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]