Narodil se v Paříži 21. listopadu 1694. Už 16. května 1717 se jeho obydlím stala - bez soudu ovšem - vězeňská pevnost Bastila. Kdo byl v ní tehdy ubytován, nevěděl, kdy se dostane na svobodu a zda se jí vůbec dočká. Vlivní přímluvci však dosáhli toho, že byl propuštěn už 11. dubna 1718, s tím však, že bude žít mimo Paříž. Usídlil se tedy v Chatenay, v domě otcově. Ke svobodě pobytu se dostal až 11. dubna 1719. V roce, kdy tiskem vyšla jeho první tragédie Oidipus. Napsal ji už v cele ponurého pařížského vězení. Premiéra se konala 18. listopadu 1718, byla vydána - jak již bylo řečeno - v roce 1719, a její dedikaci podepsal "Arouet de Voltaire". A tak vlastně ve vězení se zrodil "král filozofů" Francois Marie Arouet, jinak Voltaire.
   Osvícenský věk byl vpravdě věkem Voltairovým. Aby se jím osmnácté století stalo, bylo nutné poznat společenské poměry v té podobě, s níž se tehdy bylo možno setkat především v Anglii. Prologem se stala Bastila, v níž byl Voltaire po druhé uvězněn 17. dubna 1726, aby byl po dvou týdnech eskortován do Calais, k nucené cestě do Londýna. Anglie byla ovšem jiným světem než tehdejší kontinentální Evropa, světem liberálním, svým způsobem demokratickým a hlavně světem tolerantním. Poskytovala hodnoty velkého významu pro rozvoj civilizace. Patřila k nim především přírodní filozofie Isaaka Newtona (1643-1727), liberální "politologické" myšlení Johna Lockea (1632-1704) a klasicistní díla Esej o kritice a Esej o člověku Alexandra Popea (1688-1744). Díky nim se u Voltaira vytvářely základy deistického pohledu na svět a přírodu, v němž byla překonána tradiční představa o vševidoucím, vševědoucím a všemohoucím bohu, jak ji v podstatě dodnes hlásá římský katolicismus. Z víry zůstal jenom akt stvoření, člověku zůstala svoboda svědomí.
   Voltaire pochopitelně nebyl ateista. Bezvěrectví bylo ve Voltairově době výsadou aristokratického myšlení a je jím vpravdě i dnes. A deismus tak, jak jej domyslel Voltaire, znamenal nejenom osvobozování člověka, ale zároveň osvobození Boha. Bůh v té podobě, jakou mu přiřkl katolický fundamentalismus, musel nést odpovědnost za všechno, co stvořil podle svého inteligentního designu, jak se hlásá dnes. Musel být i stvořitelem zla a nést tedy i za ně zodpovědnost. V takovýchto úvahách se rozvíjela představa, že člověk je pánem sebe sama, že se musí osvobodit jako aktivní činitel na cestě ke svobodné společnosti, jako tvůrce, který oltářníky prostě nepotřebuje. V tom spočívá podstata Voltairova antiklerikalismu, posilovaná také tím, že právě v té době se odehrávaly snad nejhroznější zločiny římského katolictví. Připomeňme třebas vraždu z Abbeville, jejíž obětí se 1. července 1766 po strašlivém mučení stal devatenáctiletý Jean Francois Lefevre rytíř de la Barre (nar. 1747), údajně jen proto, že době, kdy kolem procházelo poutní procesí, nesejmul pokrývku z hlavy...
   Voltaire vedl úporný zápas za zrušení zločinných rozsudků a dosáhl svého i v jiných případech. Programem jeho boje se stalo Pojednání o toleranci napsané u příležitosti smrti Jana Calase (1763), nevinného osmašedesátiletého obchodníka z Toulouse, protestanta. Ten byl osočen, že jako protestant zavinil smrt svého syna Marka Antonia, neboť ten prý se rozhodl stát se katolíkem. I o tomto případu můžeme číst v ojedinělé knize vydané v roce 2004 Nekorunovaný král Európy (F. M. Voltaire - Život a dielo) slovenského autora Ladislava Hubenáka, profesora právnické fakulty Univerzity Mateja Béla v Banské Bystrici. Kniha nám může být velmi spolehlivým průvodcem jak osudy Voltairovými, tak i jeho tvorbou dramatickou, básnickou a filozofickou, a konečně i průvodcem jeho bojem za právo a spravedlnost. A ozřejmit stálou platnost i dnes, a zejména dnes nenaplněného kréda "krále filozofů": "Základním zákonem všech národů je svoboda; ona jest jediným zákonem, kterému se nedá nic předepsat, poněvadž to je zákon přírody."
   V roce 1754 koupil Voltaire panství Ferney poblíž Ženevy při švýcarsko-francouzské hranici. Žil a tvořil na zdejším zámku. Bezpečné sídlo opustil s návratem do Paříže, kam dorazil 10. února 1778. Ubytoval se v paláci markýzy de Vilette, kde každodenně přijímal až tři sta návštěvníků. Dne 30. března navštívil představení svého dramatu Irčané, o den později přijal hold většiny členů Akademie věd a 7. dubna se stal na zasedání akademické lóže U devíti sester svobodným zednářem. Jeho život vyhasl 30. května 1778.
   Katoličtí preláti však vytáhli do marného boje proti zesnulému filozofovi. Byl pro ně - až na výjimky - Antikristem. Zběsile proti němu kázal v pařížské katedrále Notre Dame abbé de Beauregard, poté proti němu dštil oheň a síru v královské kapli ve Versailles. Tělesné ostatky Voltairovy odmítali oltářníci - patrně z křesťanské lásky - pohřbít. Podařilo se to však na venkově, v opatství Scelliéres u Troyes, kam biskupův zákaz dorazil až po pohřbu. Voltairovy ostatky byly nakonec uloženy v pařížském Pantheonu, kde spočinul v pořadí jako druhý. Prvním byl slavný rétor francouzské revoluce Honoré Gabriel de Mirabeau (1749-1791).
   Ve Francii bylo před rokem 1789 na 130 000 celibátníků a řeholnic, z nichž asi 25 000 řeholníků a 40 000 jeptišek žilo v 3750 klášterech. Působilo tu 121 biskupů a 18 arcibiskupů. Význam jediného Voltaira byl pro francouzskou společnost i pro lidskou civilizaci minimálně stokrát větší než význam všech těchto osob ve službách římského katolicismu.
   Voltaire byl oceňován v časech, kdy se dějiny pohybovaly kupředu, a zatracován v létech jejich zpětného pohybu. Co platí pro Francii, platí stejnou měrou i pro nás. Pro poměry v dnešní Čechii je charakteristické, že ten, kdo se chce seznámit s Voltairovým dílem v českém jazyce, musí sáhnout k publikacím vydaným před listopadem 1989. Z nich na místě nejpřednějším stojí český překlad dvoudílné biografie Voltaire neboli vláda ducha (1979), jejímž autorem byl Jean Orieux, a pak dvojdílný výbor překladů z díla Voltairova v češtině, který vyšel s názvem Voltaire myslitel a bojovník (1957). Nového vydání se nedočkal ani esej Humanista Voltaire z pera editora tohoto výboru, jímž byl skvělý filozof Ivan Sviták. Sedmnáct let po státním převratu nevyšlo u nás k této tématice vůbec nic, ale vůbec nic, co by stálo za pozornost. Vpravdě nelichotivé svědectví o době, kterou žijeme.
   Na každém kroku se však setkáváme s profánní i klerikální bagatelizací osvícenského racionalismu, nejnověji na stránkách Českého časopisu historického 104/2006 v recenzi kvalitní práce britského historika Dereka Bealese Enlightenment and Reform in Eighteenth Century Europe (2005). Postup, jak se "vypořádat" s těmito dějinami, je jednoduchý. Vyhrabe se vědou překonaná konzervativní, až reakční koncepce z předminulého století, jazykově se opráší a převypráví - a vydává se za poslední slovo vědy! Primát racionalismu v osvícenství se představí jako něco okrajového, málo významného. Vědecký výklad dějin se obrací naruby. Voltaire - a nejenom on - se tak stává druhořadou, nezajímavou osobností! Vlastně zakázaným filozofem!
   Hledání pravdy o dějinách se dnes stalo bezmála zbytečným, protože nevýnosným zaměstnáním. Žijeme zdivočelý čas ve zdivočelé zemi!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]