Dne 6. března byla svolána 30. jubilejní Václavkova Olomouc. Člověk nemusí být staromilec, aby si uvědomil, co znamená v našem dnešním světě tradice třiceti let. Václavkova Olomouc byla uznávanou uměnovědnou konferencí, jíž se účastnily špičky domácí, často i mezinárodní estetické a uměnovědné reprezentace. Ne náhodou si tehdy před třiceti lety zvolili organizátoři právě Bedřicha Václavka za jistý symbol, vzor humanitního vědce, u kterého se vzácně pojila odpovědnost a statečnost vědecká se stejnými vlastnostmi, jež prokázal v osobním životě. Oba tyto rozměry Václavkovy osobnosti tak inspirovaly organizátory a účastníky konferencí k tvůrčímu přístupu, k hledání a řešení toho aktuálního, co doba přinesla. Výsledky badatelské práce domácích i zahraničních hostů byly uveřejňovány v pravidelných sbornících. Konference měla také svou pevnou záštitu v mateřské Univerzitě Palackého.
   Václavkova Olomouc byla pro město jednou z nejvýznamnějších společensko-kulturních událostí, její průběh byl doprovázen výstavami, koncerty, divadelními představeními, besedami a podobně. Není jistě třeba zdůraznit, že situace se poněkud změnila. Ještě v první polovině 90. let, samozřejmě v naprosto jiných materiálních a společenských podmínkách, se sjížděli někteří bývalí účastníci, dokonce vzniklo i několik zajímavých sborníků z těchto setkání. Bohužel však zakladatel a neúnavný organizátor mnoha ročníků, prof. Jaromír Dvořák, právě v tomto období vážně onemocněl a musel se vzdát svého přímého vlivu na výběr témat a především na obecný tvůrčí duch setkávání.
   Dnešní Václavkova Olomouc stojí před velkým rozhodnutím. Přes deklarovanou snahu, která byla vyjádřena ve třech otázkách uveřejněných na pozvánce na letošní konferenci, bohužel nedala sobě ani veřejnosti žádnou odpověď. Letošní setkání mělo však jeden velký klad. Na rozdíl od předchozích několika ročníků, kde přednesené referáty nevyvolaly podstatnější diskusi a navíc každý z nich se zabýval odlišnou tematikou, na letošní Václavkově Olomouci, až na jednu výjimku, se nečetlo, ale diskutovalo. Václavek by se na tomto setkání jistě nepoučil o nových trendech estetického a uměnovědného myšlení počátku 21. století, zato by se dozvěděl mnoho truchlivého o naší konkrétní současnosti. Byly by to informace, postřehy, ale také návrhy možných náprav problémů týkajících se nejen města a okolí, ale přesahující svým významem i k otázkám obecným. Tematika tak byla velmi široká. Diskutující upozornili například na konkrétní problémy Bruntálska a to ve vztahu k řešení česko-německé otázky. Svým způsobem se objevily i úvahy nad posunem v současné interpretaci roku 1968. V řadách účastníku setkání bylo také několik historiků, kteří se zamýšleli nad poslední publikací olomoucké katedry historie, představující souhrnné dějiny Olomouce. Diskusi vyvolala především interpretace kapitol zabývajících se novodobými dějinami města.
   Letošní setkání, a to právě díky entusiasmu, díky touze vyslovit svůj názor před spřízněným plénem, bylo bezesporu velmi živé, naznačující v určitých situacích i polemiku nad zásadními otázkami kulturně-politickými. Plénum potvrdilo, že Václavkova Olomouc může žít dál, a to, zřejmě, pravděpodobně v jiné podobě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]