Nahota je dar bohů.
   V těch dávných dobách, které se skryly do mlh neurčitosti a fantazie, mytický Tvůrce stvořil Adama a zřejmě nebyl se svým dílem tak docela spokojen. Ledacos mu na té postavičce chybělo. I neváhal, připravil si nový tvárný materiál - jediné přebytečné žebro svého nedokonalého díla, a dal se do práce. Hodlal napravit vše, co se mu na experimentu nepovedlo.
   Musel být neustále ve střehu. Věděl už, že stačí krátký okamžik nepozornosti a dílo se podivně zvrtne a nikdo už to potom nenapraví. Dával si záležet na každé drobnosti, na každém kousku toho zcela nového díla. V ničem se nechtěl opakovat. Vše také bylo možno udělat alespoň trochu jinak. Tu ubrat hlíny, tam zase něco přidat, aby vynikl půvab hmoty, tu podřídit poddajný materiál účelu, tam zase příliš bujný tvar podřídit estetické potřebě. Nebo zase vzájemně si přizpůsobit na obou tělech několik míst, aby tu nakonec stanula dvojice, která se vzájemně doplňuje a může si také rafinovaně poskytnout potěšení, radost i něžné dojetí.
   Když tvůrce končil, zdálo se, že je spokojen.
   Jen Adam byl den ode dne zamlklejší. A časem rýpalů přibylo. Jedněm se zdálo, že je ta nová bytost samá kost, inu, žebro!, jiným zase připadala příliš otylá. Jedni by rádi její tvary nadlehčili, zúžili a změkčili, jiným se zase zdálo, že ta křehká bytost nic nevydrží a že ji vlastně není ani za co vzít.
   Ale vždy tu byli ještě jiní, nad nejméně moudří, mladíci s prvním chmýřím pod nosem, a těm se zdála ta podivná bytost plna záhad, půvabných tajemství, po nichž stojí za to se pídit. Ti byli zaskočeni, když se jim křehká krása ženy zjevila nečekaně a náhle, v ústraní a tichu, bělostné tělo je pak vzrušovalo, mámilo a vstupovalo jim do snů v malebné svůdnosti. Tak se zrodili básníci.
   Nahota dívčího těla vystupovala z šera překvapivě, ve chvílích, kdy to nejméně čekali. Jako mně se zjevilo v radostné chvíli časného jitra na oné venkovské půdě, kde odpočívali poutníci a zář slunečního světla náhle pronikla skulinou ve střeše a zalila nečekaně prs dívky oblékající si průsvitnou košilku. Na takové dobrodružství pak člověk vzpomíná po celý život jako na kouzelné milostné dobrodružství a považuje je za božský dar. Člověk pak nedokáže odtrhnout oči od nahých dívek bezstarostně pobíhajících po mořském břehu nebo po břehu venkovského rybníka. Tam se nabízejí očím božské tvary dívek všem, kdo doposud neotupěli pro takovou podívanou. Neboť každá živá dívka je mnohem krásnější a půvabnější než ona poněkud bezkrevná Botticelliho Venuše, protože je skutečná a živá. Neboť její tělo oživuje horká lidská krev a ona ožívá lidským dechem a nedostižnou sladkostí.
   Takové dívky umí postihnout jednoduchou linií malíř Karel Beneš. Kreslí je jedním tahem a ony pod jeho prsty ožívají.
   Takové dívky nabízí fotograf Miloslav Stibor z Olomouce. I když mnohá jejich tajemství skrývá do závojů a drapérií. Pozorný divák je vždy najde, aby se z nich mohl těšit, aby se jimi dal vždy znovu okouzlit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]