BORISLAV GERONTIEV

   Romance

   Jakou máš naději?
   Naději otroka,
   nebo mesiáše?
   Kulaté děti vychováváš -
   rebely v peněžence.

   Uprostřed lidských dramat
   a tolika nehorázností
   je tvůj pláč jako podvod -
   idylka venkovana.

   Iluze:
   tady a teď
   vstává cosi ohromného z mrtvých.
   Rozvinuješ první písmeno,
   ale nebereš na rameno kříž.

   Pomalu matku i vlast
   prodáváš a vyměňuješ.
   V srdci Getsemanské zahrady
   s Kristem
   si rozdáváš
   tenis.

   Stluč ze dvou tří slabých prutů
   lavičku před vlastním prahem.
   Usedni.
   "Kam kráčíš?"
   zeptej se sám sebe,
   člověče!


   Epitaf

   ... Dechovka hrála - majestátně a hrozně:
   my - kohorta farizejů - jsme vedle něho přičinlivě smrkali,
   jen jeho matka ubohá plakala za něho...

   Byl mužem pro čas vůdců a strměl
   vysoko nad námi.

   Výše stál už jen jeho hlas -
   vždyť vždycky zpíval vstoje...
   Vyvolil si nebezpečí přechodu ,
   a vybral si smrt aby v ní přebýval.
   A i kdyby měl obětovat život,
   byl připraven položit si věrně ruku na srdce.

   Dechovka hrála břinkala
   a já řekl sám sobě:
   Zmenšuje se počet velikánů,
   kéž by se tedy Bůh smiloval
   a sesílal nám občas aspoň jejich nápodobu,
   abychom vůbec měli s kým se porovnat.
   Vždyť i když žijem vzpřímeni,
   přerůstá nás tráva na hrobech
   a my
   jsem hrdi jenom na to,
   že jsme zůstali naživu.

   Přeložili PETR VELIKOV a KAREL SÝS


   Nebezpečné vzdalování historické paměti
   Zejména dnes, kdy bývalí vládci bývalých socialistických zemí, řečeno metaforicky, bezmála bezhlavě prchají směrem ke všemu, co se nazývá EU, a kdy informační přetíženost moderního člověka způsobuje, že přestává vnímat morální nedostatečnost, se poezie proměňuje ve specifickou formu toho, čemu říkáme duchovní kompenzace. Pohyblivost idejí a představ prolomila hranice regionů a aktivovala neočekávaně procesy vedoucí k potlačení národního způsobu života, psychologie a morálky, takže se dnešní člověk v literatuře jako by cítil spíše světoobčanem než obyvatelem do včerejška rodné země.
   V básnických sbírkách Jméno písně, Obřadní chléb, Vzpomínka na víno, Studna na dvoře, v publicisticko esejistických knihách Brody, Zvony bijí, stejně jako v románu Hej, vytrvalče, jsou stanoveny, byť různým způsobem, ale stejně kategoricky, problémy dnešního vědomí osobnosti, široce otevřeného vůči tomuto sociálně i morálně se měnícímu světu. Závěrem dodejme, že Borislav Gerontiev je básníkem, který se nejen hluboce vyzná ve folkloru, ale jeho lidovost nechává o sobě vědět jako ponorná řeka v jeho velice mužné poezii.

   Borislav Gerontiev se narodil 12. 8. 1943. Pracoval jako šéfredaktor Studentské tribuny a literárního týdeníku Puls, ve státní televizi a rozhlase. V r. 1989 se stal tajemníkem Svazu bulharských spisovatelů.
   V červnu 1989 nakladatelství Odeon zařadilo do edičního plánu výbor z poezie tohoto nanejvýš svérázného básníka, ale listopadové události a další osud prestižního nakladatelství smetly tyto plány ze stolu.
   D. V.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]