Co tu už nebyl kamarád František, zavítal Valenta do hospody jen vzácně. Kouř nesnášel a koukat na seriál pro slaboduché ho nebavilo; na utrácení neměl a pivo mu stačilo k jídlu. Teď ale byla jedinou spásou hospoda. Vracel se z procházky oborou, autobus ale nikde; nad plání, na které začala třistaletá poroba, houstly výhrůžně mraky a šrafovaný obzor ukazoval, že za humny už leje jako z konve. Třebaže kulhal a nebyl už nejmladší, přidal Valenta do kroku a udělal dobře. Právě když vcházel do nevábného lokálu, začalo to venku burácet jako při pádu Berlína a rozpoutalo se něco na způsob potopy světa.
   Sotvaže vstoupil, litoval. Pětice drsných mužů u hlavního stolu ho probodávala chvilku očima, než se na neholených lících rozhostil triumfální úsměv. Příchozí přerušil temperamentní rozpravu, ne-li hádku; oni teď však měli viditelně za lubem cosi neblahého.
   Dvakrát vlídně nevypadali a nebýt lijáku, opatrný Valenta by vycouval. Nezbylo mu však, než se usadit v koutě a zadívat se na muže o někom - a o kom asi? - rokující a vrhající občasné pohledy právě jeho směrem. Krucinál, co mi chtějí? zamyslel se v obavách Valenta. Nikomu jsem nic neudělal a žádného neznám; abych tak nakonec nedoplatil na to, že si mě s někým spletli.
   Rozhlédl se lokálem, potenciálního zastánce však nenacházel. Servírka měla muší váhu, zakrslý výčepní nanejvýš bantamovou, a ostatek také nevypadal na ochránce starců, vdov a sirotků. Na tvářích se rýsovala programová neangažovanost, jak se říká úkazu, kdy Čech č. 1 poklidně sleduje, jak Čech č. 2 rozbíjí Čechovi č. 3 hubu.
   Valenta opovrhoval mobily a žádný také neměl, třebaže by se mu právě teď hodil. Bylo mu všelijak (pětice si ho znova změřila zrakem), z prestižních důvodů se však rozhodl neriskovat promáčením zápal plic. Pohodlně se usadil a objednal si kombinaci, kterou si (jediný přepych) zpříjemňoval ve svém příbytku sobotní večery: dvojitou kávu do skla, velký rum, malý fernet a sklenici OBYČEJNÉ vody na prášky. Servírovací moucha si dala pro jistotu objednávku zopakovat a muž u pípy uznale pokývl. Fajnšmekři mu byli bližší než ochlastové, schopní do sebe nalít tolik tekutiny, kolik jí teď dopadalo na dláždění venku.
   Chvilenku, a bylo to na stole. Bděle sledován, zahájil Valenta svůj víkendový rituál. Změřit švýcarským aparátkem (Ježíšek od zetě) na zápěstí tlak a zapsat zjištěné do notýsku; pozřít a zapít OBYČEJNOU vodou prášky; nalít po polovině obou sklínek do kávy (nemíchat!) dvě minuty počkat a labužnicky usrknout. Nebylo to špatné, třebaže doma to bylo s kubánským (Františkův odkaz) o poznání lepší než tady s tuzemákem.
   Osudný okamžik se blížil, a když se s děsivým rachotem hromu zvedl u hlavního stolu muž, vylosovaný či jinak určený za vykonatele ortelu, sevřelo se Valentovi srdce. Tak jak se ten kolohnát blížil, rostl dále před očima. Ramena jako prádelník a ruce, o jakých se říká, že by ně měl být zbrojní pas. Jizvou ozdobená tvář zvěstovala, že se její majitel holil naposled v úterý, a lidožroutský chrup by také nevěstil nic dobrého, kdyby...
   Kdyby?
   Kdyby ho kolohnát nevycenil ve společenském úsměvu.
   Zdvořilý dotaz zněl, jestlipak pán pospíchá, a když Valenta odtušil, že čeká jen na to, až přestane pršet, zahleděl se tazatel z okna s tím, že to hned tak nepřestane a že do takové činy se nedá chodit. - Neposadil byste se na chvíli k nám? otázal se medově. - Vy padáte, že tomu hovíte. A odpověď, čemu že to má jako hovět, byla taková, že vyrážela dech.
   My už se hodinu hádáme, jak se správně píšou ty římský čísla a neumíme si s tím poradit. Kdybyste byl tak laskav.
   Nesedět u zdi, ležel by Valenta na hřbetě a mlel nohama v zakouřeném povětří. Důvěra, vyslovená na základě pouhého zevnějšku a brýlí, mu lichotila, římská čísla byla ale to poslední, co by v téhleté hospodě očekával.
   Zvedl se, aby zamířil ke stolu, kde se společnost okamžitě rozesedla, aby uvolnila místo pro jeho židli. Tu za ním přinesl kolohnát, a byl to zase on, kdo hbitě přispěchal s hůlkou belhalkou a čtveřicí sklínek.
   Valenta se rozhlédl. Tváře, jež mu před chvílí připadaly tak zarputilé, zvlídněly, odrážejíce zajímavou směs pocitů: lačnost poznání, špetku rozpaků z neznalosti a úctu k člověku, schopnému rozetnout vleklý, fackami už hrozící spor. Pohotový výčepní poskytl rychlokursu pár účtenek, i pár tužek se našlo a mohlo se začít. Nezvána, zúčastnila se dění vestoje i všetečná servírka.
   Litery í, vé, iks, cé a em znal každý. El a dé byly pro někoho novinkou, vzali ji však na vědomí rychle. Sledován už nejenom kursisty, pozvedl Valenta varovně prst:
   - Hlavní pravidlo: při klasickém zápisu nesmí se žádný znak opakovat víc než třikrát. (Muži přijali sdělení jako muži.) - Takže čtyřky a devítky, čtyřicítky a devadesátky píšeme zásadně jen odpisem. - Osm? vybafl znenadání na muže, který se zdál být hlavou společnosti.
   - Véííí, zakvičel vyvolaný bez váhání.
   - Správně. A devět?
   - Íiks.
   - Dobře, pochválil předsedu Valenta. Hned nato se však obořil na plénum zákeřnou otázkou:
   - Čtyřicet osm, pánové. Pište.
   A sakra. Pánové se dali do boje. Ke správnému ikselvííí se dopracovali jen tři a navíc rychle chápající servírka. Zaostávající na místě projevili jak ochotu, tak schopnost chyby napravit.
   Provázena rachocením hromu a šuměním deště, výuka pokračovala, a popsané účtenky musely zakrátko nahradit nové. Na řadu přišly letopočty (inspirován okolím, volil Valenta osudová data národa), datum vlastního narození plus popisné číslo domu (zvládli všichni) a datum sňatku (naprostý debakl, ne však pro neschopnost formulovat, nýbrž vinou zapomnětlivosti). Servírka excelovala, a výčepní ji musel dokonce volat k pořádku: nemůžeš mi, sakra, kvůli takovejm srandičkám zanedbávat hosty, Lído.
   Než Valenta dokončil výuku, objevila se před ním - neobjednána - další čtveřice sklínek, a když chtěl zaplatit, zarazila ho hlava společnosti nekompromisním gestem. - Nechte to na nás, pane profesore, dodala a profesor (ve skutečnosti od roku MCMLXVIII pouhý tiskárenský korektor) se s tím musel smířit.
   - Vždyť to jsou docela milí chlapci, řekl si Valenta, opouštěje ne už v dešti, ale jen v deštíčku zakouřenou hospodu, - pámbuví, proto jsem se jich tak bál. Hromovládce Perun se ozýval už jen v náznaku, z dálky, a nad osudným místem, kde se to roku emdécéiksiks stalo, rozklenula se ukázková duha. Autobus CLVI se rozejel z výstupní k nástupní a Valenta přidal, byť ovlivněn dvojitou dávkou alkoholu, do kroku. Nikam nespěchal, bylo ale už XVIIIXL, a nechtělo se mu čekat do XIX na další.
   Právě když nasedal, předložila servírka poťouchle předsedovi účtenku se sumou XCVIII, svědčící o konzumaci sedmi půllitrů desetistupňového piva. Dobře naložený muž se usmál a připlácl - po kvalifikovaném přezkoumání částky - velkomyslně na stůl CX.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]