PROTEKTORÁTNÍ ROZHLASOVÝ SKEČ. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků. Tak nazval Radek Žitný knihu, která je na jedné straně objevná, na druhé zase v některých místech až moc shovívavá. Jedná se tu o úloze autorů a herců, kteří zůstali v době protektorátu »doma«. Knihu vydalo nakladatelství BVD v Praze roku 2010. Kniha má 254 stran.
   Autor knihy se k jejímu psaní připravil (spolu s Jarmilou Farníkovou) knihou o herci Čeňku Šléglovi, který má také místo v »protektorátním rozhlasovém skeči«. Kniha je uvedena Vladimírem Justlem, který ji považuje za přínosnou (v tom má vcelku pravdu), ale autor se již méně drží snahy pozorněji posoudit život na protektorátním území z dějinné perspektivy - jednalo by se tu zejména o přijetí, pochopení skečů, »jsou tím míněny rádoby humorné relace, tepající poměry v nepřátelské cizině a mezi emigranty«.
   A tak vlastně vznikl jakýsi slovník známých, ale též již pozapomenutých postav, ke kterým se mnohdy přetěžko shánějí jejich životopisná data. »Velkými rybami« v proudu těchto skečů jsou Josef Opluštil a samozřejmě i Vlasta Burian - ostatně jeho označení se objevuje již v názvu knihy (»král komiků«) Někteří z této »galerie« již dávno upadli do zapomnění, jako třeba František Voborský (strana 123 a následující).
   Kniha navozuje otázku, zda je vůbec třeba se touto oblastí kultury a vzdělání zabývat. Autor volá po »jemných lékárnických vážkách«, aby se spravedlivěji posoudila míra kolaborace. O to se snažily poválečné lidové soudy nad kolaboranty, ale ani ty nedokázaly ve všech případech »záhady rozlousknout«, a tak se stávalo, že byli i někteří podezřelí (dokonce Josef Lada), jiní z »osidel« soudů vyklouzli snad docela lehce a ještě po válce se uplatňovali ve sdělovacích prostředcích (spisovatel František Kožík).
   Autor se opíral o záslužný archivní výzkum, který mu přinesl mnoho zajímavých dokumentů a napomohl někdy i k pracnému rozluštění »záhad«, jako byl třeba pod šifrou známý ErJé. To byl »odborný učitel, od roku 1923 člen Kasandrovy protižidovské strany a spolupracovník »Štítu národa«. Po rozpadu Národní akce přešel do Vlajky (a této pověstné organizaci se autor knihy také věnuje).
   »Své místo« tu také našel »český Quisling« Emanuel Moravec, který dal impulz k vysílání rozhlasových skečů, i když sám se na jejich tvorbě autorsky nepodílel.
   Kniha spíše naznačuje materiál vhodný pro dějepisce doby protektorátní, přináší i některé materiálově cenné impulzy k této době, ale právě tím, že autor je velmi často shovívavý k některým jedincům, nerozřešil základní problém kolaborace s fašistickým režimem, a to je zajisté škoda. V každém případě však poukázal na jednu z dosud nikoli úplně probádaných možností, která by vedla k úvaze o složitosti života v tomto svízelném období. Rozvíjela se bitva na rozhlasových vlnách, rozhlas tu hrál vlastně roli jediného média.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]